Lou Reed: Do Angels Need Haircuts?

Půvabně vypravená, byť útlá knížka vyšla na začátku letošního května. Pro zasvěcené i novice zpětně dokumentuje veledůležitou událost ze dne 10. března 1971, kdy Lou Reed, poté co odešel od Velvet Underground, dal veřejně najevo své rozhodnutí opustit hudební svět a plně se věnovat poezii.

 

Toho večera v newyorském kostele St. Marks jakožto součást série veřejných básnických čtení St. Marks Poetry Project, vedených významnou básnířkou a přední osobností tehdejší kulturní a umělecké avantgardy Anne Waldman, Lou Reed na pódiu zarecitoval kolekci svých básní a písňových textů v sále nacpaném k prasknutí. V publiku se tísnily mnohé tehdejší či budoucí velkorážné básnířské legendy (Allen Ginsberg, Jim Carroll a další). Na začátku svého vystoupení, v půl deváté večer, Reed nezapomenul zmáčknout nahrávání na svém kazeťáku. Tato kazetová nahrávka z jeho veřejného čtení byla celá desetiletí uskladněna v Reedově archivu, který se po jeho smrti (2013) stal péčí manželky Laurie Anderson a archivářů Jasona Sterna a Dona Fleminga součástí sbírek Newyorské veřejné knihovny NYPL (viz UNI 12/2017).

 

Tato publikace je prvním a hned velmi parádním počinem snahy o zpřístupnění raritního Reedova uměleckého odkazu jeho skalně věrným, ale i novým vyznavačům. Přináší nejenom v časové kapsuli pro historii zachycený moment onoho veřejného čtení, ale současně čtenáři poprvé přibližuje samotné autorem čtené básně coby psaný text, jakož i nikdy nezveřejněné fotografie plus sedmipalcový vinylový singl s audioverzí dvou básní z této Reedovy prezentace.   To, co nám tato knížka přináší, je vzácný a komplexní vhled do duše nebývale se tehdy otevřivšího, zranitelného, přičemž i nadále odvážně experimentujícího Lou Reeda tak, jak jsme jej vždy znali a uchovali si v paměti.

Toto historicky zachycené autorské čtení představuje významnou konvergenci poezie a hudby, intelektuálsko-literárního světa a tzv. „kultury ulice“. Anne Waldman, jedna z největších žijících amerických básnířek, která tehdy Reeda pozvala k vystoupení na svém Básnickém projektu, na ten večer vzpomíná ve své předmluvě k Andělům: „Ten večer byl pro Loua duchovně objevný, byla to jeho vlastní iniciace – vstoupení do řádu. Dostalo se mu posvátného ‚pomazání‘ shůry od nejvyššího principu říše Poezie.

 

Kdo jsme My?

Čtenáři dojde pravý význam slov Waldmanové již z úvodního Reedova strhujícího manifestu, básně s názvem We Are the People:

My jsme národem bez vlasti. My jsme národem bez

tradic. My jsme národem, jenž neví jak zemřít pokojně

a s lehkostí. My jsme ztělesněnou představou lítostí.

Konců všech zítřků. My jsme věchýtkem vládců a šašky králů…

Kdo jsou oni MY o nichž Reed mluví? Jasně, jde o americký národ, už jen díky odkazu na preambuli Ústavy Spojených států, ale současně můžeme považovat jeho referenci na nomády a nekonečné putování interpretovat jakožto sekulární, diasporické židovské prohlášení (Reedův otec se přece narodil jako Sidney Rabinowitz). Stejně tak však slova této básně mohou popisovat tehdejší ideové sdružování podobně uvažujících soukmenovců a následné putování jednotlivých volnomyšlenkářských kumštýřů do tehdejší Mekky umělecké avantgardy – New York City.

Laurie Anderson ve svém doslovu k Andělům píše: „Vlna mladých umělců, která opanovala New York roku 1971, se rekrutovala ze široširé Ameriky. Přišli sem ze všech možných předměstských a ‚normálních‘ typů sociálního prostředí a původu. Stejně jako ti, co chtěli prorazit ve filmu, odcházeli do Hollywoodu, tak aspirující básníci, muzikanti a jiní umělci směřovali do New Yorku. Přicházeli sami, jeden po druhém, nešlo o onen typ skupinového uvažování. Svoji skupinu jste potkali teprve tady. Vaši skutečnou rodinu.“

Třebaže výše citované úvodní verše We Are the People jsou myšlenkově zdánlivě přímočaré a neambivalentní, Reedovo uvažování velmi záhy nabere kurz do surreálna: „My jsme ztělesněnou představou lítostí…“ Povšimněte si, že Reed zde nepopisuje sebe a „svoje lidi“ jako ty, co mají lítostivé myšlenky. Naopak naznačuje, že sám ve skutečnosti je jednou z oněch myšlenek. Lidská bytost coby metafora myšlenky? Mluví báseň o způsobu, jímž konceptualizujeme jiné, kdy si vybíráme někoho, aby reprezentoval nexus našeho vlastního smutku? Anebo jde o vizi světa živoucí bytosti, v níž jistí umělci reprezentují tyto reflektivní a často váhavé myšlenkové postoje?

Černý radikální aktivista a básník z 60. let LeRoi Jones (aka Amiri Baraka) jednou napsal: „Myšlenka má svoje já – svoji duši. Tím je hudba.“ Připadá mi, že onen záhadný vztah mezi hudbou a vědomím je to, co se Reed pokusil v básni vystihnout. Báseň pokračuje dále alternujíce mezi zřejmostí a surreálnem: „My jsme národem bez vlasti, hlasu, zrcadla.  My jsme pohledem zrcadlového odrazu, jenž se k nám vrací skrze hustotu fyzična a nesmírnost zdivočelého národa. …My jsme národem bez lítosti, jenž překročil hranici národní hrdosti i lhostejnosti a kráčí směrem k parodii instinktu.“ Básník Reed se zde nepokouší nalézt nějaký pomyslný střed mezi nacionalismem a apatií. Zajímá ho „parodie instinktu, “ tedy druh přístupu, jenž je současně kritikou. Jím použitá myšlenková fráze může být též Reedovým meta-poetickým komentářem: on sám je jedním z onoho národa, kdo paroduje instinkt vlastní sebedefinice a tudíž, namísto napsání přímočarého manifestu, Reed neustále sklouzává do abstraktna.

 

Chtěl jsem černou rtěnku

Tato básnická sbírka je cenná i z toho důvodu, že uchovává a čtenáři-posluchači předkládá nejenom samotné Reedovy básně, ale i nahrané útržky (spolu s transkripty v její tištěné verzi) nahodilých či improvizovaných glos utroušených mezi jednotlivými jeho recitacemi.

Ve svém doslovu ke knížce Laurie Anderson říká těmto drobným audio vsuvkám „avantgardní stojáková komika“ – jakési paralelní a samonosné mikro-básně.  Než Reed začne recitovat jednu ze svých básní, mimoděk utrousí: „This is called Force It/Not a Faucet, but Force It… tedy slovní hříčka pohrávající si se stejnoznělostí slovesného výrazu jak si silou něco vynutit a podstatným jménem pro obyčejný vodovodní kohoutek.

Komentuje svoji jinou přednášenou báseň, Lipstick (Rtěnka), Reed říká: „Vždycky jsem si přál, aby někdo vyráběl černou rtěnku a pak jsem potkal jednoho známýho, který ji měl na rtech, a já povídám, kde’s to, proboha, sehnal? A on na to, ale, čoveče, dyť to nosí každej. A já řek’, myslel jsem si, že je to můj vlastní nápad! A on na to, poslyš, kámo, tak to seš teda dost vedle.“

Navzdory tradovaným excesům ve svém údajně neurvalém a arogantním chování, k nimž občas došlo z titulu zřejmě chemicky indukované ztráty jeho sebekontroly (publicity se kdysi dostalo incidentu z kraje roku 1989, kdy na koncertě pro americké vojáky na základně v Západním Německu skopl z pódia dívku, která se s květinami v ruce snažila k němu nahoru vydrápat, a byl za to téměř zlynčován přítomnými tankisty), dokázal být Lou Reed při svých koncertech i velmi vtipným bavičem. Pro důkaz není třeba chodit daleko. Ve stejném archívu v NYPL se v jedné bedně skrývají pásky z Reedova několikatýdenního angažmá v roce 1978 v newyorském klubu Bottom Line. Jde celkem o 25 hodin nahraného materiálu, z nějž pouhé necelé dvě hodiny byly použity na Reedově 2LP živáku Take No Prisoners (1979), kde jsou občas jeho aforismy, postřehy, jednořádkové kameňáky nebo lakonické komentáře ještě zábavnější než jinak skvělá hudba samotná.

 

Setkání Warhola se Shakespearem

Kniha též obsahuje naskenovaný strojopis Reedova dopisu básníkovi a spisovateli Delmoru Schwartzovi, jeho profesoru angličtiny a studijnímu mentorovi při studiích na Syracuse University (opakovaně odkazuji případného zájemce o tuto rozporuplnou osobnost na skvostný román Saula Bellowa Humboldtův dar). Reed zde píše (včetně překlepů a gramatických chybek): „Usoudil jsem, že jsem velice, velice dobrej, a že bych moh’ bejt dobrej spisovatel, kdybych na sobě makal a makal. Vím, že to je přesně to, co musím se sebou dělat, a ne chodit pořád okolo.“

Tento dopis Reed napsal v roce 1965 a je proto důkazem, že už od počátku uvažoval o své možné kariéře básníka. Reed navíc vzpomíná na profesora Schwartze ve svém prozaickém básnickém textu Spirited Leaves in Autumn, který je básnickou odvolávkou na Joyceova Odyssea.

Svým odkazem na tento Joyceův román Reed naznačuje kvaziotcovskou roli, kterou Delmore Schwartz hrál v jeho životě. Gramatika i syntax zde sice občas zaskřípou, básník a jeho mentor zde ale již takřka splývají v jedinou abstrakci.  Ona dekadence rozpadu přenesená zde obrazně od Joyce přes Schwartze až k Reedovi může být stinnou stránkou umělcova génia, sebedestrukcí.

Báseň si nebere servítky, současně je ale též přiznáním tehdy se formujícího Reedova ryzího básnického talentu. Laurie Anderson ve svém doslovu tomuto momentu velmi výstižně říká „setkání Warhola se Shakespearem.“

Když čteme Reedovy Anděly, jen těžko lze uniknout otázce, proč se vlastně Lou rovnou básníkem nestal. Jistou odpověď nabízí zmíněná předmluva k této knížce z pera Anne Waldman: „Samotná psaná poezie, oproštěna pokušení svůdné adorace ze strany živého koncertního publika, byla zřejmě příliš omezenou formou pro vyjádření celého Reedova spektra jeho vnitřních tvůrčích hlasů.“

Asi tomu bylo vskutku tak. Nepopiratelná dokonalost a neodolatelná přitažlivost Reedovy básnické poetiky nespočívala ani tak ve výmluvnosti každého jednoho samotného napsaného slova v jeho textech, jako spíše v jejich kombinaci s mistrovskou intonací a skvostným načasováním.

 

New York, Anthology Editions, 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *