Uměl učit učitele učit

„Chcete natočit dobrou komedii? Začněte u Aristotela.“ To byl úvod pravděpodobně jediného kratičkého článku, věnovaného památce velkého českého pedagoga, scenáristy, dramaturga, 2_uměl_ucit_1producenta a režiséra FRANTIŠKA DANIELA v týdeníku Televize po jeho smrti v roce 1996. Valná většina dnešních českých filmařů by nad touto radou ohrnula nos, ovšem vpravdě světoví tvůrci jako David Lynch, Robert Redford, Miloš Forman, Ivan Passer, Waldo Salt, Sydney Pollack, Darren Aronofsky, Paul Thomas Anderson, Todd Solondz i předlouhá řada Danielových studentů z mnoha univerzit celého světa moc dobře ví, o čem je řeč.
Nejprve je třeba poznamenat, že fenomén František „Frank“ Daniel nikdy neuměl „být viděn“. Nechtěl ani nepotřeboval „být viděn“. Svou prestiž zakládal mnohem více na studiu a práci než na médiích. Což ostatně dokládá i krátký úryvek z dialogu, vedeného mezi ním a jeho přítelem, spisovatelem Milošem V. Kratochvílem, sepsaného v 60. letech pro časopis Kino jako pomyslný scénář – (Otevřou se dveře a vejde František Daniel) Daniel: „Prý na nás chtějí interview. Prosím tě, řekni to za oba, já to klidně podepíšu, anebo to za oba vymluv.“ (Obrátí se na redaktora, kterého považuje za náhodného návštěvníka). „No, vy jako laik – řekněte sám, má takový interview smysl? Ať se lidé podívají na film, tam jsme řekli, co jsme uměli, a ostatní kolem toho je zbytečné. Na co se může takový redaktor ptát?“ Jak z tohoto krátkého úryvku zřetelně vidno, novináři by i dnes měli s Danielem pernou práci. Vše, co uměl, je dodnes znát z filmů, na nichž se podílel jako scenárista, dramaturg či producent, ve světovém měřítku však především z jeho unikátní pedagogické práce. České filmové encyklopedie osobnost Františka Daniela takřka zcela opomíjejí, případně uvádějí pouze jeho filmografii. Letos v únoru to bude 15 let od jeho náhlého skonu, proto alespoň tímto způsobem je zapotřebí fenomén jménem František Daniel připomenout – a Česku objevit.

LIBERÁLEM NA FAMU

2_uměl_ucit_2František Daniel vstoupil do filmových vod poměrně brzy po získání magisterského titulu na hudební fakultě (podle vlastních slov byl „třetí nejlepší trombonista v Čechách“), když mohl jakožto první cizinec studovat prestižní Státní institut kinematografie v Moskvě (nyní Institut kinematografie Sergeje Gerasimova, pozn. aut.).
Studoval hudbu na paralelní škole – nevím, jak se jmenovala – a nikomu to nedal vědět, protože tehdy bylo proti pravidlům studovat hudbu a film na dvou školách. Film ho začal zajímat pouze proto, že moje máma byla herečka (Soňa Šulcová, pozn. aut.) a on do ní byl totálně zamilován,“ říká jeho syn, fotograf Michal Daniel. A pokračuje: „V těch letech ho v Moskvě učily opravdové filmové persony. Tito lidé pak často přijížděli do Prahy a u nás bývaly týden dlouhé mejdany, kde se tancovalo na stolech, chlastalo ostošest, a táta byl jediný, kdo oceňoval a podporoval kontakty mezi ruskými filmovými legendami a Prahou. Jeho boršč je prostě odrovnával! Říkával, že Rusko ho naučilo ty nejdůležitější filmové body, které po letech spojil se svými americkými zkušenostmi.“Po návratu do Československa se rychle zapojil do pedagogické práce na tehdy nesměle vznikající FAMU a spoluvytvářel studijní osnovy, které pak především v 60. letech proslavily FAMU po celém světě (na škole přednášel od roku 1956 a v letech 1967– 68 byl jejím děkanem). Mezi tehdejšími starými filmařskými konzervativními kozáky zkostnatělých tvůrčích postupů byl Daniel opravdovým liberálem a patřil k nejoblíbenějším pedagogům. Pořádal pro studenty projekce a rozbory nových zahraničních filmů a začal na školu zvát významné hosty, jako např. Vsevoloda Pudovkina, Jorise Ivense, Gérarda Philippa, Giuseppa De Santise, Cesara Zavattiniho aj. Měl vyhraněný názor na „učení se filmu“. Nejdříve film, a pak se o tom mluví, nikoli naopak. Jak o tom hovořil po mnoha letech Ivan Passer: „…určitá nevinnost, která je výsledkem ignorace, je velice zdravá. A to se právě dělalo na FAMU. Aspoň když jsem tam byl já. František Daniel nám vštěpoval, že řemeslo se člověk učí tím, když ho dělá.“ Tento respektovaný režisér mluví zasvěceně především o řemeslu dramaturgie: „Myslím, že záleží na tom, kdo to dělá… Protože ono se to musí dělat s láskou a porozuměním. Když se to dělá jenom chladně, podle nějaký teorie, tak to nefunguje. Daniel to dělal právě takhle, s láskou a porozuměním. Když se podíváte na filmy jeho studentů, ať už v Československu, Americe nebo třeba Belgii, to je hlavně jeho zásluha, protože vychoval mladý filmaře právě tím, že kladl správný otázky a dramaturgicky jim pomohl udělat ze scénářů něco, co se dalo natočit a mělo to odezvu u diváků tam i venku.
2_uměl_ucit_3Bez jakékoli falešné skromnosti lze Františka Daniela nazvat otcem fenoménu „Nová vlna československého filmu 60. let“. Svým liberálním peda gogickým přístupem umožnil v té době rozkvést takovým talentům, jakými byli Miloš Forman, Jiří Menzel, Vojtěch Jasný, Ján Kádár, Elmar Klos, Evald Schorm, Jaromil Jireš, Věra Chytilová nebo Pavel Juráček.

František Daniel

Narozen 14. dubna 1926 v Kolíně, zemřel 28. února 1996 v Palm Springs v Kalifornii na infarkt myokardu.

Kromě práce pedagogické byl však i praktikujícím filmařem, především scenáristou a dramaturgem, ale také režisérem (viz Filmografie). Už v roce 1954 napsal scénář k prvnímu československému televiznímu filmu V pasti (režie Alfréd Radok) a působil na Barrandově, nejprve jako dramaturg, pak na postu šéfa tvůrčí skupiny Šmída-Daniel. Téměř neznámým faktem je, že František Daniel se pokusil do československého filmového průmyslu implantovat funkci producenta. Věděl, že ve světě totiž producent rovná se dramaturg, který „hlídá“ jak finanční, tak i uměleckou stránku díla. Proti komunistické byrokracii financování filmů si prosadil roli producenta pro film Obchod na korze (režie Ján Kádár, Elmar Klos, 1965), jenž jako první československý film získal Oscara. Bohužel moloch státního filmu v této tendenci i přes nesporný úspěch dále nepokračoval.

ZA CO MŮŽE MAZACÍ HLAVA

2_uměl_ucit_4Okupace Československa v srpnu 1968 zastihla Daniela s rodinou na dovolené v Bulharsku. Sice se ještě domů na rok vrátil, ale když stále přituhovalo a on, jeho práce i jeho studenti se dostávali do stále větší izolace a kolotoče zákazů, rozhodl se s rodinou pro emigraci. Ve světě se o jeho skvělé pedagogické práci moc dobře vědělo. Po příletu do USA mu proto ředitel Fordovy nadace Neil Lowery nabídl místo děkana na vznikající AFI(American Film Institute, Center for Advanced Film Studies) v Los Angeles. František Daniel pro tuto novou instituci vypracoval perfektně fungující vzdělávací program, který se následně stal základem pro téměř všechny americké filmové školy.
Na AFIse tehdy přihlásil i neznámý excentrický výtvarník David Lynch. Ač u ostatních členů představenstva se svou bizarní poetikou neměl šanci na získání stipendia, František Daniel vahou své osobnosti přijetí Lynche prosadil. David Lynch na ta léta vzpomíná: „V roce 1970 jsem odjel do Beverly Hills a nastoupil do AFI. Tam jsem začal pracovat na scénáři k filmu s názvem Gardenback. Měl jsem to štěstí, že si mě hned po příchodu vzali pod svá ochranná křídla Frank Daniel a Gill Dennis (např. scénář Walk the Line, pozn. aut.). Frank byl neuvěřitelná osobnost a skvělý pedagog! Navštěvoval jsem jeho přednášky rozborů filmu – to tehdy nikdo správně nedělal, začal s tím až Frank Daniel. Myslím, že to mi ve filmovém řemesle pomohlo nejvíc. On a Gill Dennis si mě zvali na scénáristické pohovory. K mému zklamání z nich však nikdy nic nevzešlo. Byl jsem zklamaný a naštvaný z toho, že jsme se stále nikam nemohli dostat. Tak to pokračovalo rok, aniž bych v práci na scénáři i ve studiu pokročil. Na začátku následujícího studijního roku (já z nějakého důvodu zůstal stále v prvním ročníku) jsem šel za Frankem a oznámil mu, že ze školy odcházím. Přikývl, řekl, že mě vyprovodí a hned za prahem mě pozval na kávu do Hamburger Hamlet. Když jsem se vrátil do bytu, uvítala mě má žena Peggy a rozrušeně mi řekla, že jí právě volal Frank a přesvědčoval ji, ať mi odchod ze školy rozmluví. Poslechl jsem a znovu zašel za Frankem. Krásně jsme si promluvili, přičemž mi řekl: ,Jestli se cítíš být naštvaný, vina je na naší straně, něco jsme udělali špatně. Pověz, co bys chtěl ty sám dělat?‘ ,Chci natočit Eraserhead,‘ odpověděl jsem. A on na to: ,Dobrá, natoč si to. Scénář má 21 stran, takže udělej jedenadvacetiminutový film.‘ ,Ne,‘ namítl jsem, ,chci, aby byl delší.‘ ,Dobrá,‘ souhlasil Frank, ,dávám ti 42 minut.‘ Přikývl jsem a tím začal můj první celovečerní film.
2_uměl_ucit_5David Lynch byl však tímto i spouštěcím ventilem sváru mezi konzervativními profesory a Danielem, jenž vyústil v jeho odchod z AFI. Správní rada školy totiž odmítla spolufinancovat Lynchův absolventský film Eraserhead, když scénář prohlásila za „nefilmový paskvil“. František Daniel tehdy vystoupil na obranu Lynche se slovy: „Nelíbí se mi sice Davidova poetika, ale vidím v něm nesporný talent! Nechme ho jej ukázat. Neutíkal jsem z komunistického Československa, abych popřel sám sebe, abych někomu zakazoval film!“ V odhalení a výchově talentů se František Daniel nikdy nemýlil. V rozhovoru k vydání speciální edice Eraserhead David Lynch tónem vzrušeného avantgardisty vypráví o napjatých poměrech na AFI, jež nastaly po otevřené podpoře Františka Daniela jeho filmu, který správní rada školy ostře strhala, aby následně kvůli tomuto střetu s vedením školy nakonec z AFIodešel: „Mnohem později, na Danielově pohřbu, mi jeho syn Michal řekl, že Frankovi se můj původně dvoustránkový scénář nelíbil – možná ani námět a vůbec film jako takový, to přesně nevím. Ale že prý pro něho bylo důležité, abych jej natočil, ačkoli správní rada AFIbyla proti – s odůvodněním, že na půdě školy se takové filmy netočí. Frank se prý ohradil a řekl, že naopak právě vznik takových filmů by AFIměla podporovat. Pohrozil radě institutu rezignací, která však k jeho údivu rezignaci přijala. Tak moje Mazací hlava zapříčinila Danielův odchod z AFI.

„Frank Daniel byl podle mě nejlepší učitel filmu v celé jeho historii.“
(David Lynch v rozhovoru k vydání speciální edice základního díla filmové postmoderny Eraserhead)

Lynch na něj i po mnoha letech v rozhovorech často vzpomíná: „Frank Daniel byl můj jediný učitel. Dával lidem hrozně moc a pomáhal jim. Byl to šlechetný a nesobecký člověk a nikdo nerozuměl filmovému umění tak jako on. Rozuměl mu a opravdu ho miloval. Jeho kritika byla vždy konstruktivní a nikdy nikoho úmyslně neurazil. Byl upřímný v tom, co se mu nelíbilo, ale vždy to uměl říci tak, aby pomohl. Tohle většina kritiků v USA neumí.

MISTR STAVBY FILMU

2_uměl_ucit_6Po odchodu z AFIse v roce 1976 stal profesorem inovativních studií na Carleton College v Minnesotě, kde zavedl nový program výuky filmu. V roce 1978 jej pak Miloš Forman přizval na Columbia University Film School do New Yorku, aby zde Daniel osobně vybudoval svůj unikátní studijní program a především, aby pedagogické práci naučil ostatní vyučující. Ač to zní téměř banálně, tak výchova učitelů filmařiny byla vlastně největším přínosem Františka Daniela světové kinematografii. Také byl prvním, kdo „objevil“, identifikoval a verbalizoval zdánlivě prostý fakt, že film je především série sekvencí. Originální myšlenka sekvence, jakožto nejdůležitější části struktury filmu se pak rozletěla coby základní kámen výuky stavby filmu do celého světa. Byl mistrem toho, jak se film staví, uměl to vysvětlit a více než kdokoliv jiný „uměl učit učitele učit“.
2_uměl_ucit_7Od poloviny 50. let až do své smrti napsal František Daniel množství ceněných skript a studijních prací (např. již v roce 1956 s Milošem V. Kratochvílem publikovali učebnici scenáristiky Cesta za filmovým dramatem a v roce 1957 Stručný přehled vývoje evropských dramatických teorií), jež neztratily ani po více než půlstoletí svou aktuálnost a jsou jako pedagogické materiály využívány dodnes.

SUNDANCE A KUŘE NA PAPRICE

Když roku 1981 zakládal Robert Redford poblíž svého ranče v Park City v Utahu dnes již slavný festival nezávislého filmu Sundance Institute, vybral si za prvního uměleckého ředitele právě Františka Daniela. Zamýšlel totiž Sundance postavit jakožto studijní, pracovní a prezentační „laboratoř“ nových talentů, nikoli jako další z řady festivalů, kde jde vždy v první řadě o promo a byznys. Redford:
Potřeboval jsem osobnost nejvyšší světové odborné kvality a kreditu, jež by měla autoritu jak u slavných tvůrců, tak u mladé generace. Daniel byl tím jediným člověkem. On do toho podniku vnesl i vydatnou porci středoevropské energie a krom odbornosti i tolik potřebnou civilnost. Ach, ty vášnivé večerní debaty v promítací kabině při jeho výtečném kuřeti na paprice!
2_uměl_ucit_8František Daniel vybudoval z původně komorního Redfordova projektu pro začínající filmaře nejprestižnější festival nezávislého filmu na světě. Sundance Institute se stal důležitou příležitostí pro nové talentované tvůrce, kteří chtěli jít alternativní cestou – nikoli klasickým způsobem přes velká filmová studia, jež by semlela jejich „jiný“ stylotvorný přístup k filmařině. František Daniel v horském středisku Park City svou prací a kreditem vytvořil unikátní kombinaci vzdělávacího programu, který těmto talentům poskytoval jak odborný pedagogický a technický výcvik, tak i následnou marketingovou podporu výjimečných kinematografických počinů. Festival ve své historii také odstartoval kariéru mnoha pozdějších ikon moderního světového filmu – byly tu například uvedeny prvotiny Paula Thomase Andersona (Hard Eight), Quentina Tarantina (Reservoir Dogs), Todda Solondze (Welcome to the Dolhouse) nebo Darrena Aronofskyho (Requiem for a Dream).
Sundance Institute byl založen s myšlenkou podpořit snahu začínajících scenáristů a režisérů o nezávislý umělecký výraz. Několikrát do roka jsou zde pořádány tvůrčí dílny, kde přednášejí významní filmaři a pedagogové a každý rok koncem ledna se koná filmový festival, jehož soutěžní program je složený výhradně z děl začínajících tvůrců, zatímco v sekcích informativních lze sem tam nějaké to slavnější jméno nalézt. Součástí festivalu jsou také semináře a přehlídky kompletní tvorby výjimečných autorů (mj. v loňském roce Sundance uvedl pásmo filmů režiséra Bohdana Slámy, byť v Česku jeho filmy za nikterak výjimečné kritika ani diváci nepovažují, sic!).
František Daniel byl uměleckým ředitelem a členem představenstva Sundance Institute přes deset let. Od 80. let byl také poradcem Rockefellerovy nadace, osobním konzultantem Davida Rockefellera, členem Akademie filmového umění a věd, jakož i Akademie televizní tvorby a vědy. K tomu v roce 1986 přijal místo děkana na School of Cinema – Television, zřízené při University of Southern California (USC), aby zde vybudoval katedru scenáristiky a naučil budoucí filmaře právě „teorii stavby filmu na bázi sekvencí“. „Na plátně toužím spatřit příběhy o lidech, o stavu lidstva, o současném životě v Americe,“ řekl František Da niel v roce 1986, když opouštěl kolumbijskou univerzitu a přecházel na USC do Kalifornie, „chci vidět vyprávět příběhy. A nemusí nutně nést nějaké poselství. Příběhy v libovolném žánru. Jsem založením katolík, který má v oblibě zvláště komedie. A jestliže jsou filmy, které lidi baví a ještě jim dají popud k tomu, aby se nad něčím zamysleli, je to jen dobře.

Výběrová filmografie Františka Daniela
Scénáře:
Není stále zamračeno (1950), Zářijové noci (1957), O věcech nadpřirozených (1958), Kam čert nemůže (1959), Spadla z Měsíce (1961), Hledá se táta (1961), Prosím, nebudit (1962), Komedie s Klikou (1964), Dva tygři (1966), Poslední růže od Casanovy (1966), Přísně tajné premiéry (1967)
Režie:
Hledá se táta (1961), Letos v září (1962)
Producent:
Obchod na korze (1965)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *