Nejezte játra, nejsou zdravá

Dr. Lecter není psychopat. Je to inteligentní sociopat
A. Hopkins

Už jsme o Jonathanu Demmeovi v našem časopise psali. Vzpomínáte? Laurie Andersonová, John Cale, Melanie Griffithová neboli Něco divokého. Sympaticky inteligentní komedie, skvěle kloubící ironický humor s newyorskou muzikou. Máme ho tu tedy opět a rovnou vám řeknu, že s podobným obdivuhodným obratem u tohoto režiséra počítal málokdo.
Z kina jsem se vypotácel a v hlavě si to rovnal, co síly stačily. Dlouho mně film vrtal palicí, pořád dráždil a nenechal na pokoji, něco nedefinovatelného jsem tam cítil a nedokázal ze sebe vysypat, co. Vyzařoval odtud zvláštní, pod kůži zalézající humor a nezvykle pojaté horrorové napětí, vše dokresleno fascinující hudbou, ale ještě něco navíc. A to je právě to, co nevím. Nedivte se. ta rafinovanost, s jakou se scénárista Ted Tally spolu s režisérem do diváka pustili, je nekompromisní a vtahující. Naposledy mě takhle zasáhl absolutně bezhumorový. stejné brutální Krátký film o zabíjení Poláka Kieslowského, filmově natažená součást televizního Dekalogu.
Nadlidský Anthony Hopkins, novodobý Fantomas nebo zrůdnost budoucnosti? Nemohu si pomoci, ale jeho pohled přibíjí (pro pana Melounka v Reflexu dokonce Oscarově. tady zvedám obě ruce…), v gestech je potom téměř absolutní. zvrácený. Celá image masového vraha pak asi klíčem k chápání neobvyklého a trochu nebezpečného humoru. Slabší než vláseček je předěl mezi Demmeho podivuhodným smyslem pro tento sžíravý krvavý humor a prvoplánovou perverzní kýčovitostí. Chvílemi to vypadá na prasknutí, ale s vytřeštěnýma očima zjišťujete režisérovu naprostou jistotu. Film nemá prakticky slabší místo. Kdo nevěří, ať na něj běží.
Než potkal Howard Shore (autor hudby k tomuto filmu) Jonathana Demmeho, odváděl na filmovém plátně nikterak oslňující, i když dokonale profesionální práci. Například hudba k Mouše (The Fly) a Dvojčatům (Dead Ringers) režiséra Davida Cronenberga. Hudební průměr, adekvátní těmto ryze komerčním dílkům.
Demme, tento bývalý hudební producent ale muzice rozumí a umí s ní perfektně pracovat. Shore, téměř stejný ročník jako sedmačtyřicetiletý režisér, dostal šanci, kterou propást by byl hřích. Překonal tedy sám sebe. Barokně skličující, pohlcující a dunící muzika (zazní tu Goldbergovy variace J.S. Bacha), plná smyčců a fagotů. Nenechá vás na pokoji tento na minimalismu vyrostlý hudební výtvor, schopný bez nadsázky samostatné existence. Je tichá, podmalovávající, vlastně ji jen tušíte, dlouhé smyčcové pasáže navozují atmosféru, trvá to někdy i celé minuty. Žádné hororové primitivnosti, kdy už podle fidlání a víření bubnů tušíte, kde se válí nějaký ten upír.
To by ale nebylo všechno, když přeskočíme opět excelující Sharon Boyleovou, v duchu ji člověk vidí, jak odstrkuje rejžu a vstupuje do díla a jemnými prstíčky podmalovává obrázky dodanou hudbou, najednou se totiž tepající repetitivní spodek smyčcové hudby vypne a kino se roztřeští normálností, ať už Tomem Pettym nebo britskými The Fall. Neuvěřitelné vkomponované. Kraje se tu smazávají, přestávají existovat a jakoby tu atmosféru dusna polidšťují. Viz agentka FBI (skvělá Jody Fosterová) na návštěvě u Buffalo Bitia.
Mlčení jehňátek (The Silence Of The Lambs, USA 1990) I. stojí za usednutí v kině. Tu jedničku jsem tam připsal já. Nebude to totiž asi dlouho trvat a dr. Hannibal Lecter, kráčející kdesi v Africe za cílem pozřít přítelova játra, se ohlásí znovu. Věřme tomu, že u toho opět bude Howard Shore nebo nějaký jiný kamarád Jonathana Demmeho z New Yorku.

Přidat komentář