„Vracíme se k počátku. Ale existuje i cosi jako nový počátek. První filmová studia na americkém kontinentu vznikala právě v New Yorku. Jedno si otevřel T. A. Edison (Vitagraph), další pak francouzská režisérka Alice Guy- Blaché (Solax) a v roce 1912 tady velké studio vybudoval německý imigrant a pozdější zakladatel Hollywoodu Carl Laemmle (Universal). Myslím, že teď jde o nový počátek – nejen – americké kinematografie. Film není mrtvý, jenom je už technologicky jiný,“ říká prezidentka Brooklyn College Karen Gouldová a dodává „Chceme New York používat jako naši laboratoř.“
V Česku nejsme velcí příznivci „nových cest“. Bez nových cest by ale nebylo nových objevů. Pro pravé pionýry, pravé avatary, jsou nové cesty nutností a výzvou dobývat a kultivovat čistou volnou půdu. Anebo půdu vyčerpanou. V zaběhlých módech globální ekonomiky, kdy je propojené vše se vším, je to velmi těžké. A nanejvýš ošidné je pro takového novátora narušit, prorazit a vystavět novou cestu v zatuhlých brázdách pedagogiky a vzdělávání. Tady to není jen o novém nápadu, o vytvoření nového edukativního schématu. K jeho úspěšnému uvedení do praxe jde i o zvládnutí a prokousání se daným (rozuměj starým) právním systémem, jeho zkamenělými paragrafy a hlavně pohodlným postojem „proč něco měnit, když to jakž takž relativně funguje“. Pojem „relativní“ je opravdu na místě. Školní systém se jen velmi klopotně adaptuje na rozvoj technologií. Kinematografické technologie jdou dopředu ruku v ruce stejnou rychlostí jako technologie informační. I proto by se filmové školy měly tomuto tempu pokud možno co nejvíce přizpůsobovat. Zatím se tak příliš nedělo. Samozřejmě to je vázané na ekonomickou stránku, tedy nebát se zapojení sponzorských peněz do škol. A také vědomostní adaptabilnost pedagogů. Nově otevřené newyorské filmové škole Barry R. Feirstein, Graduate School of Cinema se tyto faktory, jak se z prvních výstupů zdá, podařilo zvládnout.
STRACH ZE ZASTARÁVÁNÍ MUSÍ BÝT MOTOREM VÝVOJE
Godard jednou řekl, že „skutečné drama filmu se odehrává mezi plátnem a publikem“, což znamená, že divák se musí podílet na tvorbě významu a ve výsledku vytváří smysl díla.
Argumenty „strachu zastarávání“ a ohrožení vysoké kultury se objevují od prvního výskytu tištěného slova. Sokrates se obával, že tradice ústního podání zanikne a bude zničena s přístupem líných čtenářů, kteří začnou spoléhat na vytištěné stránky, což pozoroval u svých mladých žáků včetně Platóna. Zkraje 80. let minulého století, kdy se šířil vynález zvaný VHS, propukla panika a katastrofické předpovědi o začátku konce velké kinematografie, protože „přestěhoval“ podstatnou část filmů z širokoúhlých temných sálů na televize v obývacím pokoji. Jak víme, film tuto hrozbu přežil. Mít film v kině je nejvyšší meta, i když pod tlakem digitalizace a v éře domácích kin to ztrácí na významu. Měsíc po premiéře vyjde film na DVD nebo blueray, nemluvě o tom, že je často ke stažení na internetu už před premiérou. Jít do kina je dnes víc než kdy dříve spíš společenská záležitost, ale reálné filmové odbytiště je dávno jinde. To musí reflektovat i filmové školství.
Že je potřeba něco už konečně změnit, se promílá více než 40 let. Film, filmový průmysl a samozřejmě v návaznosti i filmová pedagogika se už dlouho potácí ve stagnaci a úpadku, ve starých drnčících kolejích. Jako první s tímto zatuchlým systémem začal po emigraci do USA bojovat věhlasný český filmový pedagog, jeden z hlavních tvůrců bývalé slávy naší FAMU, František Daniel na American Film Institute v Los Angeles, kde byl od roku 1970 zakládajícím děkanem, a od konce 80. let na Columbia University of New York (více viz UNI 2/2011). Od roku 1980 byl navíc po deset let prvním ředitelem Sundance Institute Roberta Redforda v Utahu, kde vznikaly první moderně pojaté vzdělávací dílny s osobním přístupem profesionálních filmařů k novým talentům. Daniel spolu s několika osvícenými filmaři v Sundance vytvořil model takového „nového systému výuky filmu“. Byť to ještě nebyla škola v pravém slova smyslu, ale pouze měsíční seminářové kurzy pro talentované autory. K němu se v průběhu let přidávali někteří renomovaní filmaři v čele s Davidem Lynchem, Garym Flederem nebo Stevenem Soderberghem. Právě s tímto schématem výuky po léta pracoval na mnoha univerzitách po USA i Kanadě coby pedagog filmař a producent Jonathan Wacks. Jakožto zkušený veterán (jak je lidmi z branže přezdíván) v mnoha filmařských profesích se před pěti lety stal zakládajícím ředitelem připravované Barry R. Feirstein Graduate School of Cinema, vybudované v kampusu Brooklyn College s propojením na největší filmové studio na východním pobřeží USA, Steiner Studios.
Po letech příprav a cizelování zasedli letos v září do lavic „školy budoucnosti“ první studenti. Vše nasvědčuje tomu, že nový projekt vpravdě revolučně rozorá vyschlé brázdy stávajících školních systémů, snad i dokonce překlopí kymácející se nadvládu Hollywoodu nad zbytkem kontinentu a americkou kinematografii vrátí zpátky do New Yorku, kde to všechno před 100 lety začalo.
KDO JE JONATHAN WACKS
U nás takřka neznámý veterán americké nezávislé kinematografie Jonathan Wacks svou autoritou dokázal přesvědčit a zapojit do projektu množství renomovaných filmařů i manažerských veličin. Při velmi neformálním zahájení vůbec prvního semestru nové školy byli prvákům představeni jejich učitelé. Některá slavná jména snad netřeba šířeji komentovat: režisér Darren Aronofsky, herec a režisér Ethan Hawke, multioscarový kameraman Robert Richardson (mj. Četa, JFK, Casino nebo Hugo a jeho velký objev), režisér a průkopník nejmodernějších filmařských postupů Steven Soderbergh, kameramanka a fotografka Maryse Alberti (mj. filmy Wrestler či Happiness, dlouholetá spolupracovnice Franka Zappy, Lou Reeda nebo v poslední době Laurie Anderson), producent a zakladatel nejvýznamnější nezávislé produkce na světě New Line Cinema Michael Lynne (byl např. výkonným producentem trilogie Pán prstenů), producentka a ředitelka nejstarší a největší neziskové organizace nezávislých filmařů IFP Joana Vicente (mj. produkovala filmy Jima Jarmusche, Todda Solondze či Briana De Palmy), všestranný filmař a divadelní i filmový herec Fisher Stevens (mj. The Grand Budapest Hotel Wese Andersona), skladatelé filmové hudby s rozdílnými autorskými postupy Hans Zimmer či Patrick Doyle. A samozřejmě jako hlavní materiální záruka nové školy finanční analytik a vizionářský investor (mj. byl u zrodu počítačových kolosů Apple i Microsoft) Barry R. Feirstein. To jen namátkou ti nejvýraznější. Jistě, skvělý umělec nerovná se automaticky skvělý pedagog. Ale pokud známe osobnost a práci Jonathana Wackse, není proč přehnaně pochybovat. S tímto zdánlivě nenápadným chlapíkem jsem se potkal v roce 1996 na MFF v Chicagu. Já tam měl americkou premiéru svého stěžejního celovečerního počinu Powwow Highway (1989).
Vůbec jsem neměl páru, o koho jde, prostě kolega. Ale měli jsme si co povídat, oba to jsou filmy o Indiánech. Z normálního chlápka s naprosto civilním projevem se po několika minutách hovoru vyklubal výtečný analytik a psycholog filmu. Až později jsem si ze střípků informací skládal, čím vším Wacks prošel, co všechno stihnul tento loňský šedesátník dokázat jako filmař a hlavně jako pedagog. Sám totiž nikterak netrpí samožerstvím – nemá osobní webové stránky, na IMDb, ve festivalových katalozích, v přehlednících univerzit a vlastně i v tiskové zprávě jím šéfované nové filmové školy jsou jen strohé útržky jeho profesní dráhy. Pokusím se tedy o první ucelenější curriculum Jonathana Wackse. Po absolvování střední ekonomické školy v rodném Santa Fe odjel studovat ekonomii a filmovou, televizní a divadelní produkci do Anglie na univerzitu v Essexu. Po návratu domů nějaký čas působil jako pedagog katedry filmu a televize na filozofické fakultě College of Santa Fe (po roce byl jmenován děkanem) a koncem 70. let se stal ředitelem tamních filmových studií Garson Studios. Jako hostující profesor přednášel audiovizuální a mediální umění na mnoha univerzitách (mj. Vancouver, Montreal, Los Angeles nebo Emerson College v Bostonu). V té době čile cestoval po celém kontinentě a neustále studoval „pohyb“ ve filmové branži, pedagogice a hlavně ho zajímal vývoj nezávislé kinematografie v USA a Kanadě – od roku 1981 byl 10 let předsedou představenstva Independent Feature Project, největší organizace nezávislých filmařů v Americe. Byť už měl profesorský titul, nepřestával zkoumat školní systémy. I zevnitř. V roce 1980 absolvoval režii na univerzitě UCLA School of Theater, Film and TV v Los Angeles hraným dokumentem Crossroads/South Africa, s nímž vyhrál studentského Oscara. Tehdy Wackse zlanařili majitelé Metro Goldwyn Mayer, kde se z řadového produkčního rychle vypracoval na post viceprezidenta pro výrobu nových projektů. U této megaprodukce byl mj. výkonným producentem kultovní sci-fi Repo Man. Sám podle svých slov prý ani nechtěl být režisérem, nicméně práce v kolosu MGM a s tím spojené setkání se skvělými herci, jimž do té doby nikdo nechtěl dát konečně tu velkou roli (mj. Steve Buscemi, Ethan Hawke, Johnny Depp či Ned Beatty) a jejichž talent i charisma byly do nebe volající, Jonathana Wackse k režii vlastně dotlačily. Tak mohl otevřít dveře velkého showbyznysu namátkou právě Johnnymu Deppovi v legendárním seriálu Jump 21 Street (1987), jehož několik epizod sám režíroval. V tom roce si Wackse do svého týmu výukového programu na již prestižním Sundance Institute přibral tehdejší ředitel František Daniel. To už měl Wacks nějaký čas v šuplíku knihu Powwow Highway indiánského spisovatele Davida Sealse, příběh o kostrbaté cestě dvou charakterově naprosto odlišných čejenských Indiánů, kteří ve starém vraku sviští prérií přes montanské Badlands do Santa Fe a skrze veselé i méně veselé situace nenápadně poznávají jeden druhého, sami sebe i moudrost a mystiku indiánských kořenů. Wacks podle románové předlohy nechal napsat scénář dvěma svým studentům ze scenáristické dílny Sundance Institute a byť už sám byl zkušeným producentem, vyhnul se vlastní produkci a věnoval se pouze režii filmu. Koproducentem byl mj. George Harrison. Je to výtečný film. Těšíte se na každou scénu a po projekci se až přiblble optimisticky usmíváte. V době uvedení to ale byl finanční propadák. Jak to ovšem u filmů produkovaných slavným Beatlem chodí, mají tato díla takřka pokaždé dva životy. Při úvodní kinové návštěvnosti to byl vždy průšvih, po letech pak naopak znovuzrození a zisk (viz např. Život Briana nebo Zloději času). Jak již víme, Wackse vždy zajímal nezávislý film. Dávno věděl, že velký studiový systém je neudržitelný, a sám si tímto chtěl na vlastní kůži vyzkoušet možnosti nezávislé realizace a následného uvedení filmu na trh. A taky úskalí a zádrhely. V době upadajícího filmového průmyslu a jeho přechodu k novým médiím se mu tato zkušenost bohatě vyplatila. Z Powwow Highway se s druhým procitnutím v rozmachu kabelových stanic a obecného rozšíření DVD a blue-ray disků stala kultovní záležitost. A z Jonathana Wackse se stal „apoštol naděje“ nové filmové pedagogiky.
NEW YORK JAKO LABORATOŘ
Ekonomický chod nové filmové školy v Brooklynu je velmi úzce spojen s městem New York. Zábavní průmysl, tedy i film, přinesl v loňském roce do městské kasy 7,1 miliardy dolarů a zaměstnal 130 000 Newyorčanů. Každoročně se tady točí stovky televizních a filmových projektů, od těch nejminoritnějších po nezapomenutelné. Jsou zde desítky filmových festivalů a nepočítaně jednorázových filmových akcí. Možná je příliš euforické, bez typicky českého pochybovačného tónu, myslet si, že jedna nová škola tohle všechno propojí. Minimálně o ta zásadní spojení se ale pokusí. Iniciátorovi školy Barrymu R. Feirsteinovi se totiž společně Jonathanem Wacksem podařilo do projektu zlanařit zřejmě nejšikovnější personu na tomto důležitém poli. Cynthia Lópezová je komisařkou kanceláře starosty New Yorku pro média a zábavní průmysl. V povědomí umělců, kteří mají co do činění s New Yorkem, především filmařů, je považována za nejdůležitější a zároveň nejvstřícnější osobnost pro „její schopnost navazovat strategická partnerství mezi korporátním a veřejným zájmem“ (citace Woodyho Allena). Ostatně – Lópezová se až do roku 2013, kdy si ji k sobě vyžádal starosta New Yorku, pohybovala ve filmové a mediální branži. Od roku 2000 byla například viceprezidentkou, producentkou i autorkou ceněné dokumentární série Points of View (POV) a na poli dokumentární tvorby a žurnalistiky získala přes 80 cen (mj. 3 Oscary, 9 News and Documentary Emmy Awards včetně nejvyšší Documentary Emmy Awards for Excellence). Prostě ví, jak to chodí. Takovou rybu v našem rybníčku nemáme.
Teď to nejdůležitější. Jak bylo výše řečeno, nová filmová škola je lokačně i technologicky propojena s filmovými ateliéry, nejmodernějšími trikovými dílnami, zvukovými a postprodukčními studii i velkým nahrávacím orchestřištěm Steiner Studios v Brooklynu. To vše na ploše 22 000 m2. Točily se zde filmy – namátkou – Po přečtení spalte, Men in Black 3, Správci osudu, Funny Games nebo Across the Universe. Toto zázemí poskytne studentům „pevnou půdu pod nohama“. Navíc díky finančnímu spojenectví s kabelovým kolosem HBO za ledva třetinové školné oproti konkurenčním filmovým školám (výzva i pro české zájemce). Letos bylo otevřeno 5 oborů: kamera, režie, scenáristika, produkce a technologie, k nimž příští rok přibude kumulovaná disciplína digitální média/speciální efekty/animace. Jak prosté: Jonathan Wacks vytvořil (konečně) zcela revoluční školní schéma – učební plán, jehož základním faktorem bude, krom výuky teorie, praktické zapojení studentů přímo do procesu natáčení i postprodukce filmů profesionálních tvůrců na špičkové technologické základně Steiner Studios. Barry R. Feirstein zajistil finanční chod školy. A nakonec to celé propojí Cynthia Lópezová v obří multifunkční laboratoři zvané New York.
Z vlastní zkušenosti dobře vím, že člověku dá nejvíc praxe, pohyb na place, možnost sledovat profesionály při práci, být zapojen do tvůrčího procesu. Přednášky, znalosti z teorie a historie filmu, analýzy a rozbory filmů, technologie, povědomost o základech žánrů, stejně jako estetika, literatura, výtvarné i architektonické styly, psychologie práce s hercem a plno dalších faktorů filmových složek, to všechno je důležité a brooklynská filmová škola tuto bázi studentům poskytne. Ale každý praktikující filmař vám stejně řekne, že nejvíc se přesto naučil až na place, v laboratoři, ve střižně, v míchacím studiu atd. Tady budou studenti od prvního semestru zapojeni do profesionálního tvůrčího procesu – ať už jako asistenti, techničtí pomocníci, runneři nebo třeba obyčejní nosiči kávy. Mohou tedy odkoukat od zkušených mistrů jejich řemeslo, pracovní styl a z toho si pak na svých školních filmech postupně vychytávat vlastní pracovní systém, rytmus činností, přístup ke spolupracovníkům atp. Filmová řeč je odedávna stále stejná, jen se s novými technologiemi změnila slova (výrazové prostředky). Bylo už zapotřebí do toho konečně říznout!