Radu Jude: JE MI JEDNO, ŽE SE ZAPÍŠEME DO DĚJIN JAKO BARBAŘI

Ve filmu Vesničko má středisková dává zootechnik závozníkovi Otíkovi lístek na perfektní rumunský film, aby v jeho chalupě mohl mít techtle mechtle. To byl tehdy vtip na to, že rumunské filmy jsou nekoukatelné (a cenzurou to i v době začínající perestrojky málem neprošlo – inu určitý počet snímků ze spřátelených zemí socialistického bloku bylo třeba přebírat). Jenže faktem je, že o rumunské kinematografii se toho u nás moc neví. A ta nová se pohybuje někde jinde. Navíc toho ani moc nevíme o rumunské historii. Tuhle bariéru do jisté míry protrhlo ocenění Křišťálovým globem za nejlepší film rumunského snímku Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři na loňském karlovarském festivalu. Ale ouha!

 

Jako účastník pražské premiéry, která se odehrála v kině Pilotů (distributorem je Pilot Film) jsem byl jedním novinářským kolegou z rozhlasu a filmovým znalcem upozorněn na víceméně negativní recenzi Mirky Spáčilové v MF DNES. Z hodnocení této zasloužilé kritičky, která nedávno oslavila svůj již desetitisící článek, mám pocit (ale ten již přetrvává řadu let), že tato kdysi první dáma ostré filmové kritiky, bere věci jedním hákem a řadu kritizovaných snímků hodnotí opravdu z rychlíku, respektive z videa na počítači, které v určitých případech může být nedostatečné. Možná to tak není a nechci psát filipiku na její recenze, jenže moudra typu, že si můžeme rumunskou historii apod. najít na internetu, jsou tedy opravdu na pováženou. Problém je v tom, že to působí, jako by nepochopila skutečnou podstatu, kterou film postihuje.

Meritum je totiž v tom, že národy rády neřeší, zapomínají nebo bagatelizují svou temnou minulost. Tenhle podstatný fakt neřeší ani paní Spáčilová a film označuje za „artovou schválnost“, která je jakž takž dobrá jen pro hrstku intelektuálů. Oponoval bych tím, že by tento snímek měly naopak vidět zcela jiné vrstvy. Jenže v tom začíná má pochybnost. Nikoliv o jednoznačné důležitosti a poselství filmu, ale o schopnosti „průměrného“ českého diváka podobné sdělení sledovat, natož akceptovat. I my máme svá másla na hlavě.

Tím se ovšem dostáváme do fatálního momentu filmu, kde se divadelní režisérka a její „cenzor“ hádají zhruba o tom, co jsou podstatné genocidy v průběhu dějin a od kolika obětí se již počítá genocida, potažmo co je jejím hybatelem.

Vlastní děj se točí okolo realizace rekonstrukce skutečné události z roku 1941, kdy rumunská armáda spáchala etnický masakr v okupované Oděse. Název filmu je ostatně přímým citátem tehdejšího politického představitele. Místo klasické oblíbené rekonstrukce vojenských střetů v podání spolků vojenské historie však koncepce dostává podobu mementa. To je ovšem trnem v oku nejen oficiálním institucím, ale potažmo i některým samotným komparzistům. Při finálním představení pak valná část publika upálení Židů tleská a režisérka je zklamaná, že se její záměr minul účinkem. Mimochodem se v reálu někteří ze statistů skutečně vyjádřili, že tahle „selekce“ nebyla úplně od věci. O to víc je ovšem potřeba podobné věci neustále zmiňovat a jitřit, protože jejich semínka mohou dopadnout na úrodnou půdu a oslovit, byť jen tu hrstku, jež však bude schopna tato varování nést dál a poučit se z nich a snažit se ostatní přesvědčit, aby podobné chyby neopakovali.

Jistěže lze filmu notabene trvajícímu 139 minut vytknout určité pihy na kráse. Příliš pomalý úvod, kdy se opravdu nechytáte, časté narativní scény s odkazy na filozofy či sociology nebo častokrát zmiňované šestiminutové předčítání úryvku z knihy Isaaka Babela právě krátce po začátku. Mohla by se zdát nedotažená i osobní linie režisérky. Jenže to vše má své opodstatnění. Žánrové zařazení „velmi černá komedie“ mi přijde dosti zavádějící. Tenhle film je v nejlepším slova smyslu poučný a apelativní. Samotného mě vlastně navádí, abych se po silném zážitku v kině vrátil k určitým sekvencím na počítači a prostudoval si pořádně zmiňované myslitele. Větší část filmu je sice poměrně statická a kameramansky jakoby nepříliš důmyslná, ovšem i tohle parareportážní ztvárnění má svůj smysl, ale zase třeba rozzáběrování a sestřih vlastního představení je mistrný. To pochopitelně navozuje gradaci a posiluje vyústění filmu.

Příjmení režiséra bylo pro ultrapravicové kruhy v Rumunsku přímo navádějící pro označení židofila překrucujícího historii. Jenže jeho původ je z transylvánského slova vyjadřujícího soudce. Sám Radu Jude ovšem nechce být jednoznačným soudcem, ale poukazovat na věci, které by mnozí nejraději nechtěli vidět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *