Residents, Damned, Jaco Pastorius, Recycled Orchestra, Tomi Fujiyama, Mavis and The Staple Singers, Leon Russell, Dominguinhos, Tower Records, Danny Fields, Manson Family, Doug Sahm, worldmusic Brazí- lie, Mali i Thajska. To jen namátkou z nejzajímavějších pojmů a zároveň světových premiér filmových počinů na letošním SXSW v Austinu.
South by Southwest (SXSW – Na jih jihozápadní linkou) je v názvu analogickou hříčkou se slavným Hitchcockovým filmem North by Northwest (Na sever severozápadní linkou). Nápad na zprvu jen hudební festival vznikl v hlavách organizátorů New Music Seminar – pidipřehlídky neznámých kapel s následnou pařbou, zde vzletně zvanou seminář, kterou pro úzký okruh spřízněnců pořádal ve zrušené tovární hale uprostřed New York City novinář Roland Swenson v červenci 1986. U množství kalíšků s drinky euforicky domluvil s dnes již neznámým kolegou z týdeníku The Austin Chronicle bratrské rozšíření minifestiválku do texaského Austinu, tehdy ještě pod názvem New Music Seminar Southwest. Kalíšky vykonaly své. Opilecké žvanění. Austinský novinář zapadl do zapomnění. Roland Swenson ale nezapomněl.
Továrnu v NYC sice developeři srovnali se zemí, ale Austin se Swensonovi nějak usadil v hlavě. Kontaktoval jiné dva účastníky oné noční pařby – Louise Blacka a vydavatele The Austin Chronicle Nicka Barbara. Blacka napadla hříčka s Hitchcockovým filmem coby novým názvem jako SXSW. Společně s muzikantem a promotérem Louisem Meyersem připravili pro Austin program hudebního festivalu regionálního typu. Protože to v počátku byla vpravdě amatérsky punková organizátorská akce, očekávali tak 150 platících návštěvníků, na Ameriku takový větší domácký večírek. Přišlo ale na 700 chtivců.
Nárazově, během oněch tří dnů v březnu prvního ročníku SXSW 1987, přidávala tato čtveřice nadšených pořadatelů pro zpestření i filmové projekce nezávislých tvůrců ve spřízněných kinech. Účastníci putovali z koncertů do kinosálů a naopak. Free akce. Austin je v měřítku k Česku takové, řekněme, Uherské Hradiště, všechno se tam rozkecá. Akce byla bezkonfliktní a prostě dobrá. Není to žádná megapole jako Dallas či nedej bože L.A. s množstvím akcí, mezi nimiž se fanoušek snadno ztratí. Anebo tam nemůže, protože není VIP. Následující ročník přišel bezmála sedminásobek (sic!) návštěvníků. Po úspěšném debutovém ročníku se začaly do přehlídky hlásit houfy nezávislých filmařů. A to už nejen zcela neznámých. Z čistě hudebního festu se akce překlopila do vícežánrové, rozprostřené do poměrně velké části města.
Z KÁMOŠSKÉ PAŘBY KE SVĚTOVÉ PRESTIŽI
V posledních letech se z minoritního pidifestu SXSW stal jeden z největších hudebních festivalů svého druhu na světě s desítkami ba stovkami interpretů a kapel roztodivné pestrosti na více než 100 pódiích po celém Austinu. Letos snad nejvíc návštěvníky roztančila i v Česku dobře známá francouzská fusion funk-rocková dvojka The Inspector Cluzo, o jejichž stylu místní bloger napsal: „Jejich funky-garage-core by snadno vykolejil dědův kardiostimulátor. Člověka napadne, že Melvins právě prcají Marvina Gaye.“
Zároveň už je SXSW po mnoho let regulérním filmovým festivalem v tom nejlepším slova smyslu. Z kámošské pařby ve zrušené newyorské továrně se rozrostl do desetidenní monstrakce, jež si ovšem drží sílu, formu i pel ryzí nezávislosti a kterou žije celé město. Prostě z New Yorku na jih jihozápadní linkou. Příkladem: pro filmaře je v NYC festival Tribeca, ten je ovšem založený primárně na nezávislých a experimentálních filmech mladých nadějí. V Park City v Utahu je od roku 1980 učebně zaměřený Sundance Institute Roberta Redforda, jehož ředitelem a hlavním motorem byl prvních deset let český pedagog světového významu František Daniel, a navazující Sundance Film Festival, který se už, žel, stává jakousi promoakcí předních filmařů a přerostl ze záměru vzdělávací instituce do formátu áčkového festivalu. Nic ve zlém, ale je to tak. Sundance nepatří do festivalové kategorie „A“, tudíž zde mohou prezentovat své filmy i velké hollywoodské produkce (světové premiéry mohou být v soutěžní přehlídce pouze na jednom z „A“ festivalů). Byvší funkci Sundance Intitute už takřka čtvrtstoletí tedy přebírá SXSW. A to hlavně v množství konferencí a vzdělávacích seminářů pro filmaře i hudebníky – zde už nikoli pejorativně míněných pod záminkou kalby, byť v ni občas jistě mohou přerůst. V loňském roce zde např. Neil Young prezentoval svůj vizionářský projekt nového nahrávání a šíření hudby Pono.
Austinský festival tedy z čistě hudebního přerostl i do filmového. V posledních deseti letech pak i do opravdově nadnárodní akce pro nová média. Je to festival s velkým množstvím světových premiér hodně zajímavých filmových počinů, především dokumentů. A nic na tom nezmění fakt, ba naopak, že moderátory ať už filmových či hudebních úvodních večerů v průběhu let byly takové prvoligové persony jako Michelle Shocked (1992), Johnny Cash (1994), Bruce Springsteen (2012) nebo loni Lady Gaga – samozřejmě i s následnými koncerty. Pokud bych to chtěl přirovnat např. k Letní filmové škole v Uherském Hradišti (s přibližně podobným zaměřením), úplně si nepamatuji nějakého sjednocujícího moderátora prvoligového formátu, myšleno místního. Po kotrmelcích a nepochopitelném odvolání bývalého mozku LFŠ Jiřího Králíka přebralo nové vedení sice všechno dobré, co Králík vybudoval (formu, kontakty atp.), ale tato kdysi výjimečná česká akce prostě ztratila „ksicht“.
NEJOČEKÁVANĚJŠÍ PREMIÉRA NA SXSW
U jednoho z filmů je třeba se zastavit trochu více – Theory of Obscurity: a film about The Residents (režie: Don Hardy). Celovečerní dokument o jedné z nejdivnějších kapel „anonymních“ členů jsem očekával, a nejen já, mnoho let. Před časem se o podobnou věc snažila skupina filmařů ze společnosti Well Dang! Productions. Pečlivě připravovaný projekt ale museli opustit kvůli kombinaci nedostatku financí a neochoty členů kapely. O The Residents, pominu-li televizní záznam jejich představení Freak Show z pražského divadla Archa (1995) a jejich 42 vlastních videoklipů One Minute Movies, vznikl jen středometrážní satirický a poněkud mystifikační film The Eyes Scream: A History of The Residents (1991, režie: John Sanborn).
S příslibem účasti členů kapely a s důvěrou managementu jejich vydavatelství The Cryptic Corporation vytvořila v roce 2013 parta kolem dokumentaristy a fotografa Dona Hardyho projekt (a trailer z unikátního materiálu) pro crowdfundingovou platformu Indiegogo k získání zbývajících financí od fanouškovské základny. Virtuální koproducenty žádali o částku 25 000 dolarů. Ukázalo se, jak velkým fenoménem The Residents jsou. Vybralo se 40 230 dolarů! Na filmu už předtím pracovali přes rok a zbylé finance potřebovali hlavně pro převod z archivních záznamů na 8 a 16mm, VHS a dalších dnes zaniklých formátech do digitální HD podoby a následnou postprodukci. Natočili rozhovory i letmé komentáře s více než čtyřiceti muzikanty, filmaři, kritiky či výtvarníky, kteří s The Residents měli kdy co do činění – mj. Chris Cutler (Henry Cow), Jerry Harrison (Talking Heads), Les Claypool (Primus), Jerry Casale (Devo), Homer Flynn (Cryptic Corp.) nebo Matt Groening (tvůrce The Simpsons).
Režisér Don Hardy: „Cryptics pro nás otevřeli své klenby a my mohli odhalit skutečné poklady. Velkou část nákladů jsme platili z našich kreditek. S pomocí přátel, kteří nás na Indiegogo podpořili, teď můžeme ty perly zachovat pro budoucí generace podivínů. Chceme, aby náš film byl nejlepší. To je to, co si The Residents zaslouží. Všem slibuji, že se k jejich příspěvkům budeme chovat jako ke svým kreditkám.“
NAMÍSTO RECENZE
Teorie neznáma (M. Wanek a K. Císař ji v knize The Residents, mezi čtyřma očima překládají jako „teorii tajemna“) neboli Teorie fonetické organizace, na jejímž půdorysu postavil Don Hardy svůj film, je relevantní umělecká forma, kterou vynalezl a uvedl do praxe bavorský skladatel a hudební teoretik N. Senada (údajně 1907–1993). Není známo jeho křestní jméno, tedy lze ve fonetické hříčce vyložit jeho jméno španělsky jako „en se Nada“, což znamená „v sobě nic“, nebo „Ensenada“ čili „záliv“ anebo v příčestí minulém „učený“, případně „naučený“. Mezi patafyziky ve vysokých vědeckých kruzích se vede debata o tom, že Senada byl vlastně slavný avantgardní skladatel a vynálezce hudebních nástrojů Harry Partch, jehož vliv lze slyšet mj. v suitě The Residents Six Things to a Cycle a na jehož skon odkazuje píseň Death in Barstow. Další spekulací je, že Senada mohl být Captain Beefheart, protože na konci 60. let obýval se svým Magic Bandem rezidenci na Ensenada Drive v kalifornském Woodland Hills při nahrávání stěžejních alb Trout Mask Replica a Safe as Milk. Beefheartův vliv nelze přeslechnout v raných nahrávkách The Residents. Podle badatelských výzkumů samotných členů kapely mělo v roce 1937 premiéru Senadovo mistrovské dílo Pollex Christi, což by se dalo přeložit jako Kristův palec. Tato práce spočívala především ve vypůjčených kusech jiných skladatelů – mezi jinými Beethovenovy 5. symfonie a Carminy Burany Carla Orffa. V notaci Pollex Christi ponechal Senada dlouhé prázdné pasáže, aby interpretující umělci mohli vložit jakoukoli hudbu dle vlastního výběru a tím „se sami stali skladateli“. N. Senada charakterizoval a ospravedlňoval tento systém analogií: „Neumím dělat cihly, ale umím je slepit dohromady. Nejsem architekt, jen stavitel.“ Dle letmých faktografických citací z filmu Theory of Obscurity spolupracoval prý Senada v této umělecké formě na ideji desky The Residents Santa Dog. A pak zmizel.
Ovšem jedné noci se v polovině 70. let vrátil z arktické expedice, vstoupil do studia kapely se zapečetěnou termoskou čistého arktického vzduchu a řekl: „Dejte to na pásku.“ To pak The Residents posloužilo jako inspirace k projektu Eskimo. Coby poctu k nedožitým Senadovým devadesátinám uvedli The Residents jeho slavnou Pollex Christi, v níž prázdná místa v notovém zápisu zaplnili nejrůznějšími tématy jako např. znělkou ze Star Treku apod. Nahrávka byla distribuována ve dvou edicích po 400 kusech a pak ihned smazána.
N. Senadovými hlavními teorémy jsou: „Umělec může vytvářet čisté umění, jen pokud se neohlíží na očekávání, vliv a mínění vnějšího světa.“ A jeho Teorie fonetické organizace říká, že „hudebník by měl vždy stanovit zvuk(y) a na těchto zvucích vystavět kompozici, nikoli naopak – nejprve kompozici a pak ji zaplnit zvuky.“
Na závěr této okrajové vsuvky dlužno podotknout, že N. Senada a jeho teorie byly uvedeny a zaznamenány téměř výhradně v souvislosti s avantgardní skupinou The Residents. Čili se jedná o další významnou mystifikaci těchto okatých hlav ve stylu N. Senada = jakýsi Jára Cimrman vynalezený anonymními členy The Residents, kteří ovšem pro vyvolené nemusí být až tak anonymní. Sám jsem s nimi a jejich civilními obličeji před lety seděl na kávě po koncertě v pražské Akropoli a vedl veselý hovor. Režisér Don Hardy: „Myslím si, že tajemství je mnohem větší zábava než skutečnost. Pod jednou z bulv může být třeba Paul McCartney. Vůbec to neřešte a nechte se tím unést.“ A na tomhle, včetně okatě relevantních archivních materiálů a svědectví jistojistě živých pamětníků, je vystavěn celovečerní dokument Theory of Obscurity: a film about The Residents.
Z DALŠÍ OCHUTNÁVKY PREMIÉR NA SXSW 2015
Po krátkém zamyšlení nad Teorií neznáma se vraťme na jih jihozápadní linkou k filmovým lahůdkám letošního SXSW v Austinu. Nejočekávanější premiéry se promítaly v sekci 24 Beats Per Second, z nichž vybírám několik podle mě nejvýraznějších.
The Damned: Don’t You Wish That We Were Dead – svižný 110minutový film o britských punkových pionýrech, kteří jako první kontinentální punkeři prorazili za Atlantikem, natočil režisér Wes Orshoski (mj. tvůrce filmu Lemmy). Stylová autorská záležitost využívá krom leckde již viděných archivů i množství vážných (čti významově výjimečných) komentářů či postřehů natolik rozdílných hudebních světů jako Blondie, Mick Jones (Clash), Chrissie Hynde (Pretenders), Buzzcocks a do kontrastu i bývalých členů Pink Floyd. Dobrá práce.
All Things Must Pass (režie: Colin Hanks) – hraný dokument o zrodu ikonického hudebního vydavatelství Tower Records v roce 1960 až po jeho likvidaci v roce 2006 je celovečerní prvotinou syna slavného herce Toma Hankse. Film je skvělou mapou rozmachu hudebního průmyslu v zaslíbených 60. a 70. letech až po obchodní úpadek s nástupem internetu a pirátského šíření hudby.
808 (režie: Alexander Dunn) – britský „digitálně meditativní“ experimentální film ve strašidelně rychlém tepu srdce, který se mění v hudbu.
Jaco (režie: Paul Marchand a Stephen Kijak) – velký film o velkém basákovi Jacovi Pastoriovi s dosud neviděnými unikátními sekvencemi vypráví příběh geniálního jazzového samouka, jehož styl hry v běhu desítek let změnil kurs moderního jazzu a hudby vůbec.
Danny Says (režie: Brendan Toller) – syrový dokument odkrývá neuvěřitelnou životní cestu jedné z nejvlivnějších postav v historii amerického punku a undergroundu, novináře a spisovatele Dannyho Fieldse, jemuž se přezdívalo „Kmotr punku“ a který hrál klíčovou roli v hudebních počátcích později zásadních kapel a person – mj. Doors, MC5, Velvet Underground, Nico, Stooges, Ramones a mnoha dalších.
Made in Japan (režie: Josh Bishop) je pozoruhodně zábavnou formou rekonstruovaným polohraným příběhem Tomi Fujiyamy, první japonské superstar na poli country, do jejíž muziky se s kuriózní samozřejmostí vplétají čtvrttónové prvky tradičního japonského folklóru. Prostě příjemná story multikulturního prolínání skrze Tomiho muziku, osobní život včetně svatby, zařizování bydlení i jeho snů až po monumentální vpád do světa šoubyznysu.
A Poem Is A Naked Person (režie: Les Blank) – mezi lety 1972 a 1974 natočil v Oklahomě filmař Les Blank hodiny filmového materiálu s Leonem Russellem a jeho kapelou, v níž se jako velmi zvaní hosté objevují mj. Willie Nelson, George Jones a další persony v excentrické nahotě bouřlivých mejdanů, chlastu, drog, tvůrčích muk, pádů i vzestupů. Tehdy natočený materiál mohl Blank zpracovat až v roce 2013, těsně před svou smrtí, a výsledné celovečerní dílo, jež by se dalo nazvat „časovou kapslí“, lze nyní vpravdě považovat za jeden z nejlepších filmů o rock’n’rollu, jaký kdy byl v historii vytvořen.
Sir Doug and the Genuine Texas Cosmic Groove (režie: Joe Nick Patoski) – o hippíckém kovbojském divousovi jménem Doug Sahm (1941–1999), jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších interpretů a zakladatelů stylu Tex-Mex. Měl přízvisko „zázračné dítě country“, už v jedenácti letech mu vyšla první deska A Real American Joe a ve dvanácti mu bylo nabídnuto členství v prestižní nashvillské Grand Ole Opry. Krom zpěvu ovládal steel kytaru, mandolínu a housle. Do country míchal vlivy mexické hudby a později rocku. Během svého divokého drogového života hrál např. jako děcko školou povinné na posledním koncertě Hanka Williamse Sr. v roce 1953, později s Dylanem, Kristoffersonem a snad všemi významnými osobnostmi country, folku a rhythm and blues.
Světové premiéry mělo na letošním SXSW i několik desítek jistě zajímavých (nejen) hudebních dokumentů o folklóru či „způsobu myšlení“ ze všech koutů zeměkoule. Snad je i naše filmové festivaly někdy objeví.