Každý si v sobě neseme své Hany

Název celovečerního debutu režiséra Michala Samira HANY sice  upomíná na profláklý pražský kávárno-bar Hany Bany, potažmo  je přezdívkou-nepřezdívkou jedné z hlavních postav, ale vlastně  by mohl spíš vystihovat fakt, že každý máme nějakého toho kostlivce  nejen ve skříni a neseme si zdaleka ne hluboko v sobě své  černé svědomí, své prohřešky – tedy hany, které na nás ulpívají  a nelze je jen tak lehce setřást, ať už se tváříme, že je všechno  „v poho“ nebo jako ublížení tragédi.
hany
To by mohlo být svým způsobem docela  silným odrazovým můstkem pro  snímek, který producent Matěj Chlupáček  charakterizuje jako „film o generaci,  která má všechny prostředky  k tomu se realizovat a najít se, ale právě  proto se jí to daří ze všech generací  nejméně“. Nicméně toto tvrzení je dosti odvážné a v mnoha ohledech rozporuplné.  Připočteme-li k tomu, že scenárista a režisér byl v prvopočátcích inspirován  pouličními nepokoji v Londýně  v roce 2011, nabízí se otázka, o jakou  generaci a jakou sociální skupinu tady  vlastně jde. Výsledkem je nakonec jakási komorní apokalypsa, kde se střetávají  relativně banální situace s nejasnou  hrozbou a mísí se tu tak jablka  a hrušky v ne zcela konzistentní melanži.  Což ovšem neznamená, že bych chtěl kritizovat mozaikovitost, která je  dána tím, že zde máme cca třicet více  či méně hlavních postav, respektive  příběhů, z nichž některé jsou jen nakousnuty,  jiné v rámci možností rozehrány  až téměř dohrány. Pokud na tuto hru přistoupíte, tak ji lze brát jako plus  celé struktury. To souvisí i s tím, že film  je snímán z drtivé části v jednom záběru,  což by mohlo sice zavánět určitou  artistní manýrou, ale ve finále je nutno  uznat, že tenhle princip skutečně danou  spletitost umocňuje a technicky dopadl  nad veškerá očekávání.
Pak tu máme problematiku klasifikace  žánru definovaného jako komedie/  drama. O nějaké symbióze tu opět  nemůže být ani řeč a výsledkem je hybrid.  Sice nechybí celá řada vtipných (ale  i dosti přiměřeně trapných) hlášek, které  by teoreticky mohly „zlidovět“, ale  nějak si i s poměrně krátkým časovým  odstupem od zhlédnutí vlastně nevzpomínám  ani na jedinou. Veškeré postavy  nejsou ani kladné ani vysloveně záporné,  ale ani zvlášť zajímavě rozporuplné.  Poněkud pofidérní je i slogan, že  „Hany drze, s nadhledem a cynickým  humorem zobrazuje společnost, které  čas protéká mezi prsty“. Že by to tedy  byl nihilistický film? A má skutečně  tragédie dnešní doby kořeny v pouhé  vyprázdněnosti a nudě, která plodí  nesmyslnou agresi? Něco na tom bezesporu  je, ale ztracenost této generace-  negenerace bych viděl v mnohem širším  kontextu, tudíž o nějakém nadhledu  nemůže být ani řeč. Síla tohoto snímku  je paradoxně v jeho dosebezahleděnosti,  což je na první pohled pejorativní  termín, ale tady určuje mantinely specifického  mikrokosmu, v němž platí určitá  pravidla a determinace bez vnějších  souvislostí, což má také svou výpovědní  hodnotu. Cynismus je zde de facto standardem,  modelovým chováním, a může  mít podobu plačtivosti, zabedněnosti,  pozérství i frajerství. V tomto schématu  se prakticky nemůžete ohlédnout přes  rameno, natož mít nadhled. Právě ono  začlenění pouličních bouří není globalizací  problému, ale naopak nepochopením  vnějšího světa v jeho souvislostech.  Ale v tomto mikrokosmu to takhle funguje  (jako šlápnutí lidské nohy do trávy)  a pokud by to tak nebylo, tak už nejde  o mikrokosmos.
Film Hany je přes veškeré své tápání  minimálně zajímavým pokusem, který  by bylo zbytečné odbýt pouhým mávnutím  ruky. Vnitřní ani následnou katarzi  tu rozhodně nehledejte, stopově se objevuje  snad pouze v přidaném ranním  záběru (nebo snad dvou), ale zamyslet  se nad tím, proč vlastně takovýto film  vznikl a co to ukazuje, taky rozhodně  není na škodu.

Přidat komentář