Albert Milgrom – Nejstarší debutant v dějinách kinematografie

milgromŠlachovitá, energická postava s dlouhými bílými vlasy, řezané rysy, vrásčitá tvář, soustředěné, ale poťouchlé oči za demodé brýlemi. Jeho otec byl vojákem v carské armádě. On sám je více než půl století největší ikonou filmového

světa severozápadu USA, kamarádem Boba Dylana a slavní rodáci z Minnesoty bratři Coenové jeho drsný šarm zvěčnili do charakteristické postavy Ala Codyho ve filmu V nitru Llewyna Davise. Loni coby 93letý debutoval celovečerním dokumentem The Dinkytown Uprising.
Minnesota je nádherný prérijní stát s tisíci průzračnými jezery. Země filmařům i Čechům zaslíbená. A dvojměstí Minneapolis/Saint Paul obzvlášť. Zakladatel a dlouholetý ředitel zdejšího filmového festivalu Albert Milgrom, všemi řečený žoviálně Al, má odedávna slabost pro české filmaře, z nichž mnohým jejich filmy na „svém“ festivalu každoročně uvádí: „Uměli jste vždy dokonale nenápadně ukrýt závažná témata pod kafkovsky humornou absurditu i zvláštní potrhlost zdánlivě hlupáckých postav,“ říkal mi o fenoménu tzv. československé nové vlny 60. let. „Navíc máte nejlepší filmové střihače na světě, co dokážou i z mála dát skladbě díla absolutně dokonalý temporytmus bez použití zbytečně šokových záběrů.“ Tady měl v dubnu 1996 americkou premiéru i můj film To The Place Of Origin, který si pro zdejší festival vybral právě Al Milgrom rok předtím na 30. ročníku MFF Karlovy Vary. Před těmi dvaceti lety jsem seděl v místním Loring Café, kde o pár dnů dříve koncertovali čeští Už jsme doma, a čekal na snídani se slavným čechoamerickým fotografem Michalem Danielem. Jeho otec František Daniel (viz UNI 2/2011 Uměl učitele učit), zřejmě nejdůležitější filmový pedagog v historii a byvší první děkan losangeleské AFI, zde koncem 70. let na Minnesota University of Art Twin Cities pomáhal budovat katedru filmu. Stejně jako každý, kdo se o filmovou tvorbu byť jen stopově otřel, se i František Daniel s Milgromem potkával nejen při zasvěcených debatách v místních kavárnách či nálevnách, ale i na akademické půdě. Univerzitní městečko od svého založení v roce 1851 nese název Dinkytown.

Opožděná revolta Dinkytownu
Na jaře 1970 do (nejen) podle názvu „líbezného“ univerzitního kampusu v Minneapolis hodlala proniknout všežravá korporátní chapadla fastfoodového řetězce Red Barn, velkou část jeho kouzelných historických domků srovnat se zemí a na nově obsazené půdě vystavět unifikované krabice pro prodej svých hamburgerů. Albert Milgrom tudy chodíval každé ráno do práce. Na univerzitě učil dějiny filmu a měl ve zvyku se předtím zastavit na snídani v oblíbeném Kafé 421, jen pár yardů od zamýšleného demoličního pásma. Nosíval s sebou blok s přednáškami a ruční 16mm kameru Eclair. Nikdy neměl ambice být praktikujícím filmařem – tvůrcem, vždy ho spíš zajímaly psychologické vazby, nutkání umělců a historické konotace uvnitř hotových děl. Jen málokdy sám Eclairu použil. 12. dubna 1970 měl ke kameře náhodou navíc tři náhradní cívky neosvícené suroviny. Mj. ve stejném týdnu spustily USA invazi do Kambodže na obranu krále Sihanuka před šířícím se povstáním vražedných ultrakomunistických Rudých Khmerů vedených zrádným generálem Lon Nolem a samozvaným megazabijákem Pol Potem.
V poklidné bigotní Minnesotě je všechno poněkud zpožděné. Studentské bouře a vlastně vše revolučně podstatné se ve zbytku světa odehrálo v roce 1968. Tady se studenti rozhoupali až o dva roky později, když jim globalizační rakovina hodlala požírat jejich posvátný kampus, kavárny, kluby, parky… A spustili proti korporátnímu molochu „okupaci ve 40 dnech“. Tak praví historie. Od toho dne až do konce revolty s sebou Albert nosil Eclairu cíleně i s dostatečným množstvím záložních cívek a každé ráno cestou na katedru (často i v podvečer při návratu) snímal revoluční dění v Dinkytownu. Tenkrát natočil cca 5 hodin hrubého materiálu, který se o 45 let později stal základem pro jeho „emeritní“ filmový debut The Dinkytown Uprising. Premiéru si odbyl loni dva měsíce po svých 93. narozeninách na „svém“ festivalu Minneapolis/St. Paul IFF, který v roce 1962 sám zakládal.

Z carského Ruska mezi Indiány
milgrom2Albert v tom roce 1970 nebyl ani náhodou žádným filmařským novicem. A to i co se týče technologie. Sám se naučil vyvolávat filmy ve svých deseti letech. Věděl tedy, že materiál natočený za studentské revoluce je potřeba co nejdříve laboratorně zpracovat a uchovat v suchu a chladu. S těmi unikátními záběry sice neměl žádný konkrétní záměr, ale co kdyby někdy… Krabice s filmy pak uložil na dlouhá desetiletí do sklepa.
Al Milgrom je, jak jsem ho poznal, typem chaotického génia. Částečně to může objasňovat genetický základ. Jeho otec – carský oficír židovského původu, potomek pravého kozáckého rodu ze severního Moldavska – na konci tzv. Kišiněvského pogromu v roce 1914, kdy byli po stovkách masakrováni ruští Židé (obzvláště levicových názorů), uprchl se svou ženou do Varšavy a odsud se rozhodl cestovat nákladní lodí za oceán do Ameriky. Původně chtěli do Palestiny, kde ovšem kozáky nevítali právě s otevřenou náručí, neboť byli svéhlaví a odbojní. Počátkem minulého století ještě nebyla imigrační pravidla USA tak ostrá, nicméně Albertův otec se se svou ženou raději „uklidili“ do indiánského městečka Pine City, ležícího v jižním cípu Minnesoty na mnohem později Bobem Dylanem proslavené Highway 61. Ve městě, jež bylo před příchodem bělochů hlavním táborem kmene Ojibwe s názvem Ne-zhingwaakokaag (Místo bílých borovic), se mluvilo pouze dvěma jazyky – jižní ojibwejštinou, tedy specifickým nářečím algonkinské jazykové skupiny, a jidiš. U Milgromů doma se mluvilo rusky.
Albert se narodil v roce 1922 a už na přelomu 30. let do malinkého Pine City každou sobotu zavítal pojízdný kinematograf. „To bylo skvělé. Právě v sobotu, o šábesu, byli všichni ve městech na trzích a my děti jsme mohly koukat na filmy v relativním klidu.“ Jako osmiletý si podle návodu vyrobil z papírové trubičky cameru-obscuru a jal se bádat nad svými prvními fotografickými výtvory. Běžící obrázky ho ale uhranuly sakramentsky více. Byť v té době zájezdní kinematografy promítaly veskrze béčkové westerny s Kenem Maynardem, Bobem Steelem nebo Wisem Gibsonem, bylo to pro malého Ala cosi jako „vinnetouovky“ našeho dětství. Navíc žil mezi indiánskými sousedy. À propos, Albert mi od prvního setkání svým zjevem okamžitě připomínal předobraz velkého stařešiny z mayovek Klekí-Petry.
V jeho 18 letech, kdy v prváku studoval chemii na univerzitě v Minneapolis, prožívala Evropa těžkou válečnou kocovinu. Hitler vítězil na všech frontách. Milgromovi samozřejmě sledovali každou zprávu o nových židovských pogromech. Když pak v roce 1941 Japonci napadli Pearl Harbor, Albert se okamžitě hlásil do boje. Chtěl k letectvu, kvůli horšímu zraku ho ale přidělili „pouze“ k námořnictvu. Plavil se Pacifikem na lodi, jež měla v srpnu 1945 doplňovat a zajišťovat bojovou misi bombardéru B-29 Enola Gay s atomovým „Malým chlapečkem“ na palubě mířícího na Hirošimu.
Po návratu z armády se rozjel na cestu po zeměkouli. Na Filipínách poznal krásnou ruskou balerínu Enu a hned po týdnu měli svatbu. „Nikdy se už nedozvím, zda se za mne neprovdala hlavně kvůli útěku před komunisty na svobodu.“ Dalších pár let novomanželé hledali místo, kde by byli šťastni – nejprve v San Francisku, potom v Austrálii, kde Albert pracoval jako novinář, pak půl roku v Paříži, kde právě vznikala zásadní díla francouzské nové vlny. Odsud nebylo daleko do Itálie. Tam zase vrcholilo období italského neorealismu. Evropa byla v nejlepším filmovém kvasu. S Enou se v Paříži rozvedli a Albert se vrátil zpátky do Minneapolis, kde s nabytými zkušenostmi z Evropy začal učit na univerzitě dějiny filmu. Tam také v roce 1962 společně se svou novou partnerkou Cindy Palmerovou (známou pod uměleckým jménem Cynthia Horowitz a matkou herečky Winony Rider) založili dnes již vyhlášený filmový festival. „Hlavním naším důvodem bylo moci si v kině promítat nové i vzácné staré filmy soukromě a víckrát za sebou,“ objasňuje vznik festivalu, na jehož základech pak navrch založil společnost pro podporu filmu celého severozápadu Film Society of Minneapolis-St. Paul, jejímž výkonným prezidentem byl padesát let.

Nereálný idealismus
Albert Milgrom byl natolik vzdělaný a hlavně soudný v rozhodnutí, že postavit film pouze na množství byť jakkoli unikátních historických záběrů a jejich pasáže pak doplnit sugestivním, ale neosobním mluveným komentářem, by nebyl „film“ v pravém slova smyslu. Vznikla by pouhopouhá televizní publicistika. Tady je na místě si poněkud šťouchnout do českých tvůrců, protože 90% z nich, žel, právě tuto publicistiku vydává za „filmový dokument“.
V půli 90. let, kdy se mu konečně podařilo najít klíč ke stavbě filmu, se Milgrom rozhodl pustit do tvůrčí práce a dílo dokončit. Dva z jeho bývalých studentů – kameraman Richard Hansen a pozdější asistent bratří Coenů Dan Geiger – mu syrový 16mm materiál pomohli převést do digitálního formátu DSFF (kvůli sjednocení formátů s novými dotáčkami na digitální kameru). Velkým úkolem pak byla identifikace množství aktérů na archivních záběrech. Al dohledával hlavní strůjce tehdejší studentské revolty a natáčel s nimi rozhovory. Zajímala ho interakce jejich postojů z roku 1970 s charakterovým vývojem-posunem v časovém odstupu tří dekád. Nakolik byl ten odboj spontánní, nakolik byl jen davovým domino-efektem a co se s aktivisty dělo později.
Aby vůbec některé z vůdců okupace Dinkytownu mohl najít, musel si dokonce najmout soukromého detektiva. Ve výsledném formátu pak stojí ti mladí revolucionáři sami proti sobě v konfrontaci coby zasloužilí byznysmeni nebo právníci, zastupující právě ty zlotřilé korporátní molochy, proti nimž tehdy v dubnu 1970 do krve bojovali. „Byl to nereálný idealismus,“ říká ve filmu jeden z bývalých studentských vůdců povstání, pozdější profesor a dlouholetý senátor za stát Minnesota Allan Spears. Ten ve vypjatých historických pasážích filmu křičí do megafonu k rozezlenému zfanatizovanému davu: „Red Barn chce udělat to samé, co vláda USA ve Vietnamu!“ Po třiceti letech pak shledává, že „to bylo hodně přitažené za vlasy“. Stejně tak pátral po tehdejších zástupcích „útočící“ korporace Red Barn. Na smrtelné posteli v jeho floridském domě vyzpovídal Albert bývalého viceprezidenta společnosti Roberta Laffertyho, ovšem pak jeho rodina nedala svolení k použití této výpovědi ve filmu, takže zde „firemní“ strana chybí. Pro film samotný to až tolik nevadí, neboť jeho jádro je jinde. Klíčové jsou konfrontační výpovědi bývalých aktivistů, jejich svědectví a příběhy pozdějšího přerodu charakterů. Část z nich si uchovala radikálního revolučního ducha a pohlíží na povstání jako na formativní zkušenost. Jiní se s věkem stali více konzervativními. Mj. hlavní persona okupace Dinkytownu z jara roku 1970 David Pence, dnes lékař a majitel kliniky v Mankato, s odstupem let považuje studentskou bojovou demonstraci „za dětinskou“.
Právě interakce mladických názorů tehdejších aktivistů se současnými postoji jich samých, ovšem zklidněných a poučených historickými souvislostmi, je hlavním gros Milgromova filmu. Skvělým nápadem se ukázalo použití písně Boba Dylana Dear Landlord (Drahý pane majiteli) a několikeré propojení vypjatých revolučních filmových pasáží s finálním veršem textu: „Když nebudete přehlížet vy mě, nebudu přehlížet ani já vás.“ Dylan, rodák z minnesotského Duluthu, byl v 60. letech po dva roky Milgromovým studentem na univerzitě v Minneapolis a byť nikdy zdarma neposkytuje práva k uvedení svých písní, u ikonického Alberta mu to prý nečinilo žádný problém.
Alův emeritní debut The Dinkytown Uprising je elegantně „čistý“ film v čistém tvaru, stavěný klasickou, tedy tou autorsky nejtěžší, dramaturgickou formou. Nezatěžuje diváka všemožnými digitálními vychytávkami, jimiž leckterý nováček zhusta maskuje tvůrčí nejistotu a které jsou pro výpovědní hodnotu (i rytmus) naprosto bezcenné, ba rušivé. Byť má ve své filmografii jediný půlhodinový snímek Rediscovering John Berryman, po více než čtyřiceti letech v roce 2014 dokončený „dialogový portrét“ slavného básníka, nositele Pulitzerovy ceny za sbírku poezie The Dream Song a Albertova profesorského kolegy z univerzity Johna Berrymana, tak se loňský 93letý debutant ukazuje coby dokonale zralý dokumentarista. Chtělo by se říci: bodejť by ne, v jeho věku. Ovšem ani to netřeba. Nikde ani stopy po stařeckém patlání se ve vzpomínkách. Je znát Milgromova olbřímí znalost všech pravidel filmové tvorby. Dílo brilantně představuje psychologický přerod hlavních postav i Dinkytownu samotného na horizontu více než třiceti let a tím naprosto naplňuje definici-význam pojmu „filmový dokument“.

Československo podle Milgroma
Nejen v Americe Alberta Milgroma „každý filmař zná“. Od poloviny 60. let jezdí po filmových festivalech celého světa, sleduje a vybírá si filmy pro ten „svůj“ v Minneapolis. Vědom si svých kořenů ve východní Evropě, dlouhá desetiletí pomáhal propagovat umělecké filmy zpoza Železné opony – hlavně z Polska, Československa, Maďarska a bývalého SSSR. Krom velkých festivalů typu Berlinale nebo Benátky býval každoročním hostem i v našich Karlových Varech. Tam jsme se v roce 1995 poznali po světové premiéře mého filmu. Následný rok mě pozval na svůj festival. Týden jsem bydlel v jeho domě mezi hromadami knih, škatulí s filmy a dalšími badatelskými proprietami. Ročníky přede mnou tam pobývali mj. István Szabó, Jiří Menzel, Andrej Tarkovskij, Krzystof Zanussi nebo Wim Wenders. Stejný rok, kdy zde v USA odpremiéroval můj film, zařadil do programu festivalu i v Česku žel nedoceněný film Golet v údolí v lednu téhož roku předčasně zesnulého Zena Dostála. „Je to nejlepší hraný film o židovské komunitě, jaký kdy byl natočen,“ říkal mi Al přesvědčivě a jen kroutil hlavou s dodatkem „Nechápu, že si toho doma nevážíte. Co by za to dali třeba takoví Coenové!“ Jak víme z úvodu, bratři Coenové Albertův pichlavě přímý charakter zvěčnili v jedné z postav svého filmu.
Milgrom si nikterak nepotrpí na ovace či poplácávání po ramenou. Jeho The Dinkytown Uprising ovšem posbíral festivalové ceny v Miami, San Diegu a Vancouveru. Nemyslím si, že ta ocenění jsou jen „za zásluhy a vytrvalost“. Při svých cestách světem s sebou krom osobních věcí vozíval i oblíbenou Eclairu. A občas ji nastartoval. V jeho suterénním sklepě je ještě mnoho krabic s filmy. Momentálně pracuje na dalším celovečerním dokumentu. Zaměřil se na život a dobu v Československu za Železnou oponou. Byť je ve všem velkým solitérem, přizval mne ke spolupráci na rešerších místních reálií. Podle svých slov si celý film hodlá natočit a stříhat sám. Na postprodukci se pilně připravuje v kurzech digitálního střihu v rámci edukativního programu Independent Filmmaker Project. „Pokud nezvládnu moderní technologie teď, tak už nikdy,“ dodává přesvědčivě stále energický Albert Milgrom, který letos v únoru ve zdraví oslavil 94. narozeniny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *