Bylo by jen mírně přehnané tvrdit, že v poslední době nezůstal ve finském národním pokladu VÄRTTINÄ kámen na kameni. Jeden pořádný balvan, ten v základech tvořených zařezávajícím ženským vícehlasem pod taktovkou či spíš knutou Mari Kaasinen, drží pořád pevně. Ale jinak se Vřeteno zatočilo pořádně. O kvalitě nového hudebního vlákna se budeme moci přesvědčit 22. března ve Vsetíně a 23. března v pražském Paláci Akropolis.
Vřeteno je zkrátka od toho, aby se na něm spřádala nová příze. Lze předpokládat, že Värttinä drastické změny v obsazení ustojí se ctí. Dobrý materiál, žádné zacuchané žmolky. Soudě alespoň podle loňského únorového, velmi zdařilého alba Utu nebo rozhodnutí odborníků na hudebním veletrhu Womex (Värttinä v říjnu převzala v řecké Soluni Womex Artist Award), přestože k posledním šarádám ve skupině došlo až později – v prosinci. Už nyní v březnu ovšem vyráží poněkolikáté obrozená sestava Värttinä na turné ke 30. výročí vzniku. Symbolicky se tak spojí minulost s úplně novou tváří kapely.
Ztracená sestra, nalezená dcera
Po roce 2006 prožívali členové Värttinä možná nejúspěšnější období v celé kariéře. Kritikou opěvované desáté řadové album Miero vydal prestižní label Real World. Kapela intenzivně koncertovala po celém světě, byla přizvána k dosti exponovanému projektu, muzikálové verzi Pána prstenů, a na oslavu čtvrtstoletí existence o ní vyšla i kniha. Ovšem v roce 25. narozenin, tedy 2008, došlo také k silnému odlivu v sestavě. Fidlátka si zabalili akordeonista Markku Lepistö a hráč na bouzouki i saxofon Janne Lappalainen. Zvláště Janneho odchod zamrzel. Vždyť šlo o posledního ze dvou zbylých kontinuálně hrajících zakládajících členů Värttinä (tím druhým je „šéfka“ Mari Kaasinen) a navíc o skladatele, který se často podílel na tvorbě repertoáru. Únava materiálu? Tím ovšem rozkol nekončil. Na sklonku roku 2009 zmizeli ze sestavy i houslista Lassi Logren a další důležitý autor, kytarista Antto Varilo. Místo čtyř zmizelých muzikantů přijal zbytek kapely jediného hráče. Tím se stal akordeonista, klávesista a flétnista Matti Kallio. Úsporná opatření? Možná úsporná, nicméně Kallio je opravdu správným mužem na pravém místě a vydá minimálně za dva. Virtuozita, toť samozřejmost. Žánrově všestranný absolvent Sibeliovy akademie v Helsinkách přidal také autorský vklad a řadu zkušeností posbíraných ve finském popu, lidové hudbě i jazzu. V minulosti doprovázel Mariu Kalaniemi (loni hrála i v Praze), aranžoval pro UMO Jazz Orchestra (uznávaný finský bigband, fungující od roku 1975), psal hudbu pro islandské Městské divadlo v Reykjavíku.
V roce 2011 došlo i na změny u bicích. Post bubeníka nakonec obsadil opět jazzman. Mikko Hassinen během předchozí dvacetileté kariéry doprovázel například i u nás známou švédskou zpěvačku Viktorii Tolstoy. Jediným členem instrumentální sekce Värttinä z předchozích let, který dnes setrvává na svém místě, tak zůstal kontrabasista Hannu Rantanen. Toho jsme mohli prvně slyšet na desce Iki (2003).
Nejdelší prodleva mezi dvěma alby Värttinä se protáhla až do února 2012, kdy se konečně objevil zmíněný titul Uto. Rozptýlil veškeré pochyby a dohady o tvůrčí krizi. Působí baladičtěji, jemněji, klade důraz na nápadité a přitom líbivé melodie. Dynamika a napětí mezi hlasy a instrumentací přitom navzdory měkčím odstínům nemizí a pořád bere dech. Uto se možná nevyrovná vrcholným nahrávkám Seleniko (1992), Ilmatar (2000) či Miero (2006), ale rozhodně patří k tomu lepšímu z diskografie kapely.
Největší otřes ovšem nastal na samotném konci loňského roku. Sestavu opustila jedna z trojice zpěvaček, Johanna Virtannen. Šuškalo se cosi o bouřlivém vyhazovu. Nešlo sice zdaleka o první výměnu v předních liniích, nicméně citlivost tohoto rozkmotření netřeba zdůrazňovat. Právě s dámským vícehlasem stojí a padá identita Värttinä. 11. prosince 2012 bylo urychleně oznámeno přijetí plnohodnotné náhrady. Stala se jí muzikoložka a znalkyně tradičních pěveckých technik Karoliina Kantelinen, která už svoji schopnost fungovat ve spolku Värttinä prokázala před deseti lety řadou koncertních záskoků. Karoliina Kantelinen ovšem nástupem k Värttinä nepouští k vodě další aktivity, mimo jiné vokální seskupení Ketsurat, recesistickou kapelu The Swingin’ Shoemakers a už vůbec ne sólové projekty či muzikologická bádání v ugrofinských i severoruských hájemstvích.
Bourání a vztyčování
V případě Värttinä vlastně nejde o tak výjimečnou situaci. Kapela možná potřebuje ke zdárnému fungování pravidelná personální zemětřesení, stejně jako stepním ekosystémům prospívají periodické požáry. Dopřejme si krátký výlet do minulosti: podobně jako nyní už kapela vstala z popela minimálně dvakrát. Vždy o něco „štíhlejší“, ale přesto stále dostatečně „ztepilá“.
K první razantní redukci sestavy došlo v roce 1990. Tehdy se původní početný mládežnický folklorní soubor, ve kterém hrála a zpívala doslova půlka vesnice, přesunul do Helsinek a změnil v mnohem operativnější skupinu. Přelomové třetí album Oi Dai (1991), natočené „pouze“ v jedenáctičlenném obsazení s pěti zpěvačkami, posunulo Värttinä z lidovkářských poměrů k pozdější world popové slávě. Hned o rok později, od časů desky Seleniko (1992), se na dlouhou dobu ustaluje v kapele norma čtyř ženských hlasů. Aby šlo dvě hudebně značně odlišná tělesa odlišit, vžila se označení „Stará Värttinä“ a „Nová Värttinä“.
Další masová migrace postihla Värttinä v roce 2002 a kapela sama označuje tehdejší rošádu za znovuzrození. Opět se prostřídala jak instrumentální, tak vokální sekce. Z předchozí etapy tehdy zůstaly v první brázdě Mari Kaasinen a Suzan Aho, které doplnila Johanna Virtanen a na počtu tří zpěvaček už zůstalo. Nastoupila jiná rytmika. S houslemi se tehdy na čas vrátil Lassi Logren, který už s Värttinä vystupoval jako dítě, v éře folklorního souboru.
Nyní, zase po zhruba desetiletém intervalu, zkrátka nastal čas postavit ve spolupráci s čerstvými lidmi nové sruby v trochu odlišné krajině.
V Česku jako doma
Připravované 30th Anniversary Tour potvrzuje už dříve mnohokrát zdůrazňovaný fakt, že Värttinä má k Česku výjimečný vztah. Krom jednoho koncertu ve finském městě Hamina u nás vlastně šňůra začíná a zdejší koncerty také představují jednu z mála zatím naplánovaných zahraničních štací. Zřejmě stále platí, co už před sedmi lety řekl autorovi článku zakládající, dnes již bývalý člen kapely Janne Lappalainen: „České publikum je to nejhlasitější a nejbujnější, jaké jsme kdy měli.“
Jen karelští čerti a možná medvědi zatím vědí, jak vyřeší pěvecky čerstvě proměněná, na šest stálých členů zeštíhlená kapela koncertní podobu repertoáru. Vždyť i poslední deska Utu vznikala v odlišné sestavě a hrají na ní důležitou úlohu strunné i dechové nástroje. O to větší zvědavost vystoupení ke třicetinám vzbuzují. I když už u nás Värttinä vystupovala nesčetněkrát, bude zase jiná.
