Fug You! XIV.: Totální mrdník: Novej amfetamínovej vřešták

Nemám čas na chrápání

A nepotřebuju se vycákat

Stal se ze mě totiž amfetamínovej nadšenec

Jestli nepotřebuješ spát a nechceš píchat 

Tak to bys měl taky brát kvanta amfetamínu!

Tyhle stimulanty můžou udělat život tak sladkej

Můžu chodit po ulicích a ani přitom nehnout nohou

Palice mi maká krásně hbitě, můžu vochcat fízly

A nikdy se necítím na dně, nepotřebuju jíst!

Jsem pořád vzrušenej, prostě miluju chůzi

Čelisti mi pořád jedou a řeč se z nich jen sype

Miluju malovat obrázky jeden přes druhej

A říkat slova pozpátku, když odříkávám modlitbu!

Taky by se vám to líbilo 

V jedný malý cimře poskakuje devět lidí 

A směry pohybu se navlíkaj na stávek věčnosti

Není to zlý pro mozkový buňky, tvrděj doktoři

A skoro tak bezpečný jako starej dobrej kokain!

Gabba gabba gabba gabba
Gabba gabba gabba gabba
Fet-fet-fet-amín 

Přislíbili jsme přiblížení méně známé stránky aktivit básníka a hudebníka Eda Sanderse, a sice jeho koketování se světem filmu. Jak to tedy bylo s ním a kamerou? „Začal jsem se motat kolem undergroundových filmařů,“ vzpomíná ve své autobiografii Fug You!, „ostatně právě po zhlédnutí Mekasova filmu jsem oprášil cyklostyl. Na Mekasových projekcích jsem se seznámil s Andym Warholem. Nechal jsem si poradit od Harryho Smithe a pořídil si ,bitevní kameru, jako používají při točení válkyʻ. Stan Brakhage mi dal řadu cenných rad, mimojiné, abych se vykašlal na zakládání filmu, ale nosil kameru stále s sebou a deset hodin denně ,filmovalʻ vše, co pozoruji. Hlavně nějakou pořádnou akci, jako rvačky, lidi, jak se shlukují v parku, vzteklé šoféry náklaďáků a policejní zátahy. Šlo hlavně o to, zůstat za všech okolností klidný.“

Lze předpokládat, že s dodržováním právě téhle rady neměl Sanders problémy, jednak byl sám kliďas, a také nesmíme zpaomínat, že točil v prostředí, které bylo víceméně „jeho“, mezi svými, zkrátka na svém hřišti, v bohémské newyorské Greenwich Village, eventuálně divočejší Lower East Side, rozhodně však ne třeba někde na Jihu či letním soustředění Ku-klux-klanu.

Možná jeho prvním filmovým počinem byl dokument. „V březnu 1965,“ píše ve svých vzpomínkách, „jsem byl pozván, abych něco natočil na vernisáži výstavy básníka, romanopisce, filmaře, fotografa a výtvarníka Charlese Henriho Forda Poem Posters (Básně plakáty), což byly litografie v ostrých psychedelických barvách, kombinující různé fonty a popkulturní ikony. Natočil jsem pár cívek, hlavně s herečkou Jayne Mansfield, která tam byla také – byla překrásná, a v pozdním stadiu těhotenství. Na vernisáži byli i lidé od Warhola, ale také William Burroughs, básníci Frank O´Hara či Ted Berrigan.“

 

Nemám čas na chrápání

A nepotřebuju . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář