Hudební wel(l)s(ness) po šestadvacáté

Letošní ročník festivalu avantgardní hudby Music Unlimited v rakouském městečku Wels poblíž Linze vstoupil od 9. do 11. listopadu již do druhé ho čtvrtstoletí, tentokráte pod kuratelou domácích pořadatelů v čele s ne únavným Wolfgangem Wasserbauerem a připravil pro diváky opět úchvatné sonické i vizuální zážitky.

V páteční večer vše odstartovala francouzská klarinetistka a zpěvačka Isabelle Duthoit se svým rakouským druhem, trumpetistou Franzem Hautzingerem, kterým sekundovali basklarinetistka Susanna Gart mayer a špičkový bubeník řečený ddkern, který spolupracoval například i se slovenskou úderkou Shibuya Motors. Jejich kaleidoskopická produkce byla dokonalou ouverturou k celé akci, neboť naznačila nesmírnou pestrost a proměnlivou dynamiku všech následujících koncertů a představení. Relativně seniorské The Dartington Improvising Trio s klavíristou Keithem 12_hudební_wellnessTippettem, zpěvačkou Julií Tippetts a saxofonistou a dudákem Paulem Dunmallem mělo sice méně extravagantní podobu, ale jasně prokázalo, že tahle trojice patří mezi průkopníky nové improvizace. Podmanivý hlas Julie, jejíž dívčí jméno je Driscoll, oživil nepřímo vzpomínku na její dávnou kompozici protkanou hřměním jedoucích tanků Czechoslovakia, v níž kritizovala vstup sovětských vojsk na naše území. Při krátkém rozhovoru mi po koncertu řekla, že cítila naprostou povinnost tuhle skladbu tehdy udělat a její odkaz v sobě do dnes nese. Naprostou bombou prvního večera bylo trio nazvané Albert Newton, v němž excelovali klavírista a elektronik Pat Thomas, kontrabasista John Edwards a v neposlední řadě perkusista Charles Hayward, známý třeba coby protagonista kapely This Heat. Tihle tři hráči vsadili na nespoutaný, a přesto dokonale zorganizovaný humor a bezbřehé instrumentální erupce, které ovšem ve finále tvoří kongeniální paraharmonii. Závěr prvního večera pak patřil dánskému dívčímu kvartetu Sel vhenter, které si přes nesporný půvab hráček a jejich skvělého nasazení a hráčského potenciálu na superlativy z kritické obce ještě musí počkat. Druhý den odpoledne patřil v minoritském kostele britskému vokálnímu virtuózovi a občasnému sbor mistrovi Philu Mintonovi a jeho divokému chóru složenému tentokrát z cca čtyřiceti amatérských i profesionálních zpěváků z místa konání i míst více či méně vzdálených. Phil si tentokrát připravil některé nové jemné finesy, takže se princip opakoval jenom v základní formě, ale přinesl posté zase něco jiné ho, což jistě podporuje fakt, že pro většinu vokalistů jde o první zkušenost s tímto druhem sborového zpívání. Franz a Isabelle se ovšem jako vždy, když jsou poblíž, ve finále také přidali. Skvělým odpoledním matiné bylo pak následující vystoupení tria The Lappetites pod laptopovou taktovkou britské fenomenální zvukové kouzelnice Kaffe Matthews v místním kulturním domě s jejich bravurní neodlidštěnou elektronikou plnou asijských filigránských ornamentů malinké Japonky Ryoko Akama a hyperchladného, ale potažmo jasnozřivého a trefného vokálu tajemné německofinské intelektuálky řečené AGF. Vskutku „atmosférickou atmosféru“ pak návazně naladilo večer další mezinárodní trio patřičně na zvané Atmosphérique, které diváky semknulo v hledišti do magického čtverce na několikátou. Výtvarně hudební instalace tónů a divadelních prvků Xaviera Charlese, Tetsuyi Umedy a Lee Pattersona byla dokonalou ukázkou, jak si zachovat dětskou hravost a zároveň sofistikovaně přemýšlet o své produkci a dávat jí v dobrém slova smyslu dospělý rozměr. Nádherné divadelní představení plné neočekávaných zvuků, pohybů a celkových emotivních explozí a celkové echinace.12_hudební_wellness_2O lehce těžký minimalistický rozměr se pak postaralo tento den trio Great Waitress v obsazení Magda Mayas na velmi zajímavě preparovaný klavír, klarinetistka Laura Altman a vskutku hyperminimalistická  akordeonistka Monika Brooks. Nazval bych toto seskupení jako lowpower trio s neskutečnou vnitřní silou. První dvě minuty nuda, pak se však vše obrátí do dokonalého prodírání tóny skrz jakýsi provázek protahovaný strunami piana, jež vytvoří magickou linku, která vám rezonuje v hlavě ještě dlouho a dlouho poté, co jest tato neidentifikovatelná preparující struna vytažena. Britský saxofonista Evan Parker není naším luhům a hájům, potažmo pódiím neznám. V Rakousku si tentokrát přizval do týmu mladého nadějného trumpetistu Petera Evanse a stejně mladou brilantní violoncellistku Okkyung Lee. Zdánlivě zamračený, ale veskrze nádherný člověk Evan Parker je ovšem schopen nejen dávat příležitost mladým umělcům, ale také předvést ve svém relativně pokročilém věku fenomenální sólové vystoupení, kdy máte pocit (a to i bez použití jakýchkoliv krabiček), že vám hraje hned několik saxofonistů najednou, což dokázal mnohonásobně aplaudovaným koncertem v neděli odpoledne. V sobotu bylo zajisté vrcholem vystoupení kapely Exit Eden, vedené klávesistou a skladatelem Hanne sem Löschelem, kde Phil Minton po nějaké době dokázal, že není jenom dokonalým sbormistrem a zvuko tvůrcem originálních skřeků či hla sových veletočů, ale i mistrem regulérního zpěvu non plus ultra. Neojazz v podání londýnské kapely Led Bib pak byl dokonalou tečkou sobotní ho večera. V neděli se sešly téměř na počátku finálního koncertu tři ikony alter nativní hudby – britský saxofonis ta John Butcher, rakouský kytarista Burkhard Stangl a původem australský bubeník Tony Buck. 12_hudební_wellness_3A hned bylo vymalováno. Vlastně návrat k samé mu počátku letošního ročníku festi valu, ale v jiném hávu. Ale tentokrát trochu jinak, v gobelínových seancích dle celkového textilního výtvarného řešení. Jemné předivo tónu upletené přímo na míru. Ovšem tomu ještě předcházel na prostý vrchol v podobě vystoupení holandského velmi letitého, ovšem vitálně neutuchajícího bubeníka Hana Benninka, kterému jen stěží kontroval o cca padesát let mladší, jinak ovšem po všech stránkách dokonalý Ches Smith. Hodit minimálně sedmkrát paličkou o podlahu a pak ji za letu chytit a stihnout ten správný úder se zdá možná marginální či cirkusácké, ale naprosto to funguje. Není to laciný trik, ale součást Hanova humoru, který vyjádří mnohé a dá radost posluchačům v naprosto jednoduchých grifech. Nemusíte mít olbřímí bicí soupravu na to, abyste dokázali, že jste skvělý perkusista. Hanovi na to stačí poměrně málo a přesvědčí vás o tom během několika vteřin. Když se pak připojili Clay ton Thomas na kontrabas a Peter Evans na trumpetu, dostalo to ještě větší obrátky, ale Han hrál vždycky prim čistě jako přirozená autorita, nikoliv jako mentor. Rakouští bardi alternativního popu The Magic I.D. zaujali především díky hostům včetně Tonyho Bucka, Johna Butchera a především v závěrečné písni díky účasti zlomku Fe ral Choiru a Phila Mintona. Na závěr hvězdy, které se nějak nesešly. Cera mic Dog kytaristy a zpěváka Marka Ribota, basisty Shahzada Ismailyho a příležitostného perkusisty a znovu bubeníka Chese Smithe to tentokrát úplně nesedlo. Chvílemi vynikající, chvílemi dost mimo. Nicméně celko vě zážitek z festivalu vás jen tak ne opustí.

P.S.: V rámci Unlimited se v premiéře objevil též film režiséra a producenta Pavla Borodina Concert For Fukushima, který by se mohl promítat i na příštím ročníku festivalu Alternativa. Je to záznam z Welsu z loňského roku, kde vedle tradičních souputníků saxofonisty Petera Brötzmanna a jeho Chicago Tentetu vystupuje například Toshinori Kondo nebo Otomo Yoshihide.

Foto Kateřina Ratajová

Přidat komentář