Intimní letní drama o vzpomínání a zpřetrhaných rodinných poutech Aftersun (2022) je celovečerním debutem skotské režisérky a scenáristky Charlotte Wells. Snímek, který se stal tuzemským nečekaným diváckým hitem, svou experimentální kolážovitou formou a lyrickým zachycením diváky podněcuje k zamyšlení se nad lidskou pamětí a její nezbytností ve vlastním každodenním bytí.
Jednoduchý příběh zachycuje letní dovolenou v tureckém letovisku. Třicetiletý otec Calum a jedenáctiletá dcera Sophie ve střídavé péči nepůsobí jako typická rodina. Oba jsou mladí a nejistí, panuje mezi nimi tichá sounáležitost a melancholie. Dovolenková relaxace na pláži vybízí ke sdílení, vzájemnému sbližování a radostným chvilkám. Namísto toho se Calum i Sophie obrací sami do sebe, mnoho jejich reakcí naznačuje, že oba trpí depresí a žalem, o kterých spolu nedokážou komunikovat.
Zatímco se Sophie alespoň pokouší hledat dobrodružné vytržení z nudy nejprve u svých ještě dětsky naivních vrstevníků a následně i mezi divokou partou teenagerů, Calum v osamocených chvílích propuká v pláč a opět dočasně nachází sílu při taj-či. Parnými slunečnými dny prochází melancholie a mlčení.
Jednoduchý koncept filmu postupně rozbíjejí scény s již dospělou Sophií, která na toto léto vzpomíná v den svých třicátých narozenin. Vzpomínání na prázdniny s otcem, možná její poslední památka na společně strávené chvíle, představuje širší problematiku uměleckého ztvárnění prchavosti paměti. Turecký resort je limbem, kde panuje bezčasí a kde se setkávají dvě duše, které z rozdílných životů dočasně svedl osud na klidné místo, do kterého se už nikdy nebude možné vrátit. Pro Sophii tato dovolená může představovat ztracené dětství i poslední chvíle před konečným zpřetrháním kontaktu se svým otcem.
Klíčovým surrealistickým momentem jsou snové pasáže dospělé Sophie a mladého Caluma tančících v ztemnělém sále. Problikávající stroboskopická světla uvádějí tanečníky do trhavých pohybů, v kterých zdánlivě mizí a znovu se objevují, Sophie se snaží v davu dostat k samostatně stojícímu Calumovi, ale ani jednou se jí to nepodaří. Jejich setkání je nemožné. Tato sekvence se periodicky objevuje v průběhu celého filmu a metaforicky představuje Sophiin smutek nad nenaplněným vztahem.
Nostalgický námět je formálně zdůrazněn důsledným užíváním amatérské digitální kamery, díky které protagonisté zaznamenávají společné chvíle. Zatímco zaznamenaná videa jsou hravá a představují radostné, i když možná z Calumovy strany předstírané momenty, stejně jako většina rodinných videí z dovolené, ve skutečnosti jde o pouhé falešné fragmenty, které jsou snahou o doplnění bílých míst na mozaice vzpomínek z dětství.
Dojem, který v divácích Aftersun zanechá, je svou podstatou podobně rozmazaná modravá vidina něčeho, co možná mohlo být, ale nikdy nebylo. Podstatným není příběh a vyřešení neznámých rodinných konstelací, ale vlastní pátrání po vztahu k osobním vzpomínkám a jejich idealizaci.
Anna Šípová