Wim Wenders 75 – Návraty do pokoje č. 666

Vlastně jsem chtěl natočit mnohem složitější film, řekl mi kdysi k Paříž, Texas. Tahle věta může klidně platit pro kterýkoli jeho film. On to má totiž jaksi od Boha naopak. Není tolik tvůrců, kterým by tak říkajíc přímo pod rukama z na papíře vymyšlené a připravené filozofující složitosti nakonec vyhřezlo dílo srozumitelné nejen extra sečtělým intelektuálům. Jako každý výjimečný autor procházel zlomy-objevy. Musel naučit svého génia naslouchat, nazřít, porozumět těm novým vlnám z podvědomí.    

 

Aby se s nimi mohl seznámit

Během květnového festivalového týdne v Cannes 1982 postavil Wenders kameru na stativ ve svém pokoji číslo 666 hotelu Martinez. Na stolek položil papír s pár otázkami na téma: Jak vidíte budoucnost filmu? Po městě pak odchytával slavné filmařské persony a kupodivu se mu je většinou podařilo přesvědčit pro natočení malého monologu – reakce na dané otázky. Herzog, Spielberg, Godard, Fassbinder, Güney, Kramer, De Leon, Antonioni, Paul Morrissey… Na každého měl jediný kotouč 16mm kamery, tedy asi 11 minut. Některý řekl jednu dvě věty, jiný zas filozofoval po celou stopáž. Do pětačtyřiceti minut sestříhaný Chambre 666 je spíše literárním dílem než filmem, má dnes verbálně výpovědní hodnotu klasiků kinematografie z nejrůznějších žánrových koutů. Kdykoli se pak na festival vracel, vždy trval na ubytování v pokoji č. 666 hotelu Martinez. Letos měl mít tento film v Cannes re-premiéru s památkou na již nežijící účinkující, vzhledem k všesvětové epidemii byl však festival zrušen a chystané vzpomínkové akce přesunuty na rok 2021. Myslím, že cílem Wima Wenderse nebylo ani tak z natočeného materiálu udělat velké dílo, snad jen dokument času, ale spíše se s těmito velikány seznámit a trochu nasát způsob jejich myšlení. On ho totiž podobný „zástupný“ způsob vlastně před mnoha lety přivedl k filmu.

Narodil se 15. srpna 1945 v Düsseldorfu. V letech 1964–65 studoval medicínu a filozofii, následující dva roky malířství v Paříži. Ani jednu školu však nedokončil. Po těchto časech těkání se usadil v Mnichově, kde 1967–70 studoval na Vysoké filmové a televizní škole (HFF) a konečně dostudoval. Wenders patří k poválečné generaci německých režisérů, kteří ve svých filmech již nezobrazovali válečnou zkušenost. Vliv na něj měla naopak uvolněná a otevřená atmosféra 60. let, kterou nasával v Paříži. Ostatně do Francie se stále vrací – buď odkazy, např. Paříž, Texas, nebo přímo k natáčení mj. zatím svého posledního díla, dialogického experimentu podle divadelní hry Petera Handkeho Krásné dny v Aranjuez (Les Beaux Jours d’Aranjuez, 2016), k němuž u vstupu na terasu hraje fyzicky přítomný Nick Cave na piano… Další evropskou zemí, ke které se ve svých filmech vrací, je Portugalsko, kde natočil mj. Stav věcí (1982) a Lisabonský příběh (1994). Krom domovského Německa však nejčastěji točil v Americe.

V 70. letech byl Wenders pravděpodobně nejméně doceněným z nových německých režisérů. Spíše přímý než překombinovaný, jak občas působili Kluge, Herzog a obzvlášť Fassbinder. Natočil mnoho skromných a přitom působivých filmů, v nichž byla ústřední více lidská problematika než styl. Jeho filmy nejsou jen prostými realistickými popisy skutečnosti, byť z ní samozřejmě čerpají, mnohem více jde o autorské vize, které v sobě nesou atmosféru místa, času a nekonformních postav. Oblíbil si styl americké kinematografie 40. a 50. let a do určité míry se jím inspiroval. Jeho tvorba má ovšem typický německý charakter s častým popisným filozofováním a obrazovou melancholií.

Sám tvrdí, že byl ovlivněn muzikou psychedelických a alternativních kapel konce 60. let, na jejichž hudbě často staví celé sekvence. Hudba tvoří neoddělitelnou součást dramaturgie všech jeho filmů a písně/skladby si vybírá dopředu coby rytmickou i emočně-estetickou „pomůcku“, nad níž pak ty které pasáže obrazem, pohybem uvnitř záběrů i střihem rytmizuje.

Wenders říká, že začal točit filmy především proto, aby v nich mohl použít hudbu svých idolů a tak se s nimi seznámit. Viz například podle mne v době uvedení a ještě po mnoho let poté hrubě nedoceněný film, protože zřejmě příliš dlouhý – původní verze a v současnosti opět uváděný director´s cut ve stopáži 280 minut, pro distribuci tehdy zkrácený na 158 minut – Až na konec světa (Until the End of the World, 1991), k němuž mu složili nebo poskytli songy Patti Smith, Nick Cave, Lou Reed, Depeche Mode, Jane Siberry, Talking Heads, Julee Cruise, Can, Elvis Costello, R.E.M. a mnoho dalších. Toto své mnohovrstevnaté opus magnum připravoval čtrnáct let a stýkají se v něm snad všechny stylotvorné prvky, které se předtím či potom objevují v celé jeho filmografii: tajemství detektivky i špionážního thrilleru podané jako roadmovie v melodramatickém vztahovém obalu s metafyzickými i sci-fi úhybkami. Fascinující dílo po všech stránkách. Točil po celém světě od Německa přes Hongkong a Japonsko po Austrálii. Ovšem v nutnosti k příběhu, nikoli jen proto, že říkal: „film nebyl vynalezen, aby odvrátil pozornost od světa, ale aby ukázal na svět.“

Pro slavný andělský diptych Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987) a Tak daleko, tak blízko! (In weiter Ferne, so nah!, 1993) mu složili písně mj. U2, Laurie Anderson, Barry Adamson, Minimal Compact nebo Crime & the City Solution. Je asi zbytečné tyto dva filmy více zmiňovat, byly o nich popsány stohy kritik a rozborů. V Million Dollar Hotel (2000) se o score podělili Brian Eno, Daniel Lanois a Jon Hassell. Jeho školní práce pak takřka celé stály na oblíbené hudbě: středometrážní Amon Duul Plays Phallus Dei (1968), pro televizi točený Drei Amerikanische LP´s (1969) nebo experiment a první práce s profesionálním kameramanem a skoro po celou kariéru i spolutvůrcem Robbym Müllerem Alabama: 2000 Light Years From Home (1969), o němž sám režisér říká: „Je to film o písni All Along the Watchtower a o tom, co se změní, když ji zpívá Bob Dylan nebo Jimi Hendrix. Je to příběh a není to příběh. Je to film o smrti protagonisty, kterým je kamera, ne člověk. Důležité je, že hudba je vždy přítomna.“

Vlastně jsem cht . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář