Poznámka k jednomu filmovému „kraťasu“ – Jelínek s duší kočky

Šestajovicích a literární kritik Jan Nejedlý (1971) známý dobře svým inteligentním a zábavným psaním o literatuře z Nových knih, Tvaru, Portálu české literatury nebo aktuálně z kulturní rubriky Hospodářských novin, 1_Jelinek1se dal loni naverbovat k filmu. Jeho scenáristický a režisérský debut se stopáží 11 minut 18 vteřin, prezentovaný v soutěži Aerokraťas 2011, se jmenuje Medailonky zapomenutých – a dává tušit pokračování, možná rovnou seriál. První díl, realizovaný na podzim loňského roku, je věnovaný předčasně zesnulému a neprávem zapomenutému Jáchymu Jelínkovi, „básníku s duší kočky“. Povaha jeho literárního angažmá (verše namíchané z odkazů avantgardy, experimentu i konceptuální tvorby) stejně jako filmové zpracování jeho „pohnutého osudu“ se pak vinou v duchu Jáchymova slavnějšího jmenovce Harryho, který za první republiky prodal Američanům Karlštejn – čili jde o mystifikaci. A to mystifikaci velmi trefnou. Do čeho se strefuje? Do objektu i subjektu. Utahuje si jak ze současné, „postmoderně nesrozumitelné“ poezie a jejích „zasvěcených“ kritických reflexí, tak z muže, který to celé poskládal dohromady a natočil. Jáchym Jelínek, představený hned úvodem na zažloutlé fotografii, je totiž nápadně podobný Janu Nejedlému před dvaceti lety. Básníkův příběh sice není ukotvený pevně v čase, ale jde zřejmě o 90. léta minulého století. O Jáchymovu dědečkovi, který prošel koncentračními tábory Mauthausen, Osvětim a Bullerbyn, referuje ve filmu Martin C. Putna. O Jáchymovu otci, který byl „vězněm svědomí“ (měl na svědomí loupežné přepadení a několik defraudací), vypráví stylizovaný průvodce pořadem (toho si zahrál Viki Shock). Na 1_Jelinek2Jáchyma zavzpomíná v několika vstupech jeho hudebně nadaná babička, která hovoří čapkovskou češtinou a nesnáší výrazy jako „schweinehund“ nebo „helemese“. Jelínkův život pak ilustruje jeho dílo, podané ve střídmých ukázkách recitátorem, případně sehrané klánovickým ochotnickým souborem Veselé klimakterium. Film má blízko ke kabaretu nebo estrádě. Zábava je to ovšem příjemně sofistikovaná, podobně jako Nejedlého psaní. Divák si musí snímek pustit dvakrát, možná třikrát, aby ocenil všechny narážky, citace, parafráze a vrstevnatý absurdní humor, který nese Medailonky zapomenutých od úvodního záběru přes anonci Jelínkova home-made-videa Vykropený kropič po závěrečné titulky. Při opakovaném sledování se sice vyjeví i kazy, jako třeba statická kamera nebo ledabylý střih, který protahuje některé obrazy za mez únosnosti – ale klady nadále jasně převažují. Jáchym Jelínek totiž vzkazuje přes svého režiséra ze záhrobí jedno: umění je uměním jedině tehdy, pokud se dokáže vysmát nejen době – ale taky samo sobě.

Přidat komentář