Patriarchální útlak přisuzuje ženám druhořadou roli v tomto světě. „A to, co zvláštním způsobem určuje postavení ženy, je skutečnost, že jako každá lidská bytost je sice autonomní svobodou, ale provádí svou volbu ve světě, v němž jí muži vnucují, aby se považovala za Druhou, a chtějí z ní udělat objekt (…). Drama ženy je konflikt mezi základním požadavkem každého subjektu, který se vždycky pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní vytváří bytost nepodstatnou. Jak může lidská bytost dojít naplnění v ženských podmínkách? Jaké cesty jsou jí otevřeny? Jak dosáhnout nezávislosti uprostřed závislosti?“ Víc jak sedmdesát let stará úvaha z úvodu knihy Druhé pohlaví od Simone de Beauvoirové připomíná, že ani dnes nemají ženy ve světě vyhráno.
Pečlivě konstruovaný ženský prostor láskyplného soukromí dokumentu Sestry z kouřové sauny (2023, režie Anna Hints) je přesně takovým pokusem dosáhnout „nezávislosti uprostřed závislosti“. Tvůrkyně podobně jako jejich literární předchůdkyně Beauvoirová tematizují látku ženského údělu.
Skupina Estonek různého věku se pravidelně schází v příšeří sauny. Stísněné prostředí napomáhá k blízkosti, a tak se z dřevěné chaty stává důvěrná zpovědnice. V rozhovoru vyvěrají na povrch ženská generační traumata, sexualita, pocity nepatřičnosti, rány, bolesti i lidská každodennost. Každá z žen má svůj vlastní příběh, spojuje je jejich druhořadé postavení ve světě. Znásilnění, domácí násilí, mužské představy o ženském postavení – to vše ventilují v terapeuticky strávených hodinách v tichém lůně přírody.
Návštěva sauny má svou rituální podstatu – neustálé rozdělávání a udržování ohně, švihání býlím, zpívání lidových písniček a vzývání takřka okultistických manter, spiritistické hovory o zemřelých. Starobylou tradici naplňují pravidelně se vracející bytosti, které se sem jdou očistit od nánosů špíny, hořkosti a smutku lidské existence.
Šerou komorou se valí kouř, praskají rozžhavená polena a kapky potu a vody rytmicky dopadají na dřevěnou podlahu. Všechny záběry, až na pár výjimek z prostředí kolem chaty, pocházejí z komorního prostředí sauny. Její lavice jsou naplněné nahými těly. Potemnělé chiaroscuro prosvětlují odlesky zpocené kůže. Kamera úsporně zabírá sedící ženy, fragmentarizuje jejich těla. Dává vzniknout abstraktní krajině lidství, složené z mnoha úhlů pohledu na nohy, vlasy, záhyby, profily, stehna… Těžká hmota svalstva a tuku je zbavená „dokonalosti“, přesto je ve své mnohosti překrásná. Individuální postavy mizí a namísto nich vzniká společná masa s mnoha hlasy, ale jednou ženskou existenciální zkušeností.
Výběr svědectví, která se dostala do finální podoby snímku, představuje koncentrovanou bolest, která musí být v ozdravném rituálu vyléčena. Je patrná snaha autorek nechat zaznít všechny negativní ženské zkušenosti. Výsledek ale působí, jako by si odškrtával všechna „povinná témata“ současné debaty o (ne)rovnosti: znásilnění, coming out, bezdětnost, single život, domácí násilí, spory s matkami, emoční labilita otců. Tímto způsobem sice výběr směřuje k univerzálnosti výpovědi, ale zároveň je předvídatelný a okoukaný.
Ačkoliv rovnost všech bytostí je pro dnešní svět stále ještě vzdáleným cílem a velkou výzvou do budoucna, dokument Sestry z kouřové sauny dává prostor těm, které potřebují být vyslyšeny. Brání se umlčení ženského hlasu podobně jako na stránkách Druhého pohlaví Simone de Beauvoirová volá po vystoupení ze stínu despotického patriarchátu a osvojení si vlastní transcendence.