David Gaydečka (promotér, Metronome Prague Festival, United Islands of Prague, agentura Joe’s Garage):
Oba filmy s Blues Brothers jsou kultovní. Těžko spočítat, kolikrát jsme si je někde pouštěli či jen poslouchali jejich soundtracky. Všem aktérům včetně hlavních hvězd, které ve filmech účinkují, se podařilo v čase, kdy si žezlo na hudební scéně předávaly osmdesátkové disco a nová vlna s devadesátkovým grungem, parádně zpopularizovat bluesovou a soulovou muziku. My jsme měli v našich začátcích tehdy ještě se Štěpánem Kubištou s pořádáním koncertů to štěstí, že se nám do ČR originální Blues Brothers Band podařilo dovézt, tehdy v sestavě s Eddiem Floydem, Alanem Rubinem i Stevem Cropperem. Hráli v roce 2002 na Střeláku v Praze na akci Summer City Island, která byla předzvěstí dnes již tradičnímu festivalu United Islands of Prague. Než k tomu ale došlo, Blues Brothers nás čas od času ovlivňovali. S kamarády jsme se za jejich koncerty několikrát okolo roku 1998 vydali. Do Wroclawi jsme přijeli několik hodin po skončení jejich koncertu. Tak jsme se odtamtud přesunuli do Bonnu. Tedy, popravdě, do Bonnu dojelo jen jedno auto, druhému došel benzín na německé dálnici už v půli cesty. Do Turku ve Finsku, kde se odehrál asi jediný společný koncert Blues Brothers a další kultovní filmové kapely Leningrad Cowboys, jsme ale dokázali dorazit včas. Jen proto, že jsme doslova ujeli dopravní policii, kvůli které nám málem uletělo z Prahy letadlo. Do Budapešti jsme pak taky přijeli včas. Bez problému se to ale opět neobešlo. Při cestě zpět jsme na tehdejších hranicích se Slovenskem dostali od celníků do pasů razítka se zákazem vstupu na Slovensko. Atmosféra v naší koloně aut v Komárnu na mostě přes Dunaj připomínala víc než posádku s řidiči a spolucestujícími spíše funkovou gospelovou mši. Celníci nám řekli, že se neumíme slušně chovat. Blues Brothers, to není jen film, to je i životní styl.
Jan Fic:
Pro mě byl film Blues Brothers přelomovým zážitkem a dodnes ho mám moc rád. Kterému klukovi by se taky nelíbil film plný bluesové hudby, amerických auťáků, ostrého vtipu, a navíc s dvojicí sympaťáků, kteří se snaží vydělat peníze na dobrou věc, i když u toho podělají, co se dá. Na druhou stranu si říkám, že možná dost deformuje obraz blues jako takového, protože se z filmu může zdát, že v celé téhle hudbě, kultuře a historii s tím spjaté jde jen o černé brýle, klobouk a ironické hlášky whisky popíjejících a doutníky kouřících chlápků v kvádru. Ačkoliv by vlastně bylo fajn, kdyby to bylo takhle jednoduché, a já se do téhle představy u obrazovky vždycky rád ponořím.
Vít Kahle (Majerovy brzdové tabulky):
Blues Brothers jako film je pro mě především skvělá zábava s fantastickými interprety a herci, od začátku do konce. Rovněž důkaz o tom, jak důležitý je kvalitní scénář plný humoru a nadsázky (Dan Aykroyrd) a nelítostné „střelby“ do vlastních řad, což není v zámořské filmové produkci vždy samozřejmé. Jako pro saxofonistu je pro mě
