George Kuchar: Král amerického undergroundu, milovník věčnosti a tornád

„Kinematografie se stane uměním jen tehdy, když základní materiál bude stejně levný george_kucharjako papír a tužka,“ řekl v roce 1954 Jean Cocteau. Kodak tehdy zjevně neposlouchal. Stejného roku ovšem ve svých dvanácti letech započal kariéru filmaře George Kuchar – nekorunovaný král amerického filmového undergroundu.
Před pěti lety, v září 2008, spustila galerie Yale Union v Portlandu monstrózní, ale záslužný podnik – nepřetržitou projekci všech autorských filmů, videí i vizuálů, na nichž se autorsky či herecky podílel, dosud nezveřejněných domácích materiálů, obrazů, skic, komiksů, kostýmů, plastik, zápisníků, scénářů, storyboardů, poloscénářů i polostoryboardů největšího podivína mezi americkými všeuměly, filmaře, výtvarníka a herce George Kuchara, dlouholetého profesora na San Francisco Art Institute. A jak řekl při úvodní vernisážové řeči hlavní kurátor Yale Union Kris Cohen: „Krom ostatních artefaktů přineslo úsilí George Kuchara přes 215 zhoubně kontaminovaných filmů! Yale Union je bude promítat i se všemi domácími materiály a filmy, na nichž se podílel jako autor či herec, dokud je nepromítne všechny, nebo dokud krabice od filmu nedopluje od pramene Oregonu do Tichého oceánu nebo dokud nás všechny nestihne krvácení do mozku. Předpokládáme, že to bude trvat sedm let, ale jisti si tím být nemůžeme. Je to monstrózní nápad, ale nikoli bez pravdy, hry a radosti.“
Den, kdy Bronx napadl Zemi

George Andrew Kuchar se narodil na Manhattanu 31. srpna 1942, hodinu po svém bratrovi Mikeovi, a vyrůstal v Bronxu. Bronx, stejně tak jako později město tornád El Reno v Oklahomě, bude mít na veškeré Kucharovo dílo zásadní vliv. Jeho otec – také George, český válečný emigrant Jiří Kuchař – byl řidič kamionu s až patologickou zálibou v pornografických filmech a patřil k malé fanouškovské skupině příznivců „červených kotoučů“ Film Exchange, jejíž členové si vyměňovali pirátské porno na 8mm filmech. To nebylo jako dnes, kdy nám pornografii nutí v každé trafice a lecjaký malý páťák si se spolužáky rozebírá souložné polohy do nejmenších detailů. Byl přelom 40. a 50. let a pornografie na 8mm filmu pro domácí „užívání“ byla tedy dost drahým koníčkem. Později George Kuchar studentům na San Francisco Art Institute vyprávěl, že: „Právě občasné zahlédnutí otcových projekcí těchto ‚tajemství dospělých‘ ve mně spustilo zájem o sílu filmu, který je ‚jako živý‘.“
george_kuchar2Oba bratry rodiče zapsali do základky v Bronxu. Když se matka Stella domákla záškoláctví svých dvojčat, protože místo do školy hned brzy ráno oba s brašnami na zádech zmizeli v kině za rohem, neztropila povyk a domácí kázání, naopak – ke 12. narozeninám jim koupila 8mm kameru DeJur. Stella byla velmi liberální a chápavou matkou. Velice čistě mateřsky pochopila, že její synové prostě „žijí obrazem“ (jak to později George nazval) a že prakticky žili namísto školy v kinosálech, chodili na všechny filmy a mnohé z nich viděli znovu a znovu… Nešlo tomu odolat!
Nebylo to dětinské dupání a mlácení hlavou o zem, spíše se ta posedlost blížila chování autisty. Stella ale hlavně pochopila to, co v roce 1989 George Kuchar popsal v eseji „Schooling“: „Jdu do základní školy v Bronxu. Tam čeká jen ponížení v nekonečném wagneriánském refrénu učitelek: Držte hubu! Kde máš domácí úkol?! Vyplivni tu žvejkačku! Muži učitelé byli o něco méně expresivní, vůbec jsme je nezajímali, hleděli si hlavně toho, aby svůj ‚nástroj‘ dobře ukryli v záhybech nadměrečných kalhot. Utíkali jsme s bratrem ze školy do bezpečí kina. Byla radost dívat se hodiny na indiánskou squaw požíranou zaživa ohnivými mravenci, na zhýralé pohany, co matlají Boží chrámy krví a rozřezanými vnitřnostmi věřících, na nahá monstra z gumy od Eda Wooda Jr.! Po třech hodinách jsem opouštěl kino svěží a nadšený. Ach, jak jsem chtěl vyrůst co nejrychleji a být jedním z těch dospělých, kteří obětují domorodce, aby Krakatoa přestala soptit, anebo kapat horký vosk na nahé tělo Marie Antoinetty.“
Rodiče nechali svá dvojčata proplout základkou s odřenýma ušima a kvůli nespornému výtvarnému talentu je oba dali studovat reklamu a umělecký design na School of Industrial Art v New Yorku (obdoba naší UMPRUM, pozn. aut.). Bratři Kucharové tuto školu absolvovali v roce 1960 a George pak nějaký čas pracoval jako kreslič map počasí pro místní zpravodajskou TV. Zbožňoval tornáda! Do té doby ovšem proteklo Hudsonem hodně vody a mnohé se v životě George Kuchara také událo.
george_kuchar3Nahá bomba – nahá prdel

Náhlá smrt, zmizení nebo těžké onemocnění klíčového aktéra při natáčení velkého hollywoodského filmu je debakl, který producenty dohání k panice, potažmo je vrhne hluboko pod fiskální nulu. Nízkorozpočtoví hollywoodští producenti jsou v podobném případě často schopni přijít s novým levným řešením, aby svůj film dokončili.
Bela Lugosi zemřel v roce 1956 brzy po začátku natáčení klasického filmu Eda Wooda Plán 9. Wood postavu Lugosiho obsadil svým chiropraktikem, který roli dokončil skrytý v kápi. Newyorský nezávislý filmař Amos Poe při natáčení Subway Riders (1981) řešil druhý neblahý problém – hlavní roli sériového vraha saxofonisty hrál ve filmu John Lurie. Ten měl tehdy své krutě drogové období. Lurie prostě zmizel! Amos Poe to tenkrát vzal na sebe – aniž by vypadal jako Lurie, aniž by uměl hrát na saxofon, prostě ho držel… George Kuchar, kdykoli přišla konfrontace se ztrátou klíčového aktéra, šel ještě o krok dál, bylo to pro něho vždy vlastně inspirující – namísto náhrady se zahalenou tváří a la Wood použil v detailu např. vlastní nahé hýždě. To když herečka odmítla natáčet obnaženou scénu ve filmu Night of the Bomb (1962). Žádný nezdar nebyl nepřekonatelný!
„Žádná umělecká forma nevyžaduje tolik spontaneity, nápadité improvizace jako lowbudget film. A nikdo z amerických filmařů neměl tak nezměrnou fantazii jako George Kuchar – hlavní postava Underground Movie 60. let, uznávaný průkopník camppop estetiky, jež měla vliv prakticky na všechny, kteří přišli po něm – od Warhola přes Vadima po Lynche,“ řekl guru nezávislého filmu Jonas Mekas.
Jsem pohan!

Filmovou kariéru George Kuchar „sám“ začal ve svých 12 letech v roce 1954, kdy spolu s bratrem dostali od matky 8mm kameru. Okamžitě rozjel svéráznou inscenaci eposů, které dosud mohl vídat toliko v kině. Yale Union uvedla při startu oné památkové a stále trvající monstrakce, citované v úvodu článku, donedávna ztracený první Kucharův film The Wet Destruction of the Atlantic Empire (1954), byť možná prvním nebyl. „Vlastně už nevím, který film byl první. Některé jsme zahodili, některé dali vyvolat až později, ale Zničení Atlantské říše potopou si pamatuju. Udělali jsme matné obrazy města, pak natočili rychlý proud vody s pomalým chodem kamery, potom jsme to dali do dvojexpozice a bylo to jako povodeň,“ vzpomínal George při zahajovací vernisáži na Yale Union.
george_kuchar4Bronx musel být tehdy vrcholně inspirující, jak říkal Kuchar studentům v San Francisku: „Činžovní bloky, střechy poseté TV anténami, pochmurné zimy, staveniště Cross Bronx (nechvalně známá dálnice, pozn. aut.), trosky opuštěných baráků se zrezivělými požárními schodišti; na druhou stranu nedaleká botanická zahrada Bronx Bronx a hned vedle park s vodopády, poskytující dočasné útočiště před nepřátelskými ulicemi města.“ Tam plnil George skicáky a zápisníky scénáři k filmům jako např.: The Thief and Stripper (1959), I Was a Teenage Rumpot (1960), Night Of the Bomb (1962), Corruption of Damned (1965) i třeba Pagan Rhapsody (1970) – to jen namátkou – před odjezdem do San Franciska.
V oněch letech, krom kamery od matky a natáčení prvních filmů, dosáhl George Kuchar ještě jednoho osobního průlomu – procitnutí. Mezitím totiž „skutečný život“ silně zasáhl do aktivit obou bratrů. V části eseje „Schooling“ George vzpomíná na svá nedospělá léta a „brzdu“, kterou mu vštípila katolická výchova, tedy potlačovat své sexuální vědomí: „Jednoho dne při modlitbě jsem si uvědomil, že musím opustit církev svatou, jelikož se nemodlím k ničemu jinému než divokému, nechutnému sexu. Byl jsem teenager, který chtěl prozkoumat a vědět o sobě vše do morku kostí. Tato touha však naráží na pochybnost, protože je známo, že není možné pokoušet svaté srdce Ježíšovo. Díval jsem se kolem sebe na ony postarší dámy, kmitající bezúčelně v tom stinném domě božím, a věděl jsem, že jsou v bezpečí, protože nejsou s to si uvědomit, že křesťanské dogma nikdy neprolomí, ale velmi rády by si cestu do království božího zkrátily lubrikační skluzavkou. Chápejte, musel jsem pohnout z tohohle vřelého lůna, a Bůh mi toho odpoledne na mé modlitby odpověděl. Dovolil mi, mně, mladému, trpícímu Křesťanovi, abych si s jeho posvěcením dopřál konečně plný, divoký sex. Chvalte Boha všemohoucího!“
Králem newyorského undergroundu

Někdy v roce 1960 došlo k neformální projekci filmu I Was a Teenage Rumpot v domě režiséra Kenna Ferryho na rohu Lower East Street mezi Fultonským rybím trhem a Brooklynským mostem. „Byli tam všichni ti potrhlí beatnický intelektuálové, gay umělci, duševní mor, prostě dekadentní milieu undergroundu, ale všichni na milióny mil duchovně vzdálení od každodenního bytí nájemních čtvrtí v Bronxu (byť to je jen hodinu cesty metrem). Tohle první setkání s počátkem New American Cinema bylo jedním ze vzájemných nepochopení… Byli tam všichni ti undergroundisti. Přišli jsme v oblecích a ukázali jim naše 8mm filmy a myslím, že tehdy film vzlétl. Tohle nečekali! Jonasu Mekasovi padla brada a okamžitě se mnou udělal rozhovor pro New York Herald Tribune. Warhol mě plácal po ramenou a zval do Chelsea Hotel. Suzanne Sontagová, Stan Brakhage a Kenneth Anger se ten večer zlískali pod obraz a pořád dokola vykřikovali: Konečně umění! To je NEW! S Mikem jsme je vůbec nechápali.“
Praotec nezávislého filmu, mentor a kritik Jonas Mekas začal psát pravidelné články o Kucharových filmech do uměleckého magazínu Village Voice a bratři Kucharové se tak oficiálně stali součástí undergroundu – rostoucího hnutí, spojujícího lidi s neotřelými nápady, energií a bez jakýchkoli zábran. Mike se stále více orientoval na malbu a grafiku, takže hlavně George Kuchar byl nyní vystaven zcela novému světu nezávislého filmu, který začínal mít čím dál větší vliv na majoritní kinematografii. Sám potom při premiéře ambiciózního díla Lust for Ecstasy(1964) underground definoval slovy: „V pravém smyslu underground není žánr, ale antižánr. Underground je negativní termín, který vyvrátil a popřel původní záměry. Věci – díla undergroundu měla být neviditelná, něco zlověstně jiného, co se děje v temnotě, v skrytu. Undergroundové filmové hnutí nebylo nikdy víc než sbírkou jedinců, kteří nejsou nikdy v klidu. Jako každé kulturní hnutí s nároky na revoluční čistotu je nejvíce ohroženo svým vlastním úspěchem. Pak začnou veřejné nároky, kompromisy a následné vzestupy. To vás všechny předělá a původní spontánnost přejde do suché placené zábavy a umřete v mracích hašteření o prachy a slávu, stanou se z vás výrobci mýtů a zbude vám jen povrchní proslulost.“ Byla to tehdy bouře slov do vlastních řad. Tornádo pravdy!
george_kuchar5Bolest, zvuk a zu
řivost – výdělky z pekla
Společně s filmem Kennetha Angera Scorpio Rising (1964) a Warholovým The Chelsea Girls (1966) je Kucharův film Sins of the Fleshapoids (1965) jedním ze tří nejvlivnějších děl amerického undergroundu 60. let. Dobrá, řekněme nejméně rozpačitě skandálním a bez záměru módní dekadence. Nikdo ze štábu nebyl zatčen jako u Scorpio Rising(za otevřenou mužskou nahotu), ani nebyl nikterak hvězdně propojen s machou peněz jako The Chelsea Girls. Osobně za nejdůležitější přelom Kucharovy tvorby považuji nejpodivnější, zábavný a zároveň krutě hrůzný autorský film Hold Me While I’m Naked (1966), první dílo, které točil na 16mm kameru s kontaktním zvukem. Tato obratná parodie na hollywoodské stylizace, zároveň abstraktní a emocionální meditace o traumatech autora nízkorozpočtových filmů sice vždy vyvolávala bouře smíchu u publika, ale George film nikdy nekonstruoval jako komedii. Byla to frustrace z osamění mezi všemi těmi „kolegy undergroundisty“ a z postupující komercionalizace podzemní kinematografie, což později komentoval: „Hráli moje filmy různě po New Yorku. Kina byla ověšena reklamními panely a pořád mě zvali na promítání. Furt nějaký kecy na filmových fórech! Musel jsem říkat: ‚Ne, já nechci, protože nechci zase prožít všechnu tu bolest.‘ Uvědomil jsem si, že celá moje kariéra je založená na bolesti. Všechny filmy, dokonce i ty nejvtipnější, mají za sebou hrozivou bolest. Vím přesně, proč byly vytvořeny. Nechtěl jsem znovu prožívat všechnu bolavou motivaci těch obrázků. Ale občas jsem šel a ti lidé se smáli. Já zuřil, ale pak se smál také a dokonce zapomněl na bolest.“ Renomovaný kulturní magazín Village Voice zařadil Kucharův film Hold Me While I’m Naked mezi 100 nejlepších filmů 20. století na 52. místo hned za Hitchcockův Na sever severozápadní linkou…
Od uvedení Hold Me While I’m Naked chodily Kucharovi na účet poměrně velké tantiémy z tehdy populárních uměleckých kin. Vždycky to ale bylo z účetnictví reklamních oddělení firem, které se vezly na módní vlně undergroundu. Od toho času jeho bolest zesílila – underground tím popíral svou bazální prapodstatu! Sám si toto financování svých filmů nazval jako „výdělky z pekla“. Bylo na čase zdrhnout.
San Francisco, vlhké sny a video verité

Muselo to přijít, i pro pohana George Kuchara, z nebe. V roce 1971 přijel s filmem Portrait of Ramona(1971) – příběhem němého, neslyšícího, ovšem perfektně odezírajícího kluka, který svým mlčením „zoufale křičí o pomoc“ – na festival v Cincinnati, kde se potkal s režisérem Larrym Jordanem, profesorem na San Francisco Art Institute (SAI). Jordan byl spolužákem Stana Brakhaga a o Kucharovi měl ty nejlepší reference. Nabídl Georgeovi, zda by nechtěl na SAI učit film coby hostující umělec. Ten okamžitě přijal, sbalil kufry a odstěhoval se do San Franciska, které už nikdy neopustil.
Od počátku své pedagogické práce se stal největším oblíbencem studentů. Nedusil talenty profesorským mentorováním, chtěl po těchto mladých co nejvíce praktického natáčení a vždy se zapojoval do štábu nějakou nižší funkcí – tu byl hercem, tu zvukařem, pomáhal se světly nebo kostýmy – byl prostě jedním z nich. Na škole se mísilo mnoho dialektů. Studovali tu lidé z Evropy i Latinské Ameriky, což většině pedagogů spíše překáželo. Nikoli Kucharovi. Tváří v tvář jazykovému chaosu v San Francisku toto George považoval za plus. Kdykoli si někteří kolegové stěžovali, že třída je plná cizinců, Kuchar se zaradoval: „Pošlete mi je,“ vysvobodil je slovy, „miluju cizí akcenty, jejich scénáře tím ožívají a dávají filmům kontinentální chuť.“ Svým „jiným“ pedagogickým stylem učil studenty spontánní improvizaci a připravoval je tak na tvorbu (produkci) lowbudget filmů. Nechával je psát scénáře i dialogy až na místě natáčení. Když chyběl dialog pro herečku, řekl jí, ať recituje Shakespeara. A fungovalo to. Bylo to všechno o chemii mezi aktéry,o náladě a energii různosti a neplánovaných okamžiků. Nedostatek formální struktury kompenzoval způsobem práce, kdy „nepřipravenost“otočil neslýchanými technickými improvizacemi do nové umělecké formy. „V tom, že nikdy nejste připraveni, že nikdy si nejste jisti tím, co se vyvrbí, je vaše nová a náhlá šance na inspiraci. Použijte fantazii a buďte ve střehu.“ Například jeden ze studentů byl nešťastný z přepáleného slunečního světla, kdy obraz měl nepříjemný oranžový odstín, protože neměl správný kamerový filtr. Kuchar mu poradil, ať vyvolá film ve směsi vývojky a bělidla. Obraz pak dostal neočekávané a nádherné záblesky levandule, což posunulo celou sekvenci do nového snového rozměru. Další záběry natočili už záměrně v prudkém slunci, na objektiv přilepili sluneční brýle, jeden herec hrál svou scénu v levé čočce okulárů, druhý v pravé, a to přineslo přízračný výsledek, jako když se divák sám dívá přes brýle a zároveň mu druhý děj běží v mysli.
Tímto svérázným a praktickým přístupem ke studentům Kuchar nenásilně tvaroval jejich uměleckou osobnost. Mezitím stále točil své autorské filmy a každoročně odjížděl na měsíční dovolenou do El Rena v Oklahomě sledovat tornáda a natáčet své deníky – Weather Diaries.
„Byl to osvoboditel“

V San Francisku našel Kuchar nové zdroje inspirací, byť základ jeho stylu bude vždy spojen kořeny v hyperrealitě Bronxu. V roce 1964 sepsala Suzanne Sontagová esej Notes on „Camp“ (publikována až v roce 1966, pozn. aut.), jakýsi manifest „camp estetiky“, v němž byly charakteristiky a odkazy low i nobudget filmů s obecným popisem pojmu „camp“ jako „vážně frivolní a reálně povrchní“. Naproti tomu Kuchar kontroval svým výkladem: „Podstatou camp tvorby je láska k nepřirozenosti se vší rafinovaností a vysokou nadsázkou. Camp vidí vše v uvozovkách.“
V polovině 70. let občas George Kuchar zabrousil do tehdy neznámého žánru tzv. „totálního dokumentu“. Každý rok v květnu, v sezóně tornád, odjížděl do El Rena v Oklahomě natáčet své filmové deníky Weather Diaries(některé jsou dlouhé mnoho hodin). V nich povýšil plytké záznamy z dovolené na umění. Téměř bez postprodukčních úprav sbíral různé proměny počasí v tomto nestabilním regionu, které prokládal zdánlivě bezobsažnými hovory z místního motelového baru.
Ač byl bezesporu jádrem New American Cinema, tedy nové americké avantgardy, sám nikdy slovo avantgarda nepoužíval. Když v 80. letech přešel z filmu na levnější video, nazýval svá díla novotvarem „video verité“. Zde mohl ještě silněji aplikovat svůj divoce původní výtvarný cit a styl. V syrovosti videa verité využíval až beletristické teatrálnosti interakcí každodenního života, prošpikovaného humorem i melancholií. Kucharova neortodoxní metoda zachycovala jednotlivé události v reálném čase a do nich vkládal či je překrýval stylizovanými scénami. Byla to geniální strategie. Nepředvídatelně vrstvil texturu narativního času v neočekávatelnou poezii.
„Byl to osvoboditel,“ napsal v nekrologu 7. 9. 2011 P. Adams Sitney, zakladatel Anthology Film Archives, neziskové organizace, která shromažďuje a uchovává experimentální filmy. „Ukázal, jak se dělá film takřka zadarmo, jen s využitím přátel a vlastní vynalézavosti. George Kuchar povýšil amatérský film na ryzí umění. Jeho vliv a inspirace pro několik generací mladých tvůrců je nevyčíslitelný. Celý současný svět YouTube je místem, kde ho vidíte. Byl to člověk, který chtěl jen prostě točit filmy. Nemyslím, že by chtěl být objeven Hollywoodem, ale Hollywood bez skrupulí, bez poct a ocenění, přebírá Kucharův odkaz.“ George Kuchar zemřel 6. 9. 2011 v San Franciscu týden po svých 69. narozeninách na karcinom prostaty. Jeho filmy, krom galerie Yale Union v Portlandu, MoMA v New Yorku a desítek galerií i muzeí po celém světě, nedávno v dobré kvalitě pověsil na své stránky i renomovaný server avantgardních filmů ubu.com. a (takřka) všechny Kucharovy filmy i videa dnes samozřejmě najdete na YouTube. Tak to má být. Ať si každý jeho dílo pochopí po svém.

Foto archiv

Přidat komentář