Itʼs Never Over, Jeff Buckley

Po světové první veřejné projekci na festivalu Sundance koncem ledna 2025 bylo dlouhé ticho. Paralyzované ticho z ohromení ve tmě zdejšího největšího kinosálu pro 600 diváků. Až snad po minutě absolutního ticha, když světla na stěnách sálu pomalu vzlínala a jako slunce za rozbřesku živé tvory probírá z uhranutí spánku s nejživějšími sny k životu, vstávali z baldachýnových sedaček tvorové lidští-diváci, usebraní k mnohaminutovému potlesku. Pro mne film roku 2025.
Urputně citlivá, to není nonsens, autorka a režisérka Amy Bergová materiály pro tenhle film rešeršovala a skládala skoro osm let. Pak všechny ty unikátní informace nacpat do stopáže sdělného celovečerního dokumentu je opravdově smeknutý klobouk až k zemi. Před deseti lety si prošla podobnou hledačskou anabází se skvělým, skoro až „živým“ dokumentem Janis: Little Girl Blue. Jenže tam měla širší možnosti pracovat s řádově větším archivem – jak vizuálním/filmovým, tak i „pamětnickým“. Jeff Buckley (17. 11. 1966–29. 5. 1997) nahrál a vydal za svého života jediné studiové album Grace v roce 1994.
„Potkali jsme se na střední ve třídě francouzštiny. Nenápadný kluk s ulízanými hustými vlasy. Dotkl se sponky v mých vlasech, nic neřekl, usmál se. Pak byl najednou slavný. Timothy byl pro mě, nejen pro mě, wow! Ty jeho teď kudrnatý vlasy, neustálý podmanivý poloúsměv neviňátka, hlas, nádherný hlas… Aniž bychom se trochu víc poznali, hned si mě vzal. Bylo mi sedmnáct a v šestašedesátém jsem otěhotněla. Tim nepočkal na dítě. Ten rok jsme se rozvedli.“ Vypráví nádherná šedovlasá dáma Mary Guibertová, ve filmu nejdůležitější průvodce – faktograficky i emočně – o výbuchu lásky s Timem Buckleyem, který v tom šestašedesátém nahrál své první album, nádherné, ale vztahu-rodiny-lásky-dítěte-vazby se bál a zdrhnul. Jeff bezpochyby už v děloze musel vnímat otcův podraz i matčinu sílu se s tím vyrovnávat. Zároveň podědil geny od obou rodičů. Mary i Tim z imigrantských rodin, tedy potřebně silné nátury, navíc rody silně múzicky založené. Tohle všechno potřebné se divák dozví během prvních osmi minut filmu! Přičemž úvodní titulky se začnou objevovat až po třech minutách pod Jeffovou slavnou skvělou písní Lover I Shouldʼve Come Over (Miláčku, měl jsem přijít), z jejíhož textu je převzat název dokumentu, výtečně rytmicky nastříhanou ze všech možných koncertních záznamů, klipů, coverů, krátkých poct jím ovlivněných muzikantů, z historických záznamů ještě za jeho života, čili nikoli pro film dotočených (!), mj. Alanis Morissette, David Bowie, Chris Cornell (Soundgarden) a vlastně celá prvotní grunge scéna.
Amy Bergová natočila, lépe říci stvořila film Itʼs Never Over, Jeff Buckley v době, kdy se hudební dokumenty stávají stále více stereotypními a často se spoléhají na stejnou unavenou/unavující šablonu mluvících hlav prokládanou archivními záběry, aby nám vyprávěly příběhy, které si lze přečíst třeba na Wikipedii. Autorka-režisérka však vytvořila něco výsostně emocionálně rezonujícího, než nabízí přehršel tzv. rockových dokumentů. Přestože nikdy neskrývala, že byla a je obrovskou ctitelkou Jeffa Buckleyho, její film je hluboce a niterně přesvědčivý, protože Jeffa odmítá mytologizovat. Prostřednictvím rozhovorů s těmi, kteří ho znali nejlépe, zejména s jeho matkou Mary Guibertovou a bývalou partnerkou Rebeccou Mooreovou, vidíme komplexní portrét umělce s břemenem mimořádných darů. Maminka Mary, jejíž přítomnost v celém filmu poskytuje jak emocionální kotvu, tak i narativní páteř, odhaluje syna, který si byl zároveň jistý svými schopnostmi a trýzněn pochybnostmi o sobě samém, mladého muže, který dokázal (nejen) svým hlasem ovládnout dav, ale bojoval s tou nebezpečnou silou, která z toho přicházela. „Někdy mi připadá, že sám už nejsem reálný. Chci a potřebuju se přilnout k zemi, na zem, třeba v mrazu si sundám boty a jdu k řece. Je mi zima, ale aspoň to cítím.“ Amy Bergová naprosto přesně na správných místech vsadí mluvené citace z diktafonu – jako je tato, které si Jeff sám deníkově natáčel (poskytnuto od Mary Guibertové). Unikátní obrazové záznamy ze studia při nahrávání alba Grace komentuje dirigent a skladatel Karl Berger slovy: „Jsem jazzman a klasik, z jiného světa než tahle zakázka pro Columbia Records. Diriguju orchestr, Jeff sedí kdesi v pozadí, pokyvuje hlavou, jenže když jsem někde přidal trochu víc sytějších smyčců, hned vystartoval ze židle. Nic neřekl, jen se postavil a orchestr nebyl můj, nebyl jsem dirigent, protože muzikanti z něj cítili, že to není správně, že to není pravda. A měl pravdu. Prostě to věděl. Měl naposlouchané Šostakoviče, Counta Basieho…, snad všechno.“
Největší silou filmu je mistrovské užití zřejmě veškerého bohatství, většinou dosud neviděného a neslyšeného (viz zmíněné diktafonové deníky či nahrávky z telefonních záznamníků, to když mu došla kazeta, volal si poznámky a vyznání pro blízké na svůj domácí záznamník) archivního materiálu, které Bergová mohla dlouhé roky vyhledávat a poté digitalizovat díky finanční podpoře výkonného producenta Brada Pitta, oddaného Jeffova fanouška. Unikátní záznamy starých koncertů z půlky 80. let, kde je Jeff Buckley s kapelou rozběsněným pankáčem, ve filmu fungují jako dramatické kontra akcenty k jeho tzv. zažité podobě baladického rockera. Stejně tak dané prolínané připomínky Edith Piaf, Led Zeppelin, Niny Simone či mistra qawwali Nusrata Fateha Aliho Khana coby jasných vlivů, mimo jiné. Přestože je film vystavěn především na vyprávění nejbližších, jen málokdy zůstává u oněch „mluvících hlav“, s nimiž si většinou vystačí ty běžné hudební dokumenty, na které druhý den zapomenete. Tady Amy Bergová nenechá diváka zírat na obličej mluviče, ale dotáčí a doplňuje o další vrstvy – třeba animace, které se snad Jeffovi honily hlavou, třeba začne větou toho kterého respondenta a ostře vskočí do písně = textem doplní, rozvětví nakousnuté jeho dobásněním. To ve filmu promlouvá univerzálním jazykem, který pozorný divák najednou rozpoznává sám v sobě.
Rozhodnutí strukturovat film chronologicky nám umožňuje sledovat Buckleyho umělecký vývoj v reálném čase. Vidíme, jak se syrový talent jeho raných koncertů postupně zušlechťuje do sofistikovaného umění. S krví, potem, slzami. Radostmi i děsy. Záběry ze zákulisí nahrávání Grace jsou naprosto odhalující. Umělec v nejvyšším bodě tvoření, jak propojuje vlivy snad z celého hudebního spektra do něčeho zcela vlastního, unikátního. Když poprvé hraje píseň Mojo Pin a představuje si ji jako originální skladbu, pozornost kapely i orchestru se přímo fyzicky přenáší a zrcadlí v té naší, rozuměj diváka. V tu chvíli se Jeff Buckley, autor coveru-obalu alba Grace, promění v Jeffa Buckleyho skladatele, a Amy Bergová to do svého filmu zakomponuje s úctou a pokorou. Nevyhýbá se ani temným stránkám jeho příběhu, zejména komplikovanému vztahu s otcem Timem, ikonou folkrocku, který zemřel na předávkování heroinem ve 28 letech, jen několik týdnů po krátkém pokusu o spojení se svým synem, kterého opustil, když byl ještě v děloze. Tento vztah, respektive jeho absence, pronásledoval Jeffa po celý život v napětí mezi touhou ctít zděděné dary a potřebou vytvořit si vlastní identitu. Režisérka s tímto delikátním tématem zachází s citlivostí a nechává bolest mluvit samu za sebe, aniž by ji zneužívala k dramatickému efektu.
Ač to takhle psané může vyznít nepatřičně, filmařské „zvládnutí“ smrti Jeffa Buckleyho je výsostně mistrovské. Neděsí citovým vyděračstvím. Místo aby se zabývala záhadně tragickými okolnostmi jeho utonutí ve Wolf River v Memphisu, tak mezi syrové zpravodajské záběry místní TV, v nichž policisté na břehu do plachty balí a odnášejí tělo, stříhá život Jeffových posledních týdnů. Pod touto zhruba osmiminutovou finální sekvencí zní jeho verze Cohenovy Hallelujah. Žel si nikdo ve filmu netroufl říci, že až Jeff Buckley tuhle píseň povýšil do až hmatatelných nebes. Desítky telefonátů snad všem svým známým, často hluboko v noci, spíš k ránu, pročež spadlé do záznamníku coby monology. Tady podává-představuje jeho smrt takovou, jaká byla. Náhlý, nevysvětlitelný konec života, který hořel intenzitou a romantismem až příliš ohromujícím. Jeff Buckley už ve své době představoval něco stále vzácnějšího: umělce, který nevnímal hudbu jako kariéru, ale jako duchovní poslání. Střihová stavba plynule propojuje desítky let staré filmové materiály a s dotáčkami plus animacemi vytváří pocit intimity, díky němuž se cítíme, jako bychom příběh sami objevovali a žili. Minulost je tady a teď. Nikdy to neskončí.