Text: Anna Šípová
Nikdy jsme nebyli moderní. We Have Never Been Modern – festivalový název nového česko-slovenského historického dramatu Úsvit se sice odehrává v Československu v roce 1937, ale jeho téma o modernitě a přijetí odlišnosti je všudypřítomné ve všech historických epochách.
Úsvit se odehrává těsně před druhou světovou válkou ve městě Svit. Svit vzniká na zelené louce v podhůří divokých Tater. Zdejší továrna na umělé hedvábí dává pracovní možnosti a řídí regionální rozvoj. Protagonistka, žena ředitele továrny Helena Hauptová, očekává dítě. S manželem Aloisem se oba považují za strůjce místního pokroku – Helena zakládá první kliniku pro dělníky, továrna čile zásobuje zlínský obuvnický průmysl.
V zdánlivě bezproblémovém prosperujícím prostředí se jako temná zvěst objeví krutá vražda. V hromadě písku na dvoře textilky pracovníci narazí na tělo mrtvého kojence, který jeví znaky mužského i ženského pohlaví. V lidově pověrčivém kraji by se toto odhalení mohlo považovat místními vesničany za boží znamení, které jasně odsuzuje průmyslový zásah do tradiční přírodní krajiny. Nápadně rychlé nalezení viníků připadá Heleně podezřelé, a proto začne podnikat vlastní pátrání.
Zprvu poutavá detektivní zápletka v druhé polovině filmu zvolna přejde k alegorickému ztvárnění (nejen) současné problematiky dualismu přírody a kultury. Právě anglický název We Have Never Been Modern odkazuje ke stejnojmenné knize filozofa Bruna Latoura. Autor v ní problematizuje odvěké stavění již zmíněné kultury a přírody do neslučitelného protikladu. Namísto toho tvrdí, že takové rozdělení nikdy, skutečně nikdy neexistovalo, jinými slovy se naše společnost ani nemůže označovat a vydělovat slovem „modernita“.
Baťovský podnikavý rozmach ostře kontrastuje se „zaostalostí“ místních vesničanů. Přesto je ten, jehož názory jsou nevyspělé, právě majitel továrny. Zejména když se při vizitě Svitu nechá lanovkou vyvézt na vrcholky hor, kde se prorocky rozmachuje nad údolí a básní o budování zcela nových vodních tunelů, které umožní export ze Slovenska do celé Evropy.
Stejnou zkouškou je pro vedení továrny i přijetí vzácné intersexuality mrtvého dítěte – dobově nazývané hermafroditismus – a to i přes vědecké důkazy, které Helena neúnavně nalézá v lékařských učebnicích. Naopak rurální osadníci, kteří se stále ještě drží v okolí Svitu, tento jev přijímají, a přes svou pověrečnost takové jedince ve svých komunitách nechávají.
Pro československý kontext je typický i koloniální dualismus vyspělého a zastaralého. Ten reprezentují manželé Helena i Alois: přišli do Svitu ze Zlína budovat nový svět. Ke Zlínu se často v rozhovorech vracejí jako k jinému místu, kde je pro nezastavitelný pokrok možné vše (dokonce i to, že by ženy mohly vystudovat medicínu). Jejich nesympatický paternalismus se prolíná zdánlivě humanistickým zájmem o zaostalý region. I empatická Helena, která se ze všech sil snaží o genderovou osvětu a přijetí fenoménu intersexuality mezi dělníky je ve svém jednání povýšená a do sebe zahleděná.
Přesto že jde o kostýmní historické drama, pojednává Úsvit o současných kulturně společenských tématech a nechává divákům prostor pro vlastní interpretaci.