Příběh i hlavní zápletka bezmála třiapůlhodinového filmu nejsou kupodivu až tak složité. Voják Ernest Burkhardt (Leonardo DiCaprio) se dva roky po konci první světové války vrací do Fairfaxu v Oklahomě. Ujme se ho strýc William King Hale (Robert De Niro), který mu hned dává důležité rady ohledně místních indiánů kmene Osage, v té době majitelů veškeré půdy s ropou. Ti jsou teď největšími boháči široko daleko, ba tehdy dokonce nejbohatším etnikem na zeměkouli. Nechávají si stavět opulentní domy, najímají služebnictvo, nakupují drahá auta i s řidiči, osobní letadla, indiánské ženy si nechávají do ponožek vplétat diamanty, tam, kde není ropný vrt, z prérie udělají přepychová golfová hřiště atp. Ve scéně, kdy na jejich pozemku vytryskne první obří gejzír hnědolepkavé hmoty a indiáni se v něm euforicky ráchají, ne nepodobni bělošským zlatokopům nad objevem valounu zlata, je zjevné, že v tu chvíli zapomněli na své předky, na Wakan Tanku, na Matku Zemi, a v hrůzném oblouznění se začnou chovat jako ta nejhnusnější vrchnost, kterou dosud opovrhovali. Což nelibě nese velká část bělošských usedlíků. Ernest potká indiánskou dívku Mollie (Lily Gladstone), zamilují se do sebe, a brzy je svatba. Pomalu začne vyplouvat, že kdosi skrytě praktikuje sňatkovou politiku, díky níž se majetek Osedžů dostává pod kontrolu místních bělochů. Je tedy Ernestova láska k Mollie opravdová? Následná série podivných úmrtí (nejen) Osedžů, a z toho plynoucí změna uvnitř příběhu vrství zápletku, když se do toho vloží agent FBI, který sice do očí bijící skutky vypátrá a předloží soudu s tím, že by se za množstvím záhadných úmrtí mohla skrývat organizovaná trestná činnost, ale… Dejte si tenhle film jako obřad v temnotě kina nebo si připravte celovečerní domácí promítání v klidu pro zažití a zatrávení mohutného návalu tohoto filmařského skvostu s nádherným score, žel v jeho životě posledním, jednoho z nejskvělejších muzikantů/rockerů s indiánskou krví, Robbieho Robertsona. Soundtrack funguje brilantně i bez obrazu jako regulérní album.
Zabijáci rozkvetlého měsíce obsahují spoustu vhledů/pitev do ponurých míst severoamerické historie: nespravedlnost, manipulace s vlivy a způsob, jakým bílý muž dominuje v dobrém i zlém, to především. Každá postava má svůj osud, který musí naplnit, aniž by se bála ukázat své nejhorší vlastnosti. Jako vlčí smečky se navzájem konfrontují/rvou o kořist, která přetéká prolitou krví a strachem, všichni zastávají premisu, že zlo není nic jiného než zhmotnění nejhorších etických vlastností a bolesti, zde filmovým jazykem převedené do způsobu vyjádření toho, co chtějí, co potřebují a dříve nebo později si to vezmou. Historické drama zkoumá kolektivní strach. To je gró Scorseseho filmu. Pokud však autor knihy David Grann (u nás jako Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI, 2019) chtěl prozkoumat racionální konflikty a kolonialismus z historické perspektivy, Scorsese se chytře rozhodl vytvořit temný epos o povaze zla. Nadčasový či mimočasový, nepříjemně syrový a surový v takřka všech úrovních, ale dobře vyprávěný příběh o cíleném vyhlazení kmene Osage kvůli ropě je ze všech Scorseseho filmů nejnemilosrdnější. Zejména postava Ernesta je truchlivým zamyšlením nad nuancemi morálky, hledáním pozdního vykoupení, a nakonec i pádem do tenat zločinu a pekla. „Všichni jsme předurčeni dotknout se dna našich nejhrubších a nejbolestivějších tužeb,“ říká hříšník Scorsese. I ti, kteří věří, že konají a přinášejí dobro. Režisér vytváří napjatou atmosféru, která se bez odhadnutelného schématu vyhýbá jednoduchému vysvětlování. Vrstvy informací se překrývají, a zatímco děj obklopuje a reflektuje ústřední záhadu, zárověň vytváří znepokojivé dohady o tom, co se děje mimo obraz (kameru). Je tento boj indiánských vlastníků bohaté části země bojem za svou bytostnou záchranu? Nebo i bojem se státem, zde zosobněným agentem FBI s ironicky prvoplánovým jménem White (Jesse Plemons), který se snaží zjistit, proč jsou vražděni? Řešení se až analyticky dotýká hmatatelné reality. Lokální padre W. K. Hale, který patří k nejváženějším mužům v kraji, se postupně ze žoviálního chlápka cíleně nahazujícího bonmoty přerodí v hlavního hybatele drastické zápletky. Je nejdrsnější demontrací moci, již se zvrácenou přirozeností promění ze zlověstného vnucování po naplnění. V De Nirově postavě jako by nebylo příliš rozdílu od dominance režiséra. Kamera často dlouze shovívavě pozoruje a zdá se, že Scorsese-umělec se raduje ze své existence: tvůrce obdivuje své stvoření, a zachází dokonce tak daleko, že mu dodává jistou a znepokojivou důstojnost. Ne nepodobně, jako se Haleovi vlastně snadnou hrou slov daří synovce Ernesta přesvědčit k podání jedu jeho milované ženě. Finále filmu se shoduje s historickou událostí, na níž je založen. Neexistují žádné dobré zprávy ani definitivní uzavření podivných vražd indiánů uprostřed ropné horečky v Oklahomě. Jedenaosmdesátiletý Scorsese tímto spektáklem vyslal zprávu: „Jsme jako vlci na lovu!“ Tato metafora otevírá i zavírá film. Hrůzně perverzní zlo je součástí lidské bytosti a čeká jen na šanci, než se projeví. Film stahuje do víru emocí a nekonečné amorality. Vnitřní neklid postupně roste a nabírá na na síle. Tolik zla, tolik kriminality, tolik cynismu, tolik hanby, tolik rasismu, tolik pokrytectví maskovaného za lásku. V závěrečném posvátném obřadu Vlčího tance se za Robertsonovy hudby z nadhledu v jednom záběru protvoří kruh do pradávného elementu všech indiánů, pak dál a výš do kruhu vesmírné dálavy.