Blue Note Records: Beyond the Notes

Těžko byste na širém světě hledali aktivního či pasivního jazzmana, který by neznal jméno Blue Note. Neboli letos už osmdesátileté vydavatelství desek v drtivé většině právě jazzu, případně hudby s ním těsně spjaté (viz Mejdan s labelem v UNI 7/2019). Kulaté narozeniny (i když je pravda, že v 70. letech firma usnula a k životu se probrala až v půli dalšího desetiletí), jsou samozřejmě příležitostí k velkým oslavám. Protože Blue Note je label skutečně legendární a měl na jazzový vývoj neoddiskutovatelný vliv.

 

Což v zásadě mapuje hodinový dokument Blue Note Records: Beyond the Notes, švýcarské dokumentaristky Sophie Huberové. U nás se mihl jednorázovým promítáním v kině Světozor coby součást série Kulturní války, kterou pořádá Platforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye. Ale jistě někde půjde dohledat a vyjde jako DVD. Určitě stojí za vidění i těm, kdo jazzu nepropadli. Neboť především počáteční dekády existence firmy se nesly opravdu v duchu jakési menší kulturní války. Nebo spíš revoluce. A za vznikem společnosti zase stála válka skutečná, respektive poměry v nacistickém Německu. Z něhož do USA koncem 30. let postupně uprchli židovští přátelé, Berlíňané a jazzoví fanoušci Alfred Lion a Francis Wolff. Kteří se pokusili prorazit na trhu s hudbou, ve které cítili jak potenciál tvůrčí, tak ovšem do jisté míry i obchodní. I když se nám film snaží namluvit, že jim o byznys vlastně ani nešlo. Aspoň nikoli v prvé řadě.

 

A projevili značnou důslednost, když neustále kontaktovali zajímavá nová jména, dbali na nejvyšší zvukovou kvalitu (jejich hlavní nahrávací technik Rudy Van Gelder je také doslova ikonou svého ranku), poskytovali hudebníkům přátelské zázemí (dokonce platili zkoušky!) a dostatek času k co nejkvalitnější realizaci. Vedle jakéhosi uměleckého šéfa Liona se obchodní manažer Wolff projevil i coby skvělý fotograf a jeho momentky z nahrávání jsou dodnes kánonem hudebních fotek. Blue Note je také proslulá jedinečnými obálkami desek, o něž se staral grafik Reid Miles. A především v 50. letech, kdy vrcholila éra hard bopu a u Liona s Wolffem zakotvila takřka kompletní jazzová první liga (Thelonious Monk, The Jazz Messengers Arta Blakeyho, Bud Powell, Lou Donaldson, který v dokumentu zábavně vzpomíná na četné příhody a detaily, plus mnoho dalších), měla Blue Note výsadní postavení a dařilo se jí po všech stránkách skvěle. Ale i později, když například produkovala prvá alba Waynea Shortera a Herbieho Hancocka, mladých členů skupiny Milese Davise. I ti mají ve filmu velký prostor.

 

Jeho poslední zhruba třetina je věnována obrození značky a hlavně současnosti, Huberová tak zřejmě plnila zadání nynějšího managementu. V němž má hlavní slovo prezident firmy Don Was, protřelý producent (druhdy basista funk-rockových Was Not Was), který přivedl čerstvá jména: klávesistu Roberta Glaspera, trumpeťáka Ambrose Akinmusireho, nebo původem beninského kytaristu Lionela Louekeho. Poněkud uměle ovšem vyznívá snaha zdůraznit propojení Blue Note s aktuálně populárními hvězdami hip hopu, jakou je Kendrick Lamar. S nímž ovšem Glasper i producent Terrace Martin spolupracují. A film rámují záběry z natáčení výtečné předloňské dvojdesky Blue Note All-Stars, ve kterém vedle výše zmíněných hrají ještě saxofonista Marcus Strickland, kontrabasista Derrick Hodge a bubeník Kendrick Scott. Jasně demonstrující, že seniorský label zůstává v centru i momentálního dění.

 

 

Režie Sophie Huber, Švýcarsko/USA 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *