16. Free Jazz Festival

Praha, Kaštan – scéna Unijazzu, 24. a 25. 9. 2021

Naskýtá se otázka, co si vlastně v současné době představit pod pojmem free jazz? De facto asi téměř cokoliv, co se vymyká standardu a nesnaží se ani takto být zaškatulkováno. To jednoznačně naplňuje dramaturgie českého Free Jazz Festivalu, který k nám už léta přiváží mnohdy zcela věhlasné muzikanty z celého světa a přesto zůstává popelkou. Pokud ho však navštívíte, tak se vám leckdy otevřou nové obzory a zažijete úžasnou atmosféru. Muzikanti se nerozčilují, že hrají pro hrstku diváků a dají do svých výkonů maximální nasazení i pohodu. Nejinak tomu bylo letos.

První den odstartoval německý bubeník Günter „Baby“ Sommer, který ani v osmasedmdesáti letech nezapře svou přezdívku a hraje si jako dítě. Je to však hravost nesmírně poučená a jeho program odkazoval na mnohé mistry bicích od těch nejdávnějších jako byl Jo Jones přes Maxe Roache až po mistra zcela svobodné improvizace Hana Benninka. Zmínil ovšem také Louise Armstronga, nikoliv náhodou, protože Günterovým prvním nástrojem byla trubka. To se odráží v tom, že jeho hra je někdy zvláštně melodická. Na svůj věk to však dokáže i dokonale rozpálit. Prostě radost pohledět a poslouchat. Když se pak k němu spontánně připojila v přídavku jeho družka Katharina na flétnu, bylo to naprosto úchvatné.

Supertrio, které tvoří americký saxofonista Joe McPhee, britský kontrabasista John Edwards a německý bubeník Klaus Kugel, je ikonickou ukázkou free improvisation, tedy jakési vycizelované formy free jazzu. Při jejich vystoupení hraje důležitou roli nespoutanost, ale i preciznost. Jsou to tři rozdílné osobnosti – McPhee působí až démonicky, Edwards jako rozlítlý odvazák a Kugel zamyšlený analytik. Ale to vše se v nich vlastně prolíná. A opět je v tom ten svět jakoby dětské fantazie, což umocňuje i bílo-červeno-černý nástroj jednaosmdesátiletého saxofonisty, který vypadá jako hračka. Nenásilný tah na bránu s neskonalou energií.

Druhý den se nesl v relativně poklidnějším duchu. Souručenství Quarter to Three vydalo v roce 2017 debut u Polí5, kde se ponořilo do čtvrttónového světa. V Kaštanu sice čtvrttónové piano není, ale stejně jejich produkce zněla přízračně, ale také nesmírně příjemně. Místy snad až jako ambientní gospel.  Nebo šibalská vážná hudba propojená s world music. A vlastně i to jsou prvky používané následovníky „klasického“ free jazzu. Hlas Annabelle Plum je hladivý i důrazný, podmanivý a především velice mnohotvárný. Specifický ráz dodává Marek Kimei Matvija svou hrou na japonskou flétnu šakuhači, kterou využívá s nesmírnou lehkostí a nesnaží se o nějakou ekvilibristiku a s tóny (a jejich zlomky) pracuje velmi ohebně. Newyorský klavírista Steve Cohn (mimo jiné spolupracovník Johna Zorna) vše zaštiťuje vyklidněnou i dynamickou mysteriózností a občas si od svého nástroje odskočil také k šakuhači. Balzám na duši.

Objevem pro mne bylo švýcarské kvarteto Lotus Crash, které se pohybuje povětšinou v poklidném tempu, ale vlastně v relativně nenápadných zvratech. Někdy se ztiší docela, jindy dokáže zaswingovat či vyštěknout. Trumpetista Marco von Orelli a saxofonista Tommy Meier hrají občas unisono, jindy plavně sólují (Meier navíc dodává jemné hloubky na basklarinet). Bubeník Sheldon Suter svůj nástroj leckdy šolíchá metličkami, jindy zase činely brázdí paličkami či lehce preparuje. Zaskakující basista Fridolin Blumer (kmenovým členem je Luca Sisera) má zkušenosti s rozevlátou improvizací z působení v Ensemble 5, ale zde skvěle zapadl do komponované hudby, v níž je ovšem také prostor pro momentální nápady. U téhle skvadry je totiž nejzajímavější, že prvoplánově zas tak moc free nepůsobí, ale o to víc to tam je.

Přidat komentář