Strhující filmová beletrie

Don Cheadle: Miles Ahead
(Sony Pictures/Bifrost Pictures/Miles Davis Properties, 2015, 100 min.)
„Takže, Milesi, mně je jasné, že je to pořád o napředování, posouvání se, a já nechci, aby to bylo o výčtu věcí jako drogy, ženy, vaše múzy… Ale jestli se podíváme zpátky na souvislosti, na vaši předchozí tvorbu, modální jazz a jeho vliv…“ „Mně se slovo jazz nelíbí. Neříkej tomu JAZZ, člověče. To je jenom smyšlené slovo. Ty se mě pokoušíš zaškatulkovat. Je to společenská, sociální hudba.“ Dialog fiktivního britského reportéra Davea Bradena (Ewan McGregor) s Davisem (sám režisér Don Cheadle) pod úvodní titulky ve zkratce shrnuje směr a částečně i formu, jaké režisér zvolil i čeho se chtěl vyvarovat. Snímek se tak příjemně vyhýbá věčnému klišé lineárně stavěných hudebních životopisných filmů. Navíc jakoby mimoděčně pronášenými replikami velmi lehce a nenásilně charakterizuje složitou osobnost velkého jazzmana a jejich citace objasní o filmu i Milesovi samém mnohem víc, než by svedla sebeobsáhlejší recenze, viz například: „Já jsem blíženec. Dva lidi v jednom, chápeš? Jsem od narození modální. Tohle a támhleto.“ (…) „U nás doma se hrálo pořád. Klasická muzika. Chopin, Stravinskij. Všechny jsem je studoval, rozebíral jejich kompozice. Tyhle revolucionáře, inovátory. Chopin je celý o improvizaci. Bird a Dizz to předváděli na pódiu každý večer. Nic si nepsali, prostě to šlo rovnou z nich.“ (…) „Každý večer jsem měl chuť skončit. Znáš to, starší lidi ke mně přijdou a říkaj: Proč nehrajete, jak jste hrával předtím? A já jim říkám: Řekněte mi, jak jsem hrál předtím. Chce to hodně času, než jsi schopen hrát jako ty sám. Člověk nedělá nic jako předtím. Jestli se muzika nevyvíjí, pak je mrtvá. Prostě mrtvá.“ Výmluvný je i jemný přátelský humor, který značí prolomenou prvotní nedůvěru a jímž se obě hlavní postavy špičkují: „Nevěděl jsem, že hraješ na piáno.“ „To není hraní. Spíš hraní si.“ „Takže jsi studoval taky piáno?“ „Ne. Narodil jsem se černý a rovnou jsem uměl hrát.“ „Ty jsi černý?“ Cheadle diváka mistrně udržuje v současnosti odehrávaného děje, tedy v období druhé poloviny 70. let, kdy Miles Davis prakticky zmizel z veřejného života, uzavřel se do samoty svého domu, kdy jej sužovaly chronické bolesti kyčle, bral hrsti analgetik a i z jejich druhotných příznaků ho děsili znepokojiví duchové minulosti. Zároveň nás ale velmi přirozeně odvádí od přítomného času v retrospektivách na Milesovo bebopové období nebo ke vztahu s jeho krásnou první ženou Frances Taylor (Emayatzy Corinealdi), pro což Cheadle nevolil jinde běžně užívaných flashbacků či změny barevného tónování, ale použil nového a naprosto plynulého výraziva filmové řeči, kdy časový posun znázorňuje „pouhá“ změna dobových kostýmů a účesů. Tyto reminiscence organicky prorůstají dějem a mistrně sestavují skládanku příběhu, onoho „proč“ a „proto“. Ve stejném roce vzniklo pár dalších biografických hudebních filmů (mj. Nina o slavné zpěvačce N. Simone, Born to Be Blue o Chetu Bakerovi), ty však jsou stavěny klasickým způsobem „narodil se, studoval, zamiloval se, hrál, vzestupy a pády, zemřel“ a až přespříliš úzkostně se drží zavedeného schématu, osvědčeného třeba filmem Ray (2004). Don Cheadle se spoluscenáristou Stevenem Baigelmanem šli zcela jinou cestou. Napsali brilantní originální drama o výjimečném člověku. Fungovalo by to stejně dobře, i kdyby se jednalo o člověka ryze smyšleného. Dá se říci, že si zde vlastně jen pomáhají postavou živoucího jazzmana Milese Davise. Aniž bychom cítili jakýkoli cílený kalkul. Cheadle coby tvůrce i coby představitel hlavní role jde dokonale do postavy. Sám sice vystudoval hru na saxofon, tedy nástroj se zcela jinou technikou hry, ale během těch pěti let příprav se s trubkou sžil opravdu skvěle a jako herec podává strhující výkon.
Pokaždé, když něco v dramatickém umění vypadá jaksi samozřejmě, uvěřitelně, lehce a snadně, buďte si jisti, že za tím je obrovská porce dřiny, zkoušení, variování, a ve střižně pak další dřina, zkoušení verzí, variování. O to víc překvapuje naprosto udivující zralost debutanta – autora a režiséra – v celovečerním hraném filmu Dona Cheadlea, který je sice už léta vyhledávaným hercem, ale jako režisér má na kontě jediný film, dokument Darfur Now (2007). Nic na mém dojmu z hrané prvotiny Miles Ahead nemůže změnit jedna dvě negativní kritiky (Rex Reed v nedělníku The Observer). Vždycky se najde pár rýpavých hnidopichů, kteří naprosto vadně zaměňují hrané dramatické dílo za dokument a vyčíslují v něm faktografické nepřesnosti. Od toho jsou ale právě dokumenty, encyklopedie a vědecké studie. Že ve filmu není žádná zmínka o Davisově druhé manželce Cicely Tyson? A proč by musela být? O tom přece Miles Ahead vůbec není! Že si autor vypomůže smyšlenou scénou zběsilé automobilové honičky? Že Milese v jednom momentě představí jako pseudogangstera ve vypjaté pistolnické scéně v kanceláři Columbia Rec., protože mu prý ukradli pásky s jeho nahrávkami? I to je přece součástí dramatu. Je to výborná, neortodoxní filmová beletrie. Cheadlemu šlo o to, představit Davise ne jako zbožštělou ikonu, ale jako živého člověka, jeho „temná, ztracená léta“ na pokraji vyhoření. Se všemi chybami i pochybami, halucinacemi i sebedestruktivními tendencemi, maskovanými přehrávaným naparováním. A v konci filmu i dechberoucím procitnutím – návratem na koncertní pódium. Sám tvůrce k tomu ostatně říká: „Není to životopis, jde o dobrodružství, drama, love story.“ A řečeno s Milesem Davisem: „Důležitý je postoj.“

bele1bele2bele3bele4bele5bele6


 

Přidat komentář