Poté, co jsme se podívali na filmovou tvorbu Tonyho Conrada, se dostáváme k osobnosti, jejíž jméno zde již mnohokrát padlo – k Jonasi Mekasovi. Napíšeme-li, že bez něj by newyorský, ale i v podstatě americký undergroundový film rozhodně
vypadal jinak, není to žádné přehánění, ba spíše naopak. Kdoví, jak by to s ním bylo, jak by byl vnímaný dnes, a také jak by to vypadalo s jeho odkazem, tím myslíme materiální, archivní aspekt.
Novináři, ale i historiky je označován za „kmotra amerického avantgardního filmu“, proti čemuž se vždy vehementně bránil a tvrdil, že to označení nesnáší. „Skutečnými průkopníky avantgardy,“ řekl v rozhovoru s Bennem Northoverem, „byli francouzští, němečtí a italští filmaři ve dvacátých letech. Ve Spojených státech, před rokem 1950, ještě než jsem vůbec vkročil na americkou půdu, už točila Maya Deren a celá skupina filmařů v San Francisku. Markopoulos a Kenneth Anger. Přišel jsem do New Yorku ve správný čas. Právě to tam začínalo kvasit, nové impulsy přicházely ze všech koutů Ameriky. Zlatý věk americké avantgardní kinematografie začal filmem Fireworks (Ohňostroj, 1947) Kennetha Angera. Prakticky končí s Wavelength (Vlnová délka) v roce 1967. Celý korpus americké avantgardy vznikl bez jakékoli pomoci zvenčí, bez nadací, uměleckých rad. Vznikl prostě z nutnosti. A kinematografii navždy změnil.“
Jistě, v mnohém má pravdu, ovšem tak skromný zase být nemusí. Ostatně Mekasův význam pro nezávislou kinematografii ocenily k jeho devadesátinám (2012) věhlasné instituce jako pařížské Centre Pompidou retrospektivou jeho filmů a obsáhlým katalogem, i další světové galerie, výstavu s poněkud zenovým názvem „…Pokračuji v cestě … Záblesky minulosti kolem…“ uspořádal také pražský DOX. Není divu, americký avantgardní filmař litevského původu Jonas Mekas (1922–2019) byl již dávno živoucí legendou – ovšem místo toho, aby žil pohodlně z minulosti, hleděl vždy stále kupředu. Začátky jeho cesty byly přitom vše, jen ne snadné – byly doby, kdy byl jen jedním z mnoha tisíců přistěhovalců hledajících v Americe nový domov a kdy filmy, které točil se svým bratrem, neměly sebemenší naději na nějaké uznání či úspěch, nemluvě o možnosti jejich projekce.
Jak už to ale bývá, dříve nebo později si Jonas Mekas našel spřízněné duše, kterým učaroval avantgardní film a záhy se stal jeho vůdčí osobností, společně s takovými tvůrci jako byli Andy Warhol nebo Stan Brakhage či Harry Smith. Přitom se jeho filmy – na rozdíl třeba od Warholových – vždy vyznačovaly značnou básnivostí, emotivností, lidskostí, byť to může působit na první pohled jako klišé a také jako paradox. Experimentální umění přeci bývalo vždy spíše razantní, nesmířlivé, a tudíž vzdálené nějaké velké poetičnosti. Jistě to vychází z Mekasovy osobnosti, z jeho vyrovnanosti, pokory, pozitivnosti – a to v tom nejlepším slova smyslu.
Dalším typickým znakem jeho přemýšlení je neulpívání na minulosti, ale naopak neustálé hledění do budoucnosti, neusínání na vavřínech. Jestli je totiž něco pro Mekase typické, je to právě puzení jít stále kupředu, hledání nových způsobů zachycení reality a oslovení diváka. Jak mi při natáčení dokumentu Alternativní kultura (rež. Petr Slavík) řekl v roce 1997 v newyorském centru avantgardního filmu Anthology Film Archives, které založil a vedl, „Budoucnost tu je vždycky. A lidská spontaneita… Evoluce se nezastavila a my jsme možná na samém počátku evoluce. Já jsem člověk, který je optimistou“. Tato slova ostatně potvrzuje celá jeho tvorba.
Jonas Mekas se narodil v roce 1922 v litevské vesnici, ale poté, co se podílel na odboji proti nacistům a hrozilo mu prozrazení, kolegové trvali na tom, že musí zmizet. Na padělané dokumenty chtěl v roce 1944 i s bratrem Adolfasem odjet přes Vídeň do Švýcarska, ovšem na německém území byl vlak zastaven vojáky a hoši skončili na osm měsíců v pracovním táboře nedaleko Hamburku. Poté, co se jim podařilo uprchnout, se až do konce války skrývali na jedné dánské farmě.
