24. mezinárodní festival Jazz Goes To Town/Hradec Králové 9.–13. 10. 2018

Dramaturgický plán pod kuratelou Zdeňka Závodného nabídl letos opět pestrou paletu jazzu s mnoha přesahy a konvenčnějším i zcela nevšedním přístupem. První večer ve Studiu Beseda odstartovalo trio Slavík/Novák/Dorůžka. Při poslechu první skladby, jíž dominovala kytara Davida Dorůžky, jsem měl pocit, že jsem se přesunul o řádku let zpět do Davidových patnácti a kromě vybroušenosti jeho styl jakoby ustrnul v tehdy již spíše odkazech na minulost. Hlavním hybatelem zde byl ovšem kontrabasista Jiří Slavík, který se inspiroval svým rok a půl starým synem a jeho kompozice tak mají nesmírnou hravost a spontaneitu originálního dětského náhledu, kde se vše objevuje a vše je možné. Do toho záhy skvěle zapadl i David a vše kongeniálně doplňovaly bubenické kejkle Martina Nováka. Takže nakonec skvěle osvěžující úvod.

 

Trumpetistka Štěpánka Balcarová se prezentovala se svým česko-polským sextetem jako sice tradičnější, ale nápaditá skladatelka, která se nedere kupředu jako hvězda obklopená pouhými doprovodnými muzikanty, ale dokáže vytvořit svébytný koncept. Tady jím byly zhudebněné básně jednoho z nejvýznamnějších polských poetů první poloviny dvacátého století Juliana Tuwima, které tu interpretuje výrazná zpěvačka Malgorzata Hutek. V jejím podání si sice nevychutnáte dokonale jednotlivá slova, na druhou stranu nádherně vystihuje esprit Tuwimovy poezie. Někteří muzikanti se zde tak trochu příliš ukazovali, aniž by jejich exhibice přinášely do celku něco zvláštního. Naopak kontrabasista Jaromír Honzák, jenž byl jakoby (i doslova) v pozadí, prozařoval celý sál skvěle hřejivými tóny, které zasahovaly posluchačovu duši. Celkové milieu pak skvěle naplňoval i bubeník Grzegorz Masłowski.

Středeční večer ve Studiu Divadla Drak byl ve znamení neklidně relaxační avantgardy. Litevský saxofonista a klarinetista Liudas Mockūnas předvedl svou hru s koncem trubice nástrojů nořeným do mísy s vodou již na loňské Alternativě v Praze, jenomže tenhle „trik“ rozhodně není samoúčelná záležitost, ale způsob hry, který má různé nuance. Jindy divous Liudas tentokrát předvedl, že je schopen i energických meditativních poloh, jež dokonale opřádal svými rytmickými pavučinami dánský bubeník a perkusista Christian Windfeld.

Maďarský Akosh S. (New) Unit k tomu dokonale pasoval podobnou náladou a částečně i složením, ale přesto tu bylo mnohé jinak. Saxofonista, klarinetista a perkusista Ákos Szelevényi dokáže být také freejazzově odvázaný, tady ovšem právě až mantrickým způsobem hraní na perkuse (což tentokrát převládalo) vytvářel transcendentální atmosféru plnou potemnělého jasu. Tomu přispívali další dva bubeníci – Áron Porteleki a Szilveszter Miklós a de facto i kontrabasista Péter Ajtai. Nepředstavujte si však umělou hru na meditativní a hróóózně duchovní hudbu. Tahle jednotka vytvářela svůj vlastní svět, nikoliv nějakou odvozeninu. Ostatně kupříkladu Porteleki se loni v Hradci představil coby člen dekadentního dadaistického tria Thisnis, což dokládá, že členové Unitu nejsou nějací falešní věrozvěsti, ale mají v sobě i smysl pro humor.

Čtvrtek opět v Draku zahájil polský Weezdob Collective, který přes mládí svých členů představuje dost konzervativní podobu jazzu sice s nádechy blues či folkloru, ale bez nějaké osobité tváře. Ozvláštněním by mohla být foukací harmonika, ale ta nakonec nehrála nijak významnou roli. Takové „nic proti ničemu“, což je možná důvod jejich oceňování. Tohle seskupení bylo ostatně nominováno do Hradce coby jejich laureát partnerským festivalem Jazz nad Odrą.

„Cimrmanovský“ Josef Kolo 7tet je kvarteto. Už tento paradox určuje, že půjde o povedenou taškařici, jež však má obrovský hudební rozhled a náboj. V popředí stojí tenorsaxofonisté Marcel Bárta a Petr Kalfus a vše pěkně tvrdí kontrabas Rasti Uhríka a bicí Dano Šoltise. Perfektní klenby se doplňují s nejrůznějšími finesami a rozhodně tu nechybí až mysteriózní humor nejen v promluvách mezi skladbami, ale i v hudbě samotné.

V pátek se dění přesunulo nejdříve do Bia Central. Rocková kapela Strom stínu a čtrnáctihlavý bigband Bucinatores Orchestra vydali před rokem společné bezejmenné album, které vznikalo ve studiu v průběhu pěti let. To je bezesporu zajímavý počin, kde se potkává rock s deklamací a neotřelými orchestrálními aranžmá trombonisty Jana Jiruchy. Naživo mi to jako celek tak úplně nefungovalo, což neznamená, že by se jim vystoupení nějak nepovedlo. Orchestr má zjevnou (řízenou, nikoli nezřízenou) živelnost, ale spíše tu vynikaly některé detaily jako třeba sóla již zmiňovaných pánů Bárty a Kalfuse (potažmo vlastně i výkony jejich kolegů ze 7tetu) a v neposlední řadě okouzlující Dorota Barová. Sám Strom stínu tu byl spíše ve stínu.

Spojení švýcarského jazzového tria VEIN a švédského Norrbotten Big Bandu v programu Symphonic Bop tak působilo oproti předchozímu vystoupení do jisté míry akademicky, ale rozhodně ústrojněji a dostatečná dávka nadhledu tu rozhodně nechyběla. Je to symbióza klasického moderního jazzu s nově pojatou moderní klasikou, což je vlastní VEIN i v samostatné tvorbě a dokládá to například jejich album VEIN plays RAVEL a Ravela jsme se tu dočkali i v přídavku. Stěžejní částí vystoupení byla překopaná, dle vlastního vyjádření dirigenta a aranžéra (druhdy též saxofonisty) Joakima Mildera ukradená díla Albana Berga či Bély Bartóka, jejichž původní nesmírný potenciál zde dostal vskutku postmoderní kabát.

Před půlnocí se pak dění přesunulo do (ratej)nové hudební kavárny Kraft, nesmírně sympatického prostoru, který se i přes svou omezenou kapacitu výborně hodil pro vystoupení kapely Spinifex, protentokrát hrající s přídomkem Soufifex. Jejich repertoár se opíral především o materiál z jejich zatím posledního alba Amphibian Ardour, na němž jsou i svébytné coververze súfijské tradiční hudby. Nejde ovšem o nějakou lacinou trendyeklektickou směsici jazzu, rocku a world music, ale o fúzi na druhou. Tahle mezinárodní skvadra se základnou v Amsterdamu vedená německým saxofonistou Tobiasem Kleinem má nesmírný nápřah a energie a radost ze spontánního hraní z ní doslova srší. Ten večer však ještě neřekli poslední slovo.

Závěrečný večer v Biu Central byl skutečně zlatým hřebem. Nové kvarteto amerického avantgardního trumpetisty Natea Wooleyho s krkolomným názvem Knknighgh, v němž vedle něj v současné podobě působí dánská saxofonistka Lotte Anker (ta zcela nově), německý kontrabasista Felix Henkelhausen a slovinský bubeník Dré Hočevar, představila neuvěřitelně působivou emotivní svobodnou improvizaci propletenou s freejazzem sice v do značné míry abstraktní podobě, ale i s jasnými útržky melodií a podprahovým drivem. Wooley má i mnohem minimalističtější polohy, tady však se svými spoluhráči dokázal skutečně rozestřít paletu do těch nejjemnějších odstínů.

Poté nastoupili opět Spinifex, tentokrát se signifikantním přídomkem Maximus, což je jejich projekt s rozšířenou dechovou sekcí, pro niž zde byli přizváni špičkoví čeští hráči. Vedle již zmiňovaného Tobiase Kleina tak stáli další ze základních kádrů kapely – americký saxofonista John Dikeman a dorazil i belgický trumpetista Bart Maris, který předešlého večera chyběl, a za domácí na postech saxofonů Marcel Bárta a Michal Wroblewski, trumpetisté Jan Přibil a Didrik Ingvaldsen (v Česku působící Nor), tubista Jiří Gernt a v neposlední řadě naděje českého trombonu Richard Šanda, který studuje v Nizozemí, a s místními rezidenty se předtím neznal, díky tomuto setkání by však s přehledem mohl zapadnout do tamní avantgardní komunity. Hnacím motorem pak byli německý bubeník Philipp Moser, portugalský basista Goncalo Almeida a jediný skutečný Nizozemec – kytarista Jasper Stadhouders, který je (a bude) v poslední době v různých sestavách častým hostem pražského klubu Punctum. Tady se ukázalo, jakou mnohotvárnost Spinifex mají. Valivý nářez se pro tuto příležitost rozložil do mnohem fragmentovanějších struktur, což nebylo prvoplánově dáno zmnožením hráčů, ale zcela jiným principem než předchozího dne. To rozhodně neznamenalo rozmělnění či nějaký úbytek energie.

A pak už hurá do Kraftu na nové trio amerického saxofonisty Mikea Parkera Meta, kde mu sekundují polští muzikanti – bubeník Damian Niewinski, klavírista Mateusz Palka a saxofonista Slawek Pezda. Skvělá fusion s názvuky funky, která se dokonale hodila jako předznamenání závěrečné afterparty. Takže příští rok se už bude slavit čtvrtstoletí konání festivalu a bude to prý velké. Jednoznačně to stálo za to i letos, i když některým hnidopichům chyběla „velká jména“, což je ovšem jenom výraz pro profláknuté a většinou stagnující hvězdy, které vyžadují ti, kteří za nic na světě nechtějí poznávat něco skutečně přínosného.

 

Přidat komentář