THORSTEN SCHÜTTE Eat That Question: Frank Zappa in His Own Words

„Dělám hudbu, jako když kadím,“ říkával Zappa, „i když mi bude 60 nebo 70, furt budu kadit a stejně nutně i lehce dělat muziku.“ Čtenář nechť promine hovorový výraz pro tělesné vylučování, ale jakýkoliv eufemismus by prostě nebyl od Zappy. Pomineme-li fakt, že 60 natož 70 let se, žel, nedožil, byl tento geniální multiinstrumentalista, skladatel samouk a filmař amatér po celý svůj život permanentním buřičem s hlavou i hubou řádně otevřenou. Jedenapůlhodinový dokument německého režiséra Thorstena Schüttea staví výhradně na archivních výpovědích či citacích (povětšinou) samotného Zappy.
Před cestou do střižny neměl autor vůbec lehkou rešeršérskou práci. Musel se prokousat stovkami hodin záznamů, protože Zappa měl vrozenou nutkavou potřebu reagovat a vyjadřovat se k jakékoli nespravedlnosti, tabu a obzvlášť k cenzuře. Proud výpovědí je řazen víceméně chronologicky od prvního televizního výstupu v roce 1963 ve Steve Allen Show, kde vyjevenému moderátorovi představuje „zápas“ s adaptací své skladby, vytvářené na „preparovaný bicykl“ a doprovázené neméně zaskočeným studiovým orchestrem. Charismatický experimentátor komentuje způsob hry paličkami a smyčcem na roztočené koleso, vypletené různě laděnými dráty, s typicky koženě vážnou tváří výrazy z muzikologického slovníku, ovšem za čistě oholenou tváří má z výstupu velkou prču. Aby dodržel klasickou stopáž celovečerního dokumentu, musel režisér při selekci pasáží z pestré Zappovy kariéry podstoupit mnohé kompromisy. U Zappy platí víc než u jiného muzikanta, že ten který fanoušek preferuje ty desky, ten styl, které od něho slyšel jako první. I s přihlédnutím k těmto faktům odvedl Schütte dobrou práci. Mnohostranná Zappova tvorba je zde pokryta velmi zdařile s důrazem na oddělená stylotvorná hudební období, jeho liberální politicko-společenské aktivity a hlavně jeho iniciativu proti cenzuře, vyvolanou Tipper Goreovou (manželka senátora Ala Gorea) a spolku Parent’s Music Resource Center (PMRC) v roce 1985. Zde se jako kontraakcent objevují záběry z jeho návštěv v osvobozeném Československu po roce 1989. Washingtonské manželky, jak se PMRC přezdívalo, obvinily Zappu i další interprety z obscenity v textech písní, vymohly si slyšení v Senátu a zahájily tím novou éru dohledu nad americkým nahrávacím průmyslem. Členky byly totiž přesvědčeny o souvislosti počtu znásilnění a sebevražd vlivem rockové hudby. Kvůli demokratické rovnováze byli před jednací výbor za protistranu přizváni jako mluvčí Frank Zappa, písničkář John Denver a zpěvák Dee Snider z glam metalových Twisted Sister. Zappa smírně navrhoval, aby texty písní byly tištěny na vnější stranu obalu, čímž by si rodič zkontroloval, co jeho dítě poslouchá, nicméně sezení v Senátu považoval za absurdní divadlo. Po slyšení pak novinářům řekl: „Víte, co mě z toho všeho znepokojuje nejvíce? Tohle je vláda, která dělá estrádu. Ti lidé snad mají na práci jiné věci, než se dohadovat, zda nějaký malý Pepíček uvidí na obalu Blackieho Lawlesse z W.A.S.P. s motorovou pilou mezi nohama.“ O rok později vše ještě ironicky komentoval ve slavné křížové diskuzi na CNN. Senátní debata vstoupila do historie jako tzv. Válka proti porno rocku. Neexistující žánr vymyslela přímo senátorova žena Tipper. Soudní senátoři však odmítli provést právní kroky, které by nahrávací firmy donutily k činům. Nicméně vydavatelé se zalekli a ještě týž rok sami začali označovat „závadné“ nahrávky přelepkou Parental Advisory: Explicit Content (nebo Explicit Lyrics). Byl to totiž skvělý marketingový tah! Mladý člověk je vždy tak nějak proti zákazům. Proto i dříve neškodní pěvci začali vkládat do textů slova shit nebo fuckin’, aby získali onu propagační nálepku, pro kterou se vžil termín tipper sticker.
Krom podobných aktivistických výpovědí, dokreslujících Zappův charakter bojovníka proti nespravedlnostem, ve filmu sám muzikant komentuje vlastní hudební cestu od psychedelických free jazzových začátků s albem Freak Out! v roce 1966 včetně ukázek kousavých sociálně- satirických textů i parodování populárních idiomů. Přestože ironizující nadhled Zappových slov ve filmu převažuje a ten se často tváří jako vypečený prodejce hrnců, rád a zasvěceně mluví i o svých hudebních idolech Stravinském, Varèsem nebo Webernovi. To až dojemně vyznívá na konci filmu v ukázkách jeho práce s Londýnským symfonickým orchestrem. Schütte nám dává ochutnat z téměř každé Zappovy hudební éry – vrstevnaté těžké dechové party jeho Mothers, funkový dusot období Roxy & Elsewhere, experimentální produkce se synclavierem i nahráváním pozpátku, tvrdě kytarové období Baby Snakes i popové výlety kolem Bobby Brown. Zappa je v komentářích čertovsky vtipný. A to i v pasážích z roku 1992, týkajících se jeho boje s rakovinou, kdy ještě absolvoval koncertní turné po Německu a Rakousku. Byť zde lakonicky uznává, že mu ubývá sil.
Thorsten Schütte nic nedbal na zprávu, že režisér Alex Winter už v téže době připravoval konkurenční dokument Zappa (anoncovaná premiéra na rok 2017). S požehnáním Zappovy rodiny si šel za svým. Film je stavěn formou „totálního dokumentu“, složen výhradně z živých rozhovorů a vystoupení. Byť archivní materiály jsou proměnlivé kvality, dramaturgie a střihová skladba jsou prvotřídní. Schütte neobtěžuje diváka přehršlí mluvících hlav, opisným komentářem ani mezititulky s fakty nebo čísly. Dostává se nám upřímné konverzace. Někdy trochu hádavě bojovné, typicky tvrdohlavé, někdy exhibující, jindy jakoby na půl huby mimoděčně lenivé, ale většinou s jasně vyjádřenými stanovisky o neschopnosti trpět blbce zdvořile natož rád, o důležitosti umění, nezávislosti a zásadě nepodlehnout nutkání jít tou nejsnadnější cestou. A takovou cestou Schütte s filmem Eat That Question opravdu nešel .

Přidat komentář