Obecná teorie je, že do kina chodí převážně teenageři, a to přede vším na americké komerční thrillery a podobné současné trháky. To je do značné míry pravda a mladistvých návštěvníků filmových klubů ubylo. Nicméně kluby seniorů v celé republice začínají docela fungovat a starší generace se do kin vrací, s čímž mám osobní zkušenost, kdy na náš film Rok konopí přicházejí většinou lidé od šedesáti výš a také mnohem víc chtějí další informace a sdělují vlastní zkušenosti. 
Největší návštěvnost mají sice komedie Marie Poledňákové, ale pokud se důchodci nebojí zajít na kontroverzní téma, což se nám stalo v Krnově, kde se čtyři babičky bály dobré pověsti, že by šly na film o „drogách“ a potažmo poli cejní šťáry, která nás všechny zatkne, tak je to vlastně nakonec cílová skupina. Mladí huliči mají povětšinou „jasno“ a film o vážně nemocných je moc nebaví, byť existuje dlouhá řada světlých výjimek.
Nicméně nejen dokumentem živ jest člověk, a tak distribuční firma CinemArt přišla do české sítě bio grafů 29. listopadu s druhým celo večerním fenomenálním filmem Co kdybychom žili společně scénáristy a režiséra Stéphane Robelina, obdivovatele filmů Bertranda Bliera a surrealistických situací, který zahajoval letošní 15. ročník Festivalu francouzského filmu. Mladý tvůrce sháněl na svůj skvostný opus peníze několik let, protože téma stáří sponzory příliš neoslovovalo. Svěží snímek o generaci pětasedmdesátníků ovšem sbírá zasloužené vavříny. Tragikomický příběh pěti stárnoucích přátel a jejich revoltě vůči okolnímu světu je totiž zcela fenomenální. Získat pro film skutečně hvězdné obsazení bylo vlastně tím nejmenším problémem. 
Po čtyřiceti letech si zde ve francouzském filmu zahrála ikona amerického filmu Jane Fonda, která si hned v jedné z úvodních scén objednává růžovou rakev na svůj pohřeb, neboť trpí nevyléčitelnou nemocí. Jejího manžela si zahrál Pierre Richard, jenž si léta rolí poblázněných „blondýnů s černou botou“ a „roztržitých“ zúročil své komediální schopnosti ve vážné roli člověka trpícího Alzheimerovou chorobou či možná jen postupující stařeckou demencí. Naprosto fenomenální je zde i Geraldine Chaplin, jež přes svou „uvadající“ krásu nezapře kromobyčejný dramatický talent svého otce. Sociologický průnik zde představuje mladý německý student v podání Daniela Bruehela, který prezentuje vnímající mladou generaci. Nádherný snímek s jímavou kamerou Dominiqua Colina a bedlivým střihem Patricka Wilferta je skutečně pohlazením po duši i laskavým mementem pro diváky skrz věkové skupiny. Je tu mnoho nostalgie, smutku, tragičnosti, ale zejména pozitivní vize stáří, kde si lidé mohou pomáhat a odpouštět své dávné hříchy. Je to film o nedorozumění i porozumění, která nás provázejí od kolébky až na smrtelnou postel, od prvotních vjemů existence až po poslední chvíle života. Skvělý po čin, který dává šanci nahlédnout do životů dříve narozených a překopat bariéry mezi generacemi. Témat s touto hloubkou a zároveň lehkostí bychom se měli setkávat častěji. Stéphane Robelin považuje tragikomedii jako stěžejní žánr současnosti, za nejživější formu.
