What the Hell Happened to Blood Sweat and Tears?

Režie John Scheinfeld USA, 2023, 112 min.

Už od roku 2020 mezi zasvěcenými publikacemi z hudební branže prosakovaly útržkovivé informace o tom, že se připravuje filmový dokument o dosud nikdy veřejně nekomentovaném politicko-společenském karambolu, který v roce 1970 postihl progresivně-rockový bigband Blood Sweat & Tears, jenž spolu s tehdejší podobně orientovanou kapelou Chicago Transit Authority dal vznik a definoval vývoj specifické odnože velko-posazové rockové hudby, jež měla vyústit v budoucí vlnu jazz-rocku.

Dne 24. března 2023 byl v Americe uveden do distribuce 112 minut dlouhý dokument režiséra Johna Scheinfelda připravený v produkci losangeleských firem Jesse James Films a Abramorama s názvem What the Hell Happened to Blood Sweat and Tears? (Co se sakra stalo Blood Sweat & Tears?), jenž je žijícími členy kapely plně autorizovaným a nejen pro pamětníky vpravdě fascinujícím dílem investigativní filmařiny.

Na pozadí zachovaných koncertních záznamů dodnes skvěle znějící muziky BST, odtajněných archivních dokumentů americké vlády a nafilmovaných neformálních, mimopódiových konverzací členů kapely v různých městech turné (například se studenty univerzity v jugoslávském Záhřebu), se film pokouší konfrontovat tehdejší oficiální americkou vládní politiku s dobovým i současným společenským komentářem z pozic jejích méně či více militantních tehdejších i dnešních odpůrců. Jde o nově analyzovaný a velice traumatizující moment nedávných amerických dějin, kdy docházelo k masivní vlně celonárodních protestů a bouří ze strany (nejenom) studentů a mládeže, rozhořčených politikou Nixonovy administrativy těsně před nadcházejícími prezidentskými volbami, a to nejenom kvůli nenáviděné a táhnoucí se válce ve Vietnamu. 

Snímek investigativně vysvětluje, v dnešní době levičáckého, svazácky horlivého woke-ismu, už zase nikoli tak na americké reálie zcela nepředstavitelný fenomén tzv. cancel culture (vyzmizíkování z obecného povědomí), který tehdy, stejně jako se tomu v jiných případech opětovně děje dnes, synergicky zhatil kariéru jedné z nejslavnějších amerických rockových kapel pocházejících z úchvatného tvůrčího hudebního výtrysku přelomu 60. a 70. let.

V červnu 1970, jenom chvilku poté co BST převzali cenu Grammy za Album roku (porazili tak Beatles s jejich Abbey Road) a nedlouho předtím se stali jednou z nejzářivějších hvězd hippies festivalu ve Woodstocku (1969), byla kapela historicky prvním představitelem rocku, který kdy vystoupil za Železnou oponou (Jugoslávie, Rumunsko a Polsko) v režii, organizaci a financování poskytnutých agenturou U.S. Information Agency z amerického Ministerstva zahraničních věcí.

Je třeba říci, že rafinovaně koncipovaný program politicko-ideologické diverze skrze na celém světě s nadšením přijímanou americkou jazzovou a rockovou hudbu či balet (Alvin Ailey či Martha Graham), byl vládami USA zaveden a účinně využíván jakožto mocný vlivově-politický nástroj politické propagandy už od éry prezidenta Eisenhowera v polovině 50. let. 

Jedním z vůbec prvních těchto hudebních ambasadorů, jak se jim říkalo, byl slavný jazzman Louis Armstrong, který si svými americkou vládou propagovanými, organizovanými a placenými turné po Evropě, Africe a Asii získal miliony nových fanoušků. Přitom, k radosti oficiálního Washingtonu, šířil vlastně po celém světě „evangelium strýčka Sama“ v kontextu kulturně vyspělé (v jeho případě navíc rasově bezpředsudkové) kulturní velmoci.

Jenže, chytrý Satchmo si komplexnost oné situace, kterou nikoli každý může zvládnout, dobře uvědomoval a akceptoval ji. Věděl, že nelze koláč mít a zároveň ho sníst, jak praví jedno tamní přísloví. Na svých turné vždy vystupoval jako řádný americký občan a přitom skvostný umělec. V soukromí (třeba na svých vlastních deskách) už mohl mít názor odlišný. S perfektní ironií vystihl tuto ambiguitu na dodnes nádherně vyznívajícím albu The Real Ambassadors (1962), kde hraje a zpívá píseň Remember Who You Are, která je epitomem nezbytné a všemi očekávané „uvědomělosti“ všech aktérů na těchto propagačních umělecko-politických turné pro State Department v době studené války: „Uvědom si, kdo jseš/a koho reprezentuješ/vždycky musíš chránit americký government .. 

Klíčovým elementem Scheinfeldova snímku je nově objevená archvní stopáž filmových záběrů v celkové délce 65 hodin, které na onom turné v tehdejší komunistické říši zla pořídil filmový štáb, který kapelu doprovázel. Je na nich slyšet dodnes úžasná hudba a vidět přímo šílené nadšení fanoušků na oněch mnoha koncertech tehdy na turné odehraných. Původním záměrem bylo natočit dokument o BST na jejich vítězném „tažení na Východ,“ který by se promítal po celém světě a dále by šířil slávu kapely. Avšak, film nebyl nikdy uveden do distribuce a nesestříhané záběry zmizely ze světa. Co se tehdy stalo?

V průběhu prvních měsíců covidové krize před dvěma lety režisér Scheinfeld (je autorem dalších cenami ověnčených snímků jako The U.S. vs. John Lennon nebo Chasing Trane – The John Coltrane Documentary), začal pátrat v archivech a objevil mimo jiné také nahrubo sestříhanou verzi dokumentu z onoho dávného turné BST v délce 53 minut, jež však v něm vzbuzovala více nejasností a otázek než hledaných odpovědí na ně. Ony otázky nabývaly tonáže, poněvadž se do rozplétání staré záhady začali zamotávat aktéři kalibru FBI, CIA, Immigration and Naturalization Service, Republican i Democratic Party a rovněž tajná policie oněch tří východoevropských států. 

V ten moment režisérovi Scheinfeldovi poprvé došlo, že jeho dílo bude ve finálním dopadu o tom, jak se BST, jedna z historicky nejslavnějších amerických rockových kapel, stala obětí tehdejšího dobově vyhroceného společenského pnutí a kulturních válek v Americe, zemi v tom okamžiku názorově rozdělené jako nikdy dřív od dávných dob občanské války (1861–65).

Aniž bych chtěl prozrazovat obsah snímku, uvedu alespoň následující. Jako většina tehdejší americké mládeže, tak i členové kapely BST si v kritice Nixona a své tehdejší vlády nebrali servítky. Je to slyšet z uvedených konverzací s jejich obecenstvem zpoza železné opony ve filmu záměrně zařazených. Otázkou proto je, proč se na vrcholu své kariéry coby nonkonformní rocková kapela první velikosti, vydali na vládní turné, a to ausgerechnet do východní Evropy? Byli opravdu tak naivní? Nebo „zaslepeni“ vidinou nedomyšlené originality?

Po svém návratu se kapela stala obětí kulturních válek barikádově polarizované Ameriky. Politická kritika obvykle přichází z jedné nebo druhé strany. V roce 1970 se však Blood Sweat and Tears octli v křížové palbě levice i pravice. Konzervativci byli rozhořčeni tím, že americká vláda utrácí peníze daňových poplatníků na financování uměleckého turné protiválečné a proti-nixonovské bandy „komoušů“. Levičáci zase kapelu odepsali s tím, že se upsala vládě a CIA a stala se jejich propagandistickým nástrojem. 

Blood Sweat and Tears najednou přestali být „in“ a zanevřeli na ně všichni dohromady: fanoušci, média, koncertní promotéři i nahrávací průmysl.

 

Přidat komentář