25 let Už jsme doma

Alt010_LOGOTeď zažívají druhé nejšťastnější období, říká jejich manažer. Pamětníci hudební scény 90. let si ROMKA HANZLÍKA pamatují jako kytaristu Už jsme doma. Ti mladší ho možná někdy viděli v posledních dvou letech při občasných koncertech, na kterých UJD ,oprašují‘ repertoár teplických punkových klasiků FPB, jejichž dvěma třetinami Romek a dnešní leader UJD Míra Wanek byli.
11_25_let_2Jinak je ale Romek typickým mužem v pozadí. Po odchodu z UJD se ve 2. polovině 90. let chvilku oklepával a pak si založil agenturu Alternative Music Production, ve které se manažersky stará nejen o svou bývalou kapelu, ale např. i o Plastic People Of The Universe, Visací zámek, Zuby nehty, Psí vojáky nebo Jiřího Schmitzera. Kromě toho pořádá pravidelné akce jako letní festival Eurotrialog v Mikulově, Slet bubeníků nebo Mezinárodní víkend žen a jako jeden z podílníků další agentury Liver Music vozí do Čech zajímavé zahraniční interprety, aktuálně například The Residents (19. listopadu).
My jsme se ale v jeho kanceláři, malinké jako dlaň a těsně sousedící s prostorami Unijazzu, sešli proto, abychom u příležitosti výročí Už jsme doma zavzpomínali na éru jeho působení kytaristy, ale taky abychom si o nich řekli něco z nepříliš často nahlíženého pohledu manažera.

11_25_letVzpomínáš si ještě na svoje první setkání s Mírou Wankem?
On to málokdo ví, ale my se s Mírou známe od třetí třídy základní školy. Ona to byla taková ,lepší‘ škola, první jazykovka v Teplicích, a proto do ní začal chodit i Míra, přestože byl z Dubí.

Byli jste kamarádi?
Často na to s úsměvem a nostalgií vzpomínáme… Já byl tehdy druhý nejmenší ve třídě, tím pádem jsem seděl v první řadě, zatímco Míra patřil spíš k vyšším a seděl vzadu. Navíc to byl antisportovec, já byl blázen do fotbalu. Po deváté třídě se naše cesty rozdělily, Míra šel na sklářskou průmyslovku a já na gympl, ale za čtyři roky jsme se zase sešli.

To už v tom hrála asi roli muzika.
Já měl svoji první kapelu už na gymplu, od třeťáku jsme valili na čajích všechny ty Nazarethy, Sweety, Slady. Byl jsem díky tomu dost bohatý student. Podařilo se nám udělat přehrávky a tím pádem jsme měli každý za ty čaje stovku za večer, což byly tehdy, na přelomu 70. a 80. let, docela slušné peníze.

Míra v té době taky hrával nějaký hard rock, pokud vím.
No jasně, věděli jsme o sobě a potkávali se. On hrál na varhany ve skupině Elektron, to byla v té době na Teplicku špičková kapela, ke které jsme vzhlíželi. Taky proto, že to byli starší kluci, kteří vzali Míru mezi sebe. Dneska je vnímám jako vrstevníky, ale když je ti sedmnáct, nějaké tři-čtyři roky rozdílu hrají mnohem větší roli.
No, mně po maturitě kapela skončila a Míra už začínal koketovat s punkem. Pamatuju si na naprosto legendární koncert první sestavy FPB, ze kterého v ,teplické kulturní obci‘ zavládlo naprosté zděšení, ukáznění muzikanti psali petice, jak to bylo hrozný, ale mně se to naopak hrozně líbilo, bylo to vzrůšo. No, a pak jsem potkal jejich bubeníka Milana Nového v teplické ulici Pod Doubravkou, slovo dalo slovo a já se stal členem FPB. Už nevím přesně, jestli mě sami oslovili nebo jsem se jim vnutil, ale mám dojem, že spíš to druhé…

O FPB se hodně mluvilo předloni, když jste jejich repertoár příležitostně oprášili. Hlavním tématem tohohle povídání je ale čtvrtstoletí Už jsme doma. Je všeobecně známo, že tahle kapela vznikla už před tvým a Mírovým příchodem.
To, o čem jsme mluvili před chvílí, se stalo roku 1981, čili mě napadá, mimochodem, že příští rok bude 30 let od vzniku FPB. No, ale teď skočíme o pět let později do roku 1986. To byli FPB už zavedená kapela a náš manažer Petr Růžička pořádal v Praze parník, na kterém jsme měli být hlavní kapelou a tehdy nově založení Už jsme doma jako host. Jenže na přístavišti bylo srocení policajtů a odváděli všechna podezřele vypadající individua. Tím se stalo, že parník vyjel a já byl jediný z kapely na palubě. Pak ale ty zajaté nějak pustili, parník zakotvil v branickém přístavišti a všechny muzikanty i diváky zase nabral. No a tam jsme s Mírou poprvé viděli UJD a oba nás to naprosto nadchlo. V FPB se to začalo posléze nějak mlít, už přesně nevím, jak to bylo, ale nějak se v UJD nejdřív ocitl Míra a pak mi řekl, ať tam jdu i já. Nejdřív paralelně fungovaly obě kapely, ale posléze se ukázalo, že veškerá tvůrčí a autorská energie je vkládána už jen do UJD. Z Míry jsem cítil, že už je úplně ,na druhém břehu‘ a to byla jasná předzvěst konce FPB. UJD jsme ale svým příchodem myslím dost nakopli, protože jsme tam přinesli úplně jiný systém práce: daleko větší ukázněnost, znalost not, chození včas na zkoušky. Prostě tyhle zdánlivé detaily, které ale v součtu hrají dost velkou roli. Ne všichni z tehdejší sestavy to vydejchali, ale postupem doby se to vyčistilo.

Míra se stal tvůrčím hegemonem kapely. Bylo to vždycky plně přijímáno?
Míra byl vždycky beran. Pokud to ostatní nevydejchali, šli pryč. Prostě nebyli schopni to vydržet a ne všichni o to taky stáli, pořád se zdokonalovat, pořád na sobě pracovat. Co se týče hudební stránky, byli Míra s Jindrou Dolanským svým způsobem rivalové, i když samozřejmě v dobrém. A dodneška si myslím, že ty nejlepší věci UJD vznikly z pnutí mezi nimi. Po stránce textové, nebo snad přímo fi lozofi cké, byl ale jednoznačný tahoun vždycky Míra. Kolikrát jsme něco tvořili společně, taky jsem nosil nějaké nápady, ale vždycky jsem musel pokorně akceptovat, že ty jeho byly lepší…

Míra má pověst kapelníka, který muzikanty skoro až ,terorizuje‘. Jakou s tím máš zkušenost?
No… Je to puntičkář a detailista, to je pravda. On to tak má i v životě. Ale je potřeba si uvědomit, že muzika UJD byl odjakživa celek, složený z mnoha detailů, v tom je právě její síla. Takže nezbývá, než to akceptovat. Nicméně můj osobní názor je, že třeba na deskách, zvlášť těch prvních, to nikdy pořádně nehraje, nevalí, a že to je právě tím. Že při našich prvních nahráváních měl být ve studiu někdo, kdo by Mírovi vysvětlil, že je lepší se smířit s nějakými potlačenými detaily ve prospěch toho, aby to ,tlačilo‘. Ty desky byly nahrané tak precizně, až to bolelo, ale to, z čeho si lidi sedali na zadek, když jsme začali jezdit na Západ, ta energie a radost, to tam chybělo.

11_25_let_3Pamatuješ si na první zahraniční výjezd? Znamenalo to pro UJD nějaký zlom?
Poprvé venku jsme byli ještě s FPB na slavném polském festivalu v Jarocině. Ale s UJD to bylo až v roce 1990, začali jsme jezdit do Německa, kde jsme odehráli snad stovky koncertů. Poprvé to byly tři koncerty někde kolem Erfurtu. To víš, tenkrát jsme měli všude otevřené dveře. Na Západě byli zvědaví, co se za železnou oponou děje, a my jsme jim asi jejich představy – jako něco asi poměrně dobrého a přitom ,exotického´ – splňovali. Takže se náš záběr začal z Německa rozšiřovat i na Francii, Holandsko, Švýcarsko… A co si budeme vykládat, příjemné bylo i to, že marka tehdy byla za pětadvacet korun a průměrná česká výplata nějakých dva a půl tisíce, takže když jsi dostal za koncert v Německu sto marek, dalo se tady z toho dost slušně žít.

Pak ale přišla Amerika. Možná v téhle souvislosti bychom se mohli zastavit u toho, proč jsi z UJD jako aktivní hudebník odešel, protože tuším, že právě s Amerikou to dost souvisí.
Všichni jsme tu Ameriku hrozně chtěli, ale když to přišlo, já osobně z toho byl dost nešťastný. Měli jsme obrovské ambice, byli jsme dobrá parta – mluvím o té sestavě z prvních tří desek, ve které kromě mě a Míry byl ještě Jindra Dolanský, Pavel Pavlíček na bicí a Pavel Keřka na basu. Všechno se to pojilo pěkně dohromady. Ameriku jsme si vytýčili jako cíl, protože jsme žili v domnění, že kdo dobude Ameriku, leží mu u nohou celý svět. Bohužel jsme si nikdo neuvědomili, že nejsme pop music, takže jsme sice v našem okruhu ,okrajového žánru‘ jistých úspěchů dosáhli, ale žádné otevírání dveří do světa nenastalo. Navíc ty zájezdy po ekonomické stránce byly buď ztráta nebo v nejlepším případě nula. První výjezd do Ameriky byl v roce 1992, to byl ještě spíš takový výlet. Ale pak to začlo. Třeba v sezóně 1995–96 jsme tam byli třikrát, pokaždé čtyři nebo pět týdnů. Jo, ze začátku jsi nadšený: objedeš Ameriku od pobřeží k pobřeží a zpátky, to se poštěstí málokomu. Já sám jsem s UJD projel čtyřicet států USA, oni se teď blíží k padesátce. Jenže pak najednou zjistíš, že tvůj jediný život je sedět v autě a někam jet, protože se přesouváš mezi dvěma koncerty třeba osm hodin. No, a já si jednoho dne uvědomil, že chci mít i jiný život, ne jen UJD. Byl jsem tak přesycený muzikou, že jsem ji úplně přestal poslouchat a byl jsem nejradši, když je ticho. To mi trvalo asi dva roky. Hudební svět jsem chtěl úplně opustit. Naštěstí – byla druhá půlka 90. let – jsem neuměl nic jiného než hrát na kytaru, takže mě nikam do práce nevzali a já začal dělat ,z donucení‘ to, co dělám doteď.

Souvisel tvůj odchod nějak i s mezilidskou krizí? Konkrétně myslím, jestli jsi s Mírou prošel nějakou ponorkou.
Mezi mnou a Mírou žádný problém nebyl, naopak mě dost přemlouval, abych zůstal, ale já už se viděl na druhém břehu. Ale to víš, když strávíš většinu roku v autě se stejnými lidmi – a v té Americe to tak bylo – nějaké ponorky se najdou. Tehdy to bylo hlavně mezi Mírou a basistou Kamilem Krůtou, měli nějaké vzájemné problémy, ale ty v tom autě ovládly všechny. Když zkrátka jedeš osm hodin v autě, ve kterém se celou dobu mlčí, tak ti to rozhodně nepřidá. Ale jak říkám, mezi mnou a Mírou za celou tu dobu byly ty nejupřímnější vztahy a vůbec si nevzpomínám, jestli někdy došlo k nějaké rozepři. Možná že jo, ale zapomněl jsem na to.

Po nějaké pauze jsi tedy začal dělat UJD manažera. Je to pro tuhle práci výhoda nebo nevýhoda, že jsi byl předtím jejím aktivním členem?
Ona je to tak specifická práce, že je to asi jedno. Uvědom si taky, že z té sestavy, ve které já jsem hrál, je tam dneska už jen Míra, takže je to vlastně úplně jiná kapela…

Nicméně se pořád hrají některé písničky, které jsi hrával ještě ty. Mimochodem, po tvém odchodu bylo vlastně několik sestav UJD a ty jako manažer jsi některé z těch písniček slyšel v mnoha různých verzích. Co to s tebou dělalo?
Teď, jak o tom mluvíš, mi naskočila jedna situace: když jsme měli po letech první koncert FPB vloni v Mikulově, byl to velký úspěch, pořád jsme přidávali, až už nebylo co. A tak Míra najednou říká, že zahrajeme Hollywood, který jsme ale předtím vůbec necvičili. Tak říkám, že jo – a ono mi to z těch rukou vypadlo úplně samo od sebe, jako bych to nikdy nepřestal hrát! To byl docela příjemný pocit. Ale máš pravdu, že těch verzí už jsem slyšel hodně, protože jsem vlastně celých těch pětadvacet let s nimi. Jedno období bylo podle mě asi nejtěžší, a to po Jindrově odchodu, když tam nebyl žádný dechový nástroj, jen dvě kytary. Navíc tam hráli kluci, kteří to cítili úplně jinak – nesoudím, jestli tam patřili nebo ne – a když jsem slyšel některé koncerty, trošku jsem trpěl za ně. Naproti tomu kapelu hrozně nakoplo, když přišel Adam Tomášek s trumpetou, to považuju za opravdové zmrtvýchvstání UJD. Myslím, že teď ta kapela zažívá po těch 90. letech, o kterých jsem mluvil, druhé nejšťastnější období.

Z manažerského hlediska: byly za ta léta nějaké výkyvy v tom, jak se UJD prodávali? A pokud ano, s čím to souviselo? S kvalitou, mediální prezentací?
Hodně to koresponduje s tím, co jsem teď říkal, oni to totiž lidi vycítí. Právě v tom ,dvoukytarovém‘ období na kapelu, na kterou dřív v klubech všude chodilo 250–300 lidí, najednou chodila sotva polovina. Bylo to po Jindrově odchodu a většina lidí se přišla podívat, jak to bez něj zní. Obvykle byli zklamaní, protože dvě kytary prostě ságo nenahradí. Můj osobní názor je, že tahle muzika je prostě vymyšlená pro dechový nástroj. A když tam není, něco podstatného jí chybí.

A teď ruku na srdce: je lepší být manažer nebo kytarista Už jsme doma?
Já to řeknu takhle: spousta lidí se mě ptá, jestli se mi po hraní nestýská. A ono je celkem jedno, co odpovím, protože buď řeknu, že ne, a to dělám haura, nebo řeknu, že se mi stýská, a to bych si ještě mohl připustit, že to tak opravdu je. Takže tobě řeknu, že jo, že se mi stýská, protože stát na pódiu je úžasná věc a miluju to. Jenže když jsi muzikant na turné, na tom pódiu stojíš hodinu denně, ale k tomu máš ještě dalších třiadvacet hodin takzvaně plonkových, které jen tak přežíváš. Tak, jak to mám teď, mi to tudíž vyhovuje úplně nejvíc. Řekli jsme si, že ty FPB budeme hrát pětkrát do roka, což shledávám absolutně božským, protože to je přesně to množství, které se nezají. Vždycky se na to těším, užiju si to, nejsem na tom ekonomicky závislý, tudíž nemusím ,brát kšefty‘, neboli někam jezdit za každou cenu. Jsem absolutně spokojený.

UŽ JSME DOMA OSLAVÍ 25. VÝROČÍ
26. 11. V DIVADLE ARCHA
(Na Poříčí 26, Praha 1)

Přidat komentář