Olga Dabrowská: Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa

Divadlo Sklep je fenomén, který působí na české kulturní milieu už celých pětačtyřicet let a prošly jím desítky umělců, kteří se prosadili i solitérně v řadě dalších aktivit. Je to tedy téma nesmírně bohaté a do jisté míry vděčné, ale právě to přináší mnohá úskalí. Zdá se téměř nemožné postihnout celou jeho historii a význam v plné šíři. A to ani na délce 100 minut. Kupodivu režisérce Olze Dabrowské se to podařilo naplnit téměř beze zbytku. U podobných dokumentů se většinou nabízí otázky, co tam chybí nebo co je tam naopak zbytečně navíc. Tady vlastně všechno ústrojně zapadá do sebe a historický exkurz se snoubí s vystižením poetiky i sociologickou sondou. Není to popisné, není to příliš adorující a glorifikující. Alespoň ne ve filmu jako takovém, v rozhovorech Olga propadá až bezbřehému zbožštění svého kolektivního protagonisty. Kritik – hnidopich má však v díle samotném jen malou šanci najít nějaké zásadnější nedostatky a těch pár much v podstatě nemá ani cenu vyjmenovávat. Je opravdu neuvěřitelné, co všechno se tam dalo nacpat, kolik je zde rovin a přesto to není žádný kočičkopejskovský dort nebo nepřehledná mozaika.
Úplně na začátku zažijete pocit trapnosti a určitého pozérství, což je vlastně správně, protože to je také jedna ze stránek Sklepa. Ale vše se záhy zklidní a sledujeme epický a košatý příběh s mnoha postavami, z nichž se některé jen mihnou či jako otcové zakladatelé David Vávra a Milan Šteindler zůstávají coby určité zakotvení. Je to do jisté míry adaptace pomyslného románu-řeky, který je potřeba přece jen zredukovat, ale zachovat v něm to podstatné, hlavně esprit. To tam je. Navíc se pracuje s nadstavbou, která bývá opět velice ošidná. Účast nejrůznějších psychologů a psychiatrů v různých televizních formátech je v současnosti hypertrendy a v naprosté většině je to v lepším případě vata a většinou úplný disaster. Nikoliv zde. Účast psychologa Radka Ptáčka tu má své jednoznačné opodstatnění a přináší skutečně hned několik dalších rozměrů. Jednak sonduje aktéry samotné, na druhou stranu pak dělá výzkum z vnějšku. O něco diskutabilnější je role Erazima Koháka, ale i tady se to nakonec samo obhájí. Divadelní teoretik Jan Dvořák tu není suchým historiografem, ale opět tmelícím článkem. Speciální úlohy (vpravdě jde o do značné míry stylizované figury) zde pak v určité symbolické rovině dostali divadelní kritik Vladimír Hulec a teolog (undergroundu) Ladislav Heryán, kteří tu ztvárňují v zastřené podobě princip zla respektive dobra. Jako film ve filmu sice působí epizoda mise do Afghánistánu, ale i to ustála režisérka s bravurou. Nabíledni je obvyklý problém několika konců, nicméně zase každý z nich má nějaký smysl a jejich řazení je prostě volba autorky. Navíc můj favorizovaný – tedy skutečný návrat do reálného sklepa u Vávrů by neodpovídal tak úplně introdukci filmu. Sebekritiky (i časosběrné), zvláště v promluvách Václava Marhoula, tu taky není málo. Takže by se zdálo, že je vše v pořádku a nepřepietnělý pomník je postaven.
Post scriptum: Ole ouha! Má to jeden háček, který však už spadá mimo dílo samotné. Je to film o mýtu, který se už rozmělnil nebo spíš začal již před lety korodovat. To dokládá naopak jiný „dokument“ o současné podobě Sklepa v průběhu cca posledních deseti let. Třídílný televizní „skečový pořad o současných bizarních společenských fenoménech“ Böhmen und Mähren postavený na fragmentech ze sklepovských besídek poslední doby má dramaturgickou stavbu Babovřesk. Možná by se to spíš mělo jmenovat Sklepovřesky, protože kritika současných (potažmo stopově i minulých) švarů a nešvarů naší země a společnosti je tu podána ve formě hluchých výkřiků odkudsi z podzemí. Nekorektnost je zde velmi korektní a povětšinou zcela bezzubá a občas opravdu není jasné, o čem se hraje a proč je ta trapnost nemastná a neslaná a ne alespoň opravdu trapná. Šteindlerovy parodie na reklamy a televizní pořady (v nichž se ostatně sám hojně angažoval) jsou výrazně úděsnější než to, co je předobrazem atd. Ve všech cca osmatřicetiminutových dílech obstojí jediná scénka s pohádkou o Sněhurce, která má však své kořeny v dávné minulosti. Určitý potenciál je cítit třeba také v sekvenci, kdy Jana Paprika Hanáková při hnětení těsta bilancuje propady svého života, ale v této verzi to nějak nefunguje. Režisér Ondřej Trojan zde byl asi coby kmenový Sklepák příliš in a na papíře to možná mohlo působit patřičně absurdně. Ve výsledku je to ale sled zcela lichých výstupů bez sebemenšího humoru a není to ani ta správná „stupa a pruda“. Jen rozbředlá, odnikud nikam vedoucí totálně disproporční nuda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *