„Být přirozený je velmi obtížná póza.“ Oscar Wilde – Ideální manžel
„Undergroundový film nemá primárně působit na porozumění.“ Jack Smith
Začněme nejdříve trochu ze široka, a to hned Allenem Ginsbergem, který v červenci 1964 popsal stav umění v Americe následujícími slovy: „Takže, co se to teď děje v USA? Docela překvapivě, ano, FILMY. Po třech letech nepřítomnosti v této zemi jsem po svém návratu našel vzrušení, skupinu, umělecký gang, společnost přátel, jednotlivce, kteří pobíhali po ulicích s domácími filmovými kamerami a navzájem se natáčeli, stejně jako před deseti lety pobíhali po ulicích New Yorku a San Franciska básníci, kteří spontánním jazykem zaznamenávali své vize. Nyní je tedy přítomný okamžik zachycen na film. Není to nic podobného komerčním filmům bank, distributorů, hvězd peněz atd. Je to film podivínů, excentriků, sensibilů, jednotlivců, jednoho člověka, jedné kamery, jednoho filmu – tedy dílo jednotlivých osob, nikoliv korporací. Jako takový je přirozeně zajímavý v závislosti na jednotlivci za kamerou – Ron Rice, Harry Smith, Jack Smith, Stan Brakhage, Jonas Mekas, Kenneth Anger, Bruce Conner a další. Jonas Mekas je geniálním organizátorem povzbuzování všech a promítání a existuje také Družstvo filmových tvůrců, které bylo samozřejmě napadeno policií.“
Filmařům se proto budeme věnovat i nadále, tentokráte ovšem dojde na tvůrce, jehož jméno již několikrát zaznělo, a sice Jacka Smithe, který byl v tom všem takříkajíc až po uši. A přestože je známý především jedním filmem, Planoucí tvorové (Flaming Creatures, 1963), rozhodně není režisérem jednoho titulu. Naopak. A nejen to…
Jack Smith (1932–1989), jehož filmový kritik výstižně označil za „nevyléčitelně undergroundového, nespoutaně nekomerčního filmaře, performera a celkově dost problematickou osobnost“, toho měl ale na kontě daleko více. Důraz na film je v jeho případě jednoznačně zavádějící a omezující. Smith, který vyrůstal v přívěsech v Ohiu a Texasu, než v roce 1950 (někde se uvádí až rok 1953) zakotvil v New Yorku, byl také brilantní spisovatel, vtipálek, průkopník toho, čemu se začalo říkat performance art, a velký, a možná dokonce první zastánce používání barvy ve výtvarné fotografii. Jeho texty mají však smůlu, vycházely v obskurních magazínech v malém nákladu, fotografie se těžko shánějí a performance – až na pár výjimek – nebyly zaznamenány. Škoda, protože někteří pamětníci tvrdí, že právě v nich lze nalézt jeho nejlepší díla. Věřme jim tedy.
Naštěstí se však jeho filmy, ač vzácné, v různém stavu dochovaly, a díky úsilí přátel a obhájců se pomalu znovu dostávají do kulturního diskurzu. Toto úsilí se vyplácí. Smithova tvorba se tak v poslední době promítá, přehodnocení přinejmenším jeho hlavních děl – Planoucích tvorů a Normální lásky – je nyní možné.
Planoucí tvorové přitom nebyl Smithův první film, tím byl snímek Káňata z Bagdádu (Buzzards of Baghdad,1951–56). Jsou však jeho nejznámějším, mediálně až provařeným, mimojiné nejen pro boření snad všech tabu, ale také kvůli tomu, že tento film byl prakticky všude, kde byl promítán, zakázán. A to včetně Kongresu, kde byl projednáván v rámci ostrého výpadu proti pornografii. Vlastně je teoreticky zakázán dodnes.
Podle všeho byl Smith složitý, ale charismatický, kouzelný švindlíř, který se neustále zapojoval do nejrůznějších projektů. Nikdy nebyl daleko od chudoby, přestože tu a tam získal nějaký grant, a měl talent svádět herce a přátele k práci zadarmo a „přivlastňovat si“ materiály, které potřeboval pro své umění. Pro své filmy používal levný, někdy vyřazený barevný inverzní materiál, aby, jak napsal Gary Morris, „zvěčnil transvestity, mořské panny, upíry, nahé básníky a další ,tvoryʿ, kteří se v jeho filmech objevují. Výsledkem je sen, který se tvrdošíjně vzpírá vědomí, obrazy jsou někdy jemné a malířské, jindy ostré a kontrastní při vykreslování filmařových polosvětů nasáklých extází“.
Jak napsal Bradford Nordeen, „Jack Smith byl undergroundový vizionář v každém slova smyslu. Byl to performer, filmař, dramatik, fotograf, socialista, estét, instalatér, zloděj scén, spisovatel, intervencionista. Ve svém rozvrzaném podkroví postavil z pouličních odpadků divadlo a filmové studio; složitý a dětský vesmír Cinemaroc byl stejnou měrou barokní i rozbitý. Pro kontingent uměleckých a divadelních fajnšmekrů je Smith, jak jednou výstižně řekl Charles Ludlam, ,otcem nás všechʿ. A o jeho odkazu svědčí i to, že na rozdíl od nějaké kanonizované bytosti zůstává stále spíše undergroundovou či kultovní postavou“.
Jack Smith se nejvíce proslavil jako filmař, který natáčel divoké, neurčité snímky. Plamenná stvoření byla jeho prvním dokončeným filmem. Vlastně popravdě řečeno, je to jeho jediný dokončený film, protože se mu vymkl z rukou, když trend nájezdů na undergroundové filmy udělal z jeho opusu trofej pro obě strany debaty o slušnosti. Film Planoucí tvorové, zabavený ve stejné době jako Zpěv lásky (Un Chant D’amour) Jeana Geneta a Ve znamení štíra (Scorpio Rising) Kennetha Angera, se dostaly až k Nejvyššímu soudu, který v jejich přeexponované změti genitálií, transvestitismu, barokních orgií a tanečních dervišů nedokázal rozpoznat příliš velkou hodnotu. Mezitím Susan Sontagová a Jonas Mekas prohlásili jeho film za vysoké umění a zmocnili se ho (jak to viděl on), aby podpořili svůj statut těch, kteří určují vkus.
Smith pracoval s mimořádně nízkým rozpočtem, používal například vyřazený barevný inverzní film a vytvářel „vizuální kosmos“, silně ovlivněný hollywoodským kýčem, zálibou ve všem orientálním. Aniž by si to tehdy uvědomoval, filmem Planoucí tvorové vytvořil kulturu drag queen, jak ji známe dnes. Stylově ovlivnil filmy Andyho Warhola, stejně jako třeba ranou tvorbu Johna Waterse. A přestože byl společně s jinými v 60. letech součástí homosexuálního umění, Smith vždy odmítal, že by jeho (či jejich) sexuální orientace měla co společného s jejich tvorbou.
Velká část jeho díla se zabývá důležitostí stylu a konkrétně pózy; prakticky nám vnucuje myšlenku, že logika, pokrok a pohyb jsou vždy druhořadé ve srovnání s prožitkem, stagnací a obrazem, pokud je krásný. Mimochodem, k tomu se ještě dostaneme v souvislosti s velkou esejí Susan Sontagové. Jeho filmy jsou zároveň nesmělé i bezostyšné. Jejich tolik opěvované orgie a nahota (kterou někteří soudní znalci nazývají „hardcore“, aniž by to ve filmech bylo čímkoli podloženo) se někdy objevují v záblescích, kdy musíte přimhouřit oči, abyste je viděli; nebo se v rohu záběru, který okupuje hlavně svalnatý transvestita, převlečený za neohrabanou mořskou pannu, může tiše vrtět penis nebo ňadro.
Ačkoli Smith bral svou práci vážně, nepovažoval ji za nedotknutelnou. Jeho představa ideálního světa neustálých změn a potěšení nepochybně vysvětlovala jeho zvláštní, možná jedinečný zvyk upravovat některá svá díla během jejich promítání. Podle archiváře a restaurátora Jerryho Tartaglii vyvinul Smith bleskurychlou techniku, kdy během promítání vyjmul cívku a celé úseky znovu přestříhal, než je přetáhl zpět na druhou cívku a následně na filmové plátno.
Takže se Smith dostával k natáčení filmů, které nebylo možné promítat bez jeho fyzické přítomnosti. Kvůli jeho střihačskému zasahování do již natočených děl, tak říkajíc v reálném čase a přímo v kině, jako tomu bylo u filmů Normální láska (Normal Love), Žádný president (No President) či Byl jsem mužskou Yvonne de Carlo (I Was a Male Yvonne de Carlo), mohla projekce trvat od deseti minut do čtyř hodin, kdy se Smith choulil za promítačkou, pouštěl staré osmasedmdesátky jako zvukový doprovod a rozstřihával a zase slepoval filmový pás, jako kdyby to byla nějaká skulptura.
Jeho dráhu lze volně rozdělit do dvou rozdílných částí, přičemž v první může být vše, co se dělo do natočení Planoucích tvorů a skandálu s filmem spojeného, v druhé pak vše, co přišlo poté. A také Smithova posmrtná kariéra…
Majstrštyk
„Planoucí tvorové Jacka Smithe, film, kterému bylo spíláno, vyvolával pobouření a byl zakázán jakožto pornografický – a to přesto, že byl uznán za bezprecedentní mistrovské dílo – je nejvýznamnějším a nejvlivnějším undergroundovým filmem, který byl kdy v Americe natočen,“ napsal o Smithově nejznámějším kousku J. Hoberman v knize věnované tomuto snímku.
Čím si tato oslavná slova zasloužil? A byla to skutečně taková bomba, jak se můžeme dočíst? Zvláště víme-li, že jej Smith natočil na prošlý armádní 16mm materiál, a to za pouhých 300 dolarů. Což samozřejmě nemusí být nic limitujícího, vzpomeňme jen, kolik vložil do produkce řady svých filmů třeba Andy Warhol, a nejenom on. A sáhneme-li do jiného soudku, stačí si připomenout, kolik stálo natočení prvního alba Led Zeppelin, že. Naopak, omezený rozpočet nutí tvůrce jít skutečně na dřeň, nepatlat se s nějakými vyfikundinami, improvizovat, mít tah. Zkrátka, nevýhodu obrátit ve výhodu.
„Hollywoodu se podařilo vytvořit v myšlení lidí představu, že film je pouze zábava a kšeft. Ovšem my tvrdíme, že film je také umění. A o smyslu a hodnotách umění se nerozhoduje ani v soudních síních, ani v kriminálech.“ Tato slova, jejichž autorem byl nám již známý Jonas Mekas, byla publikována v roce1964 na stránkách zimního čísla časopisu Film Comment. A jak píše ve své studii z roku 2020 Michael Koresky, „Pocit z první z těchto vět se s přibývajícími lety stával ještě zřetelnějším. Druhá věta vyjadřuje něco, s čím by většina lidí souhlasila jako s truismem v duchu, ne-li nutně v praxi: koneckonců, co to znamená nazývat něco ,uměnímʿ a co s tím děláme, když už to tak označíme, a jak často to vyhledáváme? Třetí věta je konkrétnější a zasazuje tuto krátkou esej – nazvanou prostě ,Prohlášeníʿ – přesně do okamžiku, kdy byla napsána.
Pro vysvětlení, 3. března 1964 newyorská policie přerušila Mekasem organizované promítání filmu Jacka Smithe Planoucí tvorové v New Bowery Theater, zabavila 16mm kopii a promítací zařízení a na základě obvinění z obscénnosti zatkla Mekase spolu s tehdejším vedoucím kina, filmařem Kenem Jacobsem, a Florence Karpfovou, která prodávala vstupenky. Případ zůstává jednou z nejznámějších veřejných bitev o svobodu uměleckého projevu v americkém filmu. Dalo by se říci, že zastírá objekt v centru sporu, ačkoli historická znalost toho, že se Smithovo výjimečné dílo stalo politickým melivem, prokázala alespoň službu povýšení jednoho z nejkrásnějších a nejradikálnějších experimentálních filmů, ďábelské podívané o intenzivní queer touze, do sféry důležitosti.“
A jak pokračuje Koresky, „Přesto jsou Planoucí tvorové, tak jako většina velkých uměleckých děl, schopni být dvěma věcmi najednou; jsou to otřesy země, které zároveň šťouchají do center rozkoše natolik, že vyvolávají falešný závan frivolnosti. ,Začal jsem točit komedii o všem, co mi připadalo vtipné,ʿ řekl Smith později a odvolával se na skutečnost, že první, možná nejpodivnější diváci filmu ,se smáli od začátku až do konceʿ. O nejisté povaze filmu jakožto rozverné parodie, budící zároveň rozruch, jednala v recenzi pro The Nation z 13. dubna 1964 také zarytá obhájkyně filmu Susan Sontagová, která napsala: ,Jediné, čeho lze litovat na detailních záběrech na ochablé penisy a poskakující ňadra, na záběrech masturbace a orálního sexu ve filmu Jacka Smithe Planoucí tvorové, je to, že je kvůli tomu těžké o tomto pozoruhodném a krásném filmu jednoduše mluvit, je třeba ho obhajovat.ʿ Když už jsme u té obhajoby, Sontagová byla vyzvána, aby v soudní síni doslova dosvědčila status filmu jako umění.“
Historie ukázala, že vzrušení a pobavení, které poskytuje zážitek ze sledování Smithova filmu, není oslabeno ani ohroženo jeho statusem politického cause célèbre. Film Planoucí tvorové v té době jistě skutečně vidělo mnohem méně lidí, než bylo těch, kteří si přečetli o procesu Lid státu New York proti Kennethu Jacobsovi, Florence Karpfové a Jonasi Mekasovi, který se konal 12. června 1964. Jako svědci obhajoby, takzvaní ,znalciʿ, vystoupili mimojiné Allen Ginsberg, filmařka Shirley Clarke, esejistka Susan Sontagová a filmař Willard Van Dyke. Přesto padly tresty vězení – nakonec podmíněné – pro Mekase a Jacobse. Oba se okamžitě odvolali na základě toho, že podle jejich názoru soud nevzal v potaz výpovědi znalců. Vyšší soud jejich odvolání vyhověl.
Pokud jde o Mekase samotného, toho se popravdě celý soud příliš nedotkl – ostatně stačí si vybavit, co všechno měl za sebou, než se dostal do Ameriky. Ovšem Jack Smith jím byl navždy poznamenán. Nepřiměřená a soustředěná pozornost, omezenost, zklamání a cenzura radikálně poznamenaly jak jeho, tak jeho další tvůrčí dráhu. Zahořkl, stal se paranoidní, tedy ne že by již takový trochu nebyl již před soudem, roztěkaný a neschopný dokončit svá další díla. A také začal být krutý, anebo jak se píše „vyhlášeně nepříjemný“.
Ideální felační rtěnka
Dejme ale ještě jednou slovo Michaelu Koreskymu: „Nicméně, erotická extravagance Smithova majstrštyku zůstává neuhasitelná, a to dokonce když sledujeme nekvalitní kopii. Planoucí tvorové jsou celkově impulzivní, nespoutaní a vibrující. Je to poslední film, který Smith dokončil, což dává smysl u orgastického snímku, který se zdá být naprosto vyčerpaný a utápí se ve vlastním nadměrném, opakovaném vyvrcholení. Film natočený na střeše opuštěného kina, kde se skupina přátel oddává tělem i duší hře na různě vyleštěné, znesvěcené tvory, přetváří kino v crescendo campu. Smith měl přímé referenční body, od melodramat Josefa von Sternberga po barevné dobrodružné filmy dominikánské herečky a nepravděpodobné hvězdy Universalu čtyřicátých let Marie Montezové (na začátku filmu je použita hudba z Montezové filmu Ali Baba a čtyřicet loupežníků), ale k vychutnání celkové vřavy filmu nejsou zcela nutné žádné přípravné znalosti ani akademická četba. V Planoucích tvorech jsou muži i ženy vybičováni k šílenství pohybu, zcela queer; opakujícím se obrazem, který si nejvíce zapamatujeme, je kamera, která se houpe a mrská nad spletí těl. Divák se nejprve může pokoušet ,přijít na toʿ, kdo je muž a kdo žena, než to vzdá, a pak si uvědomí, že vzdát se je účel: muž a žena se stávají jednou svíjející se hmotou. Film je nějakým způsobem hypersexualizovaný a zároveň asexuální, jeho obrazy povalujících se penisů, ohmataných ňader a chlupů v podpaží jsou méně vzrušující než jen okázalé, spíše jako prostředníčky než erekce, namířené na beznadějně hranatý svět komerčních zájmů, které mají daleko k umrtvení kultury.“
Všimněme si zmínky o tom, že není snadné, někdy je tom přímo nemožné, rozlišit pohlaví protagonistů – byl v tom jistě záměr, a my můžeme spekulovat, čím byl vedený. Ukázat, že všechna těla jsou vlastně stejná, protože hnaná stejnými pudy, podněty, touhami? Stejným pohlavím? Pohrával si zde Smith, sám homosexuál, se záměnou rolí, jako by říkal: vidíte, a teď rozhodněte! Přece, budou-li ona orgiastická spojení heterosexuální, je to v pořádku, a budou-li homosexuální, již ne? Ale kdo to rozhodne? Jak k tomu přistoupíte? Jistě, můžeme jít též hlouběji a vzít si k ruce C. G. Junga a jeho učení o prostupnosti ženského a mužského, byť to nejspíš Smith na mysli neměl. Ale, kdoví…
Protože, jak se různě dočteme, vliv filmů Josefa von Sternberga a Marlene Dietrichové na Smithe je evidentní v jednom velkém ohledu: nic není přesně to, čím se jeví. Dokonce i pohlaví herců je neurčité, dokud nedojde na jasný důkaz například zvednuté sukně anebo častěji dámských šatů s kanýry. Film se zkrátka topí v androgynii.
A také, jak pokračuje Michael Koresky, v sexu. „Sex je ve filmu Planoucí tvorové neoddělitelný od okázalosti; je to film, který se nese na vlnách osvobozující androgynnosti, vizuálně zaznamenané v líčení a kostýmech herců. Muži si nanáší falickou rtěnku v ,bezchybných liniíchʿ: ačkoli černobílý film nedokáže zprostředkovat ,čistou broskvovouʿ a ,šťavnatou třešňovouʿ rtěnku, barvy z plátna jen vyskakují, doprovázené podivuhodnými a poněkud nechutnými zvuky špulek. Country zpěvačka Kitty Wellsová z Grand Ole Opry z roku 1952 zpívá píseň It Wasn’t God Who Made Honkey Tonk Angels, která je kontrapunktem ke scénám, v nichž se tyto skotačivé démonky upravují a kroutí (,Chlapi, co byli tolikrát ženatí a pořád si myslí, že jsou nezadaní. Je škoda, že všechna vina padá na nás ženyʿ). Od této chvíle je vše stále intenzivnější, jako bychom se pečlivě připravovali na zvěst století: bradavky hnětené v detailním záběru, šaty nešetrně vyhrnuté nahoru, aby hrubě odhalily genitálie, osahávání, které překračuje hranici – pokud vůbec nějaká hranice existuje – do jakési primitivní scény znásilnění, umocněné uši rvoucím, překrývajícím se jekotem na soundtracku. Hedonismus mutuje do upírského, téměř kanibalského chování, a jak se kamera chvěje a třese, začínáme mít pocit, že se účastníme orgií uvnitř tornáda.“
Film Planoucí tvorové obsahuje propracované, zábavné taneční sekvence a orgie a nezapomenutelnou diskusi o make-upu a penisech, která končí otázkou Francise Francina, nad níž se mnozí zamýšleli: „Existuje rtěnka, co se při kouření péra nesetře?“ Chacha, představte si ten reklamní slogan! I když, vlastně, ve filmu je to tak i podáno… Ale stejně!
