Dreaming Walls: Hotel Chelsea

režie Amélie van Elmbt, Maya Duverdier

Belgie / Francie / Nizozemsko / Švédsko, 2022

Snímek Dreaming Walls: Hotel Chelsea, který vstoupil do našich kin, je sice označován za dokument, buďme ale opatrní – ostatně, samotné téma, slavný hotel Chelsea se vymyká jakémukoli zařazení. A klidně můžeme předběhnout a prohlásit, že pochvalné kritiky ani ocenění nepřehánějí, film je to opravdu výtečný – a nejen díky tomu, že nás zavádí do vnitřností hotelu, který se za téměř sto čtyřicet let, co se jeho jedenáct pater tyčí nad západní 23. ulicí stačil stát něčím více než pouhým architektonickým skvostem. Stačí totiž říci, a to snad skutečně komukoliv v New Yorku, že bydlíte v hotelu Chelsea, a nejspíš se vám dostane obdivné, anebo naopak pohoršené reakce – ale nic mezi tím. Zkrátka, okamžitě si vás někam zařadí – buďto mezi extravagantní umělce a osobnosti, anebo mezi stejně extravagantní magory a podezřelé existence. A opět, nic mezi tím. 

Za jeho dlouhou historii bydleli v hotelu Chelsea Mark Twain i O՚Henry, právě odsud vyrazil velšský básník Dylan Thomas za svými posledními panáky v putyce U bílého koně, po rozvodu s Marilyn Monroe (která zde bydlela v počátcích své kariéry) se sem uchýlil Arthur Miller, jenž prohlásil, že „60. léta sem vtrhla s krhavýma očima a všude byla cítit marihuana“, právě zde napsal Bob Dylan dlouhé vyznání Sad Eyed Lady of the Lowlands a později o tom zpíval v „rozvodové“ elegii Sara, bydlel zde William Burroughs i Gregory Corso, Jackson Pollock i lidé od Warhola, který právě zde natočil experimentální film Chelsea Girls, Nico své první album nazvala podle dlouhé písně Chelsea Girl. Přebýval zde Jimi Hendrix, nasávali zde Jim Morrison, Janis Joplin, Leonard Cohen o tom, co mu v jednom z pokojů poskytovala jedna známá, však nejmenovaná dáma, napsal píseň Chelsea Hotel #2, Charles Bukowski se opilý zapsal pouze ve fuseklích, boty totiž někde ztratil, a jeho obdivovatel a další hotelový host Tom Waits si do New Yorku údajně zaskočil na panáka, který se mu poněkud protáhl a prodražil. Bydlela zde ještě neznámá Patti Smith s (ještě neznámým) Robertem Mapplethorpem, žili zde hoši z Ramones i další pankáči, přítelkyni Sida Viciouse Nancy Spungen někdo zavraždil právě zde, bydlel tu otec folkového revivalu Harry Smith, stejně jako Miloš Forman či Jiří Mucha… a tak bychom mohli pokračovat, ale nyní k filmu.

Nečekejme nějaký historický exkurs, všichni tito slavní hosté jsou občas pouze připomenuti fotografií bez popisku, coby pomrknutí na zasvěcené. Stáváme se hosty v některých pokojích, nasloucháme různým historiím, osudům, pohledům. 

Hrdiny filmu jsou tak současní obyvatelé, v podstatě více méně neznámí, o to však více ztělesňující ducha hotelu…– ten v době natáčení procházel rekonstrukcí, kamera nás proto provádí zavěšenými igelitovými plachtami, vidíme bagřík i výtah se zedníky, sádrokarton i instalaci hlásičů, prostě stavbu se vším všudy. A vidíme i všechnu tu architektonickou krásu schodišť, chodeb. Ovšem, mezi tím se pohybují jak duchové staré slávy, tak nájemníci, z nichž někteří to mají skutečně za pár – bojují však dál, dál spřádají své sny, jako třeba tanečnice a choreografka Merle Lester, kdysi slavná umělkyně, dnes však s chodítkem. A přesto vymýšlí choreografie, nacvičuje performance. Stejně jako opravdu stará fotografka Bettina Grossman, jež denně vyráží do ulic města a jež se proslavila až v hodně pozdním věku.

V tom je jedno z velkých poselství filmu, který vzhledem k věkovému průměru postav může působit na první pohled depresivně, jak bylo řečeno, je to skutečně za pár. Při druhém pohledu je však jisté, že naopak cítíme vnitřní sílu všech, jakkoli žijí jednou nohou v minulosti. Film tak lze vnímat jako oslavu života, nevzdávání se.

Nelze nezmínit vynikající, citlivou kameru a také chápavý, empatický pohled – aby ne, režie se chopily dvě ženy, Belgičanka Amélie van Elmbt a zřejmě Francouzka Maya Duverdier. A mimochodem, výkonným producentem je Martin Scorcesse…

 

Přidat komentář