Hmyz / scénář: Jan Švankmajer, Josef a Karel Čapkové, režie: Jan Švankmajer

Čtyřiaosmdesátiletý Jan Švankmajer poslal letos do kin svůj údajně poslední celovečerní film. Dal mu název Hmyz. V jeho dlouhometrážní filmografii má pořadové číslo sedm. Zaděláno na něj měl nicméně už zkraje sedmdesátých let, dávno před prvotinou Něco z Alenky. Odkaz na hru bratří Čapků Ze života hmyzu je pak pro jeho finální dílo klíčový. Nejde ovšem o „přetavení“ divadelní hry do filmu, ani o zfilmování textové předlohy. Jde o mnohasměrnou parodii: výchozí látky, její ochotnické inscenace, kterou film „dokumentuje“, a konečně i praktik a stereotypů filmového řemesla samotného. Pokud je Hmyz opravdu Švankmajerovým posledním kouskem na plátně, pak je to rozlučka dost brutální, neslitovná. Jako by režisér na ploše čtyřiadevadesáti minut říkal: Všecko je pasé, mrtvé, a to včetně mé maličkosti – jediné, co zbývá, je cynický tanec nad mrtvolou, který snad ještě může místy generovat poslední stopy okamžité slasti.

Film začíná explikací. Švankmajer tu říká, že Čapci napsali Ze života hmyzu v roce 1924 a že původně mělo jít o „juvenilní misantropismus“. S nápadem přišel Josef v roce 1919, kdy mu bylo dvaatřicet, hra byla napsána v roce 1921 a prvně vyšla tiskem o rok později. Jenže mladé republice by prý misantropismus neslušel, pokračuje Švankmajer, a tak bratři couvli před kritikou a konec vyladili optimisticky. Tehdy se podle režiséra zrodila česká „předposranost“, která se později stala naším „národním znakem“. Dále se Švankmajer snaží o kontextualizaci: ve čtyřiadvacátém prý Hitler „seděl v mnichovské pivnici, pil pivo“. Jenže neúspěšný „pivní puč“, na který se tu zřejmě naráží, je datovaný nocí z osmého na devátého listopadu 1923; ve čtyřiadvacátém roce seděl Hitler ve vězení. Je to záměrná demonstrace režisérské svévole, kdy nezáleží opravdu na ničem, včetně historických skutečností? Anebo je to avízo pro diváka, aby nebral film úplně vážně, aby se měl na pozoru před dotěrnými fake news, aby věřil v první řadě svému úsudku?

 

Ve filmu se na jedné straně zkouší inscenace, na druhé filmuje zkouška. Tady i tam vidíme přímo do rozkuchaných vnitřností: divák sleduje nejen pokus o dramatizaci původní látky bratří Čapků, ale i rozličné potíže, které se ochotníkům pletou při práci pod nohy i pod ruce. Prostě jim to nejde, nebaví je to, jsou bez talentu, bez nadšení, špatní, směšní. Vlastně nehrají. Jenže zároveň hrají – hru na inscenaci, která se stává filmem. O čem ten film je, ptá se režisér v explikaci sám sebe. „Já nevím,“ odpovídá si, a uvádí metodu automatického psaní, podle níž vznikal scénář. Zmíněni jsou k tomu Freud a Effenberger. To je u Švankmajera, který si skoro půlstoletí tyká se surrealismem, očekávatelný návod. Ostatně ve filmu rezonuje řada jeho oblíbených, přímo stylotvorných prvků, od fascinace chutí (potažmo jídlem) a hmatem, po animované sekvence, které rozvíjejí hrané scény. A všechno jakoby natruc vymydlenému digitálu ve „špinavé“ analogové, nebo aspoň analogově stylizované verzi. Takže o čem ten film je, pokud by nás to zajímalo?

 

Švankmajer je aktuální a trefný zaprvé svou ostrou kritičností, které dává průchod, pokud jde o situaci dnešního člověka, jeho běžný, „hmyzí“ život i pokusy o takzvanou tvůrčí, uměleckou nadstavbu. A jeho parodování tradičních, zautomatizovaných vzorců v jedné i druhé sféře je tím relevantnější a pádnější, že samozřejmě zahrnuje i jeho samého, toho, kdo karikuje. Zadruhé je nosné jeho přirozené míšení různých poloh umění. Ten film je chvíli film, chvíli výtvarné umění, chvíli divadlo, chvíli koncert konkrétní hudby. A navíc vidíme vždycky nejen výsledek, ale i proces, který k výsledku vede, včetně nepovedených záběrů, z pohledu surrealismu i Freuda vděčných „chybných úkonů“. Zatřetí je pak Švankmajer nosný svým jistým staromilstvím, rukodělností, věcností, sympatickou „nekvalitou“ technologií, které používá, zejména pokud jde o zvuk. Jestliže francouzští surrealisté ještě po druhé válce poněkud legračně odmítali hudbu, a nejvíc tu vážnou, že prý „dělá hluk“, pak Švankmajerův Hmyz je mimo jiné koncert, který by s gustem vyslechli Boulez nebo Stockhausen.

Samozřejmě to může být všecko jednodušší. Švankmajer si prostě natočil po svém trochu naježenou polemiku s Čapky, kteří mu leží nějak v žaludku. Respektive s jejich ochotou vyměnit temné finále za světlejší, protože takhle si to žádá publikum. Jana Švankmajera publikum nezajímá. Točí si pro sebe. A nejen točí: maluje, sochá, kolážuje, kreslí, píše. Umanutě, bez povinných odkazů na „mistry“, bez ambicí proniknout do globální umělecké elity. Dílo je pro něj oáza, kam se může skrýt před nehostinným světem, kde může naplno otevřít kohouty svým psychickým tlakům a přetlakům, kde může dát totálně všanc kompletního sebe. Očistit se, realizovat se. I Hmyzem tak zřetelně říká: Není jiný způsob tvorby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *