Nemám čas na chrápání
A nepotřebuju se vycákat
Stal se ze mě totiž amfetamínovej nadšenec
Jestli nepotřebuješ spát a nechceš píchat
Tak to bys měl taky brát kvanta amfetamínu!
Tyhle stimulanty můžou udělat život tak sladkej
Můžu chodit po ulicích a ani přitom nehnout nohou
Palice mi maká krásně hbitě, můžu vochcat fízly
A nikdy se necítím na dně, nepotřebuju jíst!
Jsem pořád vzrušenej, prostě miluju chůzi
Čelisti mi pořád jedou a řeč se z nich jen sype
Miluju malovat obrázky jeden přes druhej
A říkat slova pozpátku, když odříkávám modlitbu!
Taky by se vám to líbilo
V jedný malý cimře poskakuje devět lidí
A směry pohybu se navlíkaj na stávek věčnosti
Není to zlý pro mozkový buňky, tvrděj doktoři
A skoro tak bezpečný jako starej dobrej kokain!
Gabba gabba gabba gabba
Gabba gabba gabba gabba
Fet-fet-fet-amín
Přislíbili jsme přiblížení méně známé stránky aktivit básníka a hudebníka Eda Sanderse, a sice jeho koketování se světem filmu. Jak to tedy bylo s ním a kamerou? „Začal jsem se motat kolem undergroundových filmařů,“ vzpomíná ve své autobiografii Fug You!, „ostatně právě po zhlédnutí Mekasova filmu jsem oprášil cyklostyl. Na Mekasových projekcích jsem se seznámil s Andym Warholem. Nechal jsem si poradit od Harryho Smithe a pořídil si ,bitevní kameru, jako používají při točení válkyʻ. Stan Brakhage mi dal řadu cenných rad, mimojiné, abych se vykašlal na zakládání filmu, ale nosil kameru stále s sebou a deset hodin denně ,filmovalʻ vše, co pozoruji. Hlavně nějakou pořádnou akci, jako rvačky, lidi, jak se shlukují v parku, vzteklé šoféry náklaďáků a policejní zátahy. Šlo hlavně o to, zůstat za všech okolností klidný.“
Lze předpokládat, že s dodržováním právě téhle rady neměl Sanders problémy, jednak byl sám kliďas, a také nesmíme zpaomínat, že točil v prostředí, které bylo víceméně „jeho“, mezi svými, zkrátka na svém hřišti, v bohémské newyorské Greenwich Village, eventuálně divočejší Lower East Side, rozhodně však ne třeba někde na Jihu či letním soustředění Ku-klux-klanu.
Možná jeho prvním filmovým počinem byl dokument. „V březnu 1965,“ píše ve svých vzpomínkách, „jsem byl pozván, abych něco natočil na vernisáži výstavy básníka, romanopisce, filmaře, fotografa a výtvarníka Charlese Henriho Forda Poem Posters (Básně plakáty), což byly litografie v ostrých psychedelických barvách, kombinující různé fonty a popkulturní ikony. Natočil jsem pár cívek, hlavně s herečkou Jayne Mansfield, která tam byla také – byla překrásná, a v pozdním stadiu těhotenství. Na vernisáži byli i lidé od Warhola, ale také William Burroughs, básníci Frank O´Hara či Ted Berrigan.“
