Když se společnou noční můrou společnosti stane stárnoucí bílý muž – i tak by se dal shrnout tragikomický film To se mi snad zdá (Dream Scenario, režie Kristoffer Borgli) arthousové produkční společnosti A24 s Nicolasem Cagem v hlavní roli.
Nevýrazný evoluční biolog Paul Matthews zrovna nesbírá akademické úspěchy. Své dlouho hýčkané plány na monografii o mravencích si kvůli své pasivitě nechá vyfouknout nadanějšími kolegy, není zván na intelektuální konverzační večírky a jeho přednášky nejsou nijak objevné. Přesto se přes noc Paul stane virální celebritou. Zvědavé pohledy, poznámky známých a přátel ho postupně upozorní na nevysvětlitelný jev: všem se pravidelně zjevuje v nočních snech. Do povědomí ostatních se dostává jako postava neschopně přihlížející nepříjemným snovým příběhům.
Paranormální premisa filmu slouží k satirickému podobenství zrodu slávy, mediální popularity a narcismu. Paul se přes noc stane popkulturním fenoménem. Image důvěrně známého obyčejného chlápka – šedá bunda, zapínací mikina, rozvážné pohyby, roztřesený hlas, pleš a brýle – se od tohoto okamžiku stane jeho jedinou charakteristikou. Naděje, že mu zviditelnění přinese vliv a zájem nakladatelů o jeho práci, se rozplynou, když jedinou nabídku ke spolupráci dostane od markeťáckého týmu pracujícího pro Sprite. Snahy důstojně monetizovat svou slávu se záhy Paul vzdá.
Paulova vzrůstající frustrace a zklamání z nové popularity, která z něj udělala chodící mem, se začne projevovat právě ve snech. Ze zvláštních epizod se stanou neskutečně brutální noční můry, které traumatizují celou společnost. Paulova reputace klesne tak rychle, jako stoupla, přijde o zaměstnání a prakticky všechen mezilidský kontakt.
Právem zdrcený Paul se považuje za oběť cancel culture, výuku vynechávající studenty považuje za módně traumatizované sněhové vločky a slabochy. Jakási snaha o podobiznu dnešního mediálního světa se ale v tento moment zvrhává v béčkový horor plný agrese a brutality. Jako by si scénárista nebyl jist, jak pokračovat s výchozí anekdotou příběhu. A tak se do první třetiny výborná satira stane nakonec snímkem, který se ztratil v hledání vlastního smyslu.
Režisér a scenárista Kristoffer Borgli může být tuzemským divákům znám také díky svému celovečernímu hranému debutu Je mi ze sebe špatně (2022). Oba snímky pojí právě snaha zachytit současný mediální svět, influencerství a patologickou touhu stát se slavným. Stejně tak je pro oba počiny společný černý humor a žánrová neukotvenost. Bohužel se ukazuje, že přes chytlavé nápady a nekompromisní humor je Borgliho tvorba spíše těkavou koláží nedokončených myšlenek, trefných přirovnání a konců vyznívajících do ztracena.
Anna Šípová