Přehlídka snímkov wybitnych 3kino aneb 4kino

2. ročník Mezinárodního (de facto visegrádského) Filmového Festivalu 3Kino, který proběhl od 5. do 8. listopadu 2015 v pražském kině Atlas, jasně naznačil, že jde bezesporu o záslužnou akci, která má naději své ambice nadále úspěšně rozvíjet. Již letos byl vlastně rozšířen o maďarskou sekci, a tak se zastoupení visegrádské čtyřky naplnilo zcela. Někteří hnidopichové by sice mohli namítnout, že řada snímků byla ke zhlédnutí ve Varech nebo na Febiofestu, ale tady měly své nezastupitelné místo a doplňovaly obraz současné kinematografie zúčastněných zemí. To je právě devizou celkové koncepce projektu, který umožňuje koncentrovat se a získat ucelenější přehled o produkci daného regionu. A oba ředitelé, Miloš Máca a Vavřinec Menšl, dokázali sestavit opravdu reprezentativní kolekci.
3kinoNejvětší zastoupení měly polské filmy, což bylo dáno i podporou Polského institutu Praha a Polskiego instytutu sztuki filmowej, ale především díky tomu, že polská provenience má opravdu co nabídnout. Již zahajovací film Chemia (Chemo) debutujícího režiséra Bartosze Prokopowicze byl ukázkou toho, jak je možno vyprávět závažné téma s jistou dávkou humoru a nadhledu a to přesto, že jde o částečně autobiografické dílo. Nesmírně sugestivní je také výtvarné zpracování filmu, k čemuž jistě přispěl i fakt, že hlavní tvůrce je původní profesí kameraman (i když tady za kamerou nestál) a dokáže do detailu perfektně vystavět každý záběr. Nevšední příběh dvojice, který je determinován závažnou chorobou protagonistky, neútočí prvoplánově na city diváka, ale odkrývá spoustu souvislostí a nastoluje řadu závažných etických otázek. Silně emotivní a přitom neokázale civilní je i snímek Mój biegun (Můj pól) v režii Marcina Glowackého, který vychází ze skutečného životního příběhu Jaśka Mely, který dokázal překonat těžké životní osudy a následný handicap a překročit svůj vlastní stín. Zásadní předností zde je, že se tvůrci soustředili zejména na etapu chlapcova zranění a následné rekonvalescence spojené s rodinnou krizí a nevystavěli ho jako hrdinský epos o dobývání pólu postiženým. Je to skutečně intimní průhled do vypjatých situací, který odhaluje lidskou slabost i vnitřní sílu. Značně neotřelý je i film Jana Kidawy-Błońského W ukryciu (V úkrytu), jenž nahlíží problematiku ukrývání židů za druhé světové války z poněkud svérázného úhlu. Hrdinka Janina zpočátku těžce nese, že její otec poskytl azyl dívce Ester, ale nakonec k ní vzplane až neadekvátní vášní a po osvobození ji stále udržuje ve zdání, že je vše při starém a je schopna kvůli ní i zabíjet. Je to psychologická sonda, kde dějiny tvoří spíše kulisu. Snímek mnohdy plyne v až příliš poklidném bezdějovém tempu, o to silnější jsou však přelomové situace. Skutečnou perlou bylo ovšem uvedení vskutku artového snímku Onirica, poslední části volné trilogie navazující na tituly Zahrada pozemských rozkoší a Mlýn a kříž, pod níž je podepsán solitérní režisér, producent, kameraman a hudební skladatel Lech Majewski, kterému předcházela obsáhlá přednáška polského kritika Artura Zaborského. Je to filozoficko-spirituální film rámovaný citáty z Dantovy Božské komedie, kde je hlavní linií duševní krize mladíka Adama, jenž nedávno přežil autonehodu, při níž přišli o život jeho dívka a nejlepší kamarád. Nedílnou součástí jsou ovšem reflexe politických a ekologických událostí i snové a symbolické pasáže. Mnohovrstevnaté dílo s kultovním záběrem otce rozorávajícího podlahu supermarketu pluhem vypovídá o tom, že film opravdu nemusí být jen spotřebním zbožím, ale hlubokou úvahou bez zbytečné tezovitosti nebo přeintelektualizované nudy. V současné české kinematografii bychom asi těžko hledali nějaký ekvivalent.
V maďarské produkci mají velké zastoupení více či méně černé komedie. Tak i snímek A parkoló (Parkoviště) režiséra Benceho Miklauzice nese prvky tohoto žánru, ale má určitý přesah v alegorii o síle peněz a moci a neústupnosti jednotlivce. Poetičnost se zde snoubí s drsností, což dodává filmu silný náboj. Liza, a rókatündér (Liza, liščí víla) z dílny Károlye Ujj Mészárose je ulítlá taškařice o dívce, jejíž potenciální partneři záhadně umírají, v čemž má prsty duch japonského popového zpěváka, potažmo mystické prokletí. Není to ovšem žádná slátanina, ale brilantně vystavěná vtipně dekadentní kriminální pohádka. Skvěle odlehčená tečka na závěr. Organizátoři se zcela logicky rozhodli českou kinematografii s jedinou výjimkou neprezentovat snímky, jež je možno shlédnout v běžné distribuci, ale koprodukčními filmy, které přes svou kvalitu dosud českého distributora nenašly. V případě de facto islandského (český podíl na něm má pouze koproducentka Karla Stojáková) snímku Vonarstraeti (Život v akvárku) v režii Baldvina Zophoníassona je to s podivem, neboť získal na Febiofestu Grand Prix v sekci Mladá Evropa, a rozhodně škoda, protože je svěží dílko v tradici pochmurně zábavné severské kinematografie. Dějové roviny jsou sice zpočátku poněkud nepřehledné, ale průběžně vše začíná zapadat do sebe. Osudy věčně alkoholem opojeného básníka a prozaika, mladé učitelky v mateřské škole, která si přivydělává prostitucí, a ambiciózního bezskrupulózního manažera se protínají v poutavém řetězci událostí a mají hlubší psychologické roviny.
Jediným echt českým snímkem tu byl dokument Václava Kučery Takovej barevnej vocas letící komety věnovaný osobnosti Filipa Topola, který je dozajista ojedinělým počinem, ale přesto trpí určitou dramaturgickou rozkolísaností. Kupodivu tu za celých sto minut nikdy úplně nespadne řetěz, přestože některé pasáže mají poměrně malou výpovědní hodnotu a zasvěcený pamětník může odcházet s pocitem, že se zas až tak nic převratného nedozvěděl, nebo že daný potenciál nebyl zcela dostatečně vyčerpán. Kalibrování hudebních ukázek, kterých je tu naštěstí poměrně dost, také není úplně proporční. Neuvádění náprsenek, kdo právě hovoří, je tak trochu nešvarem snahy povýšit film na „umělečtější“ nepublistickou podobu. To je i případ jakýchsi výtvarných feérií, které tady místo skutečně nápaditého obrazového zpracování leckdy sklouzávají k určitým klišé. Nicméně to podstatné – tedy neadorizované zachycení portrétu nevšedního umělce s jeho nejrůznějšími mouchami a vášněmi s leckdy i intimními výpověďmi – tu je. Každopádně jde o dílo, které jednoznačně vybočuje z běžné české produkce a které se sem dozajista hodilo.
Slovensko bylo letos zastoupeno třemi dokumenty, které jsem neměl z časových důvodů možnost zhlédnout, nicméně aspoň podle vzorku všech navštívených filmů jsem měl pocit, že tahle přehlídka má u nás své místo a vytříbenou dramaturgii a lze jí jen přát, aby se dostala do širšího povědomí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *