Konkurence pomalu odpadá

Košické vydavatelství Hevhetia oslavilo v červnu tohoto roku patnáct let své existence a má za sebou více než 170 vydaných titulů, na nichž participovali umělci ze Slovenska, Česka, Polska, Norska, Švédska, Maďarska, USA i dalších zemí. Neúnavným motorem tohoto labelu se širokým záběrem je letos padesátiletý Ján Sudzina, který rozvíjí své „dítě“ do stále větší šíře. Zdaleka už přesahuje hranice regionu i rodné země a získává si stále větší mezinárodní renomé.

hevhetia_1Co jste propánajána dělal celých těch pětatřicet let do založení Hevhetie?
Stejně jako po jejím založení, normálně žil a pracoval. Nemyslím, že to, co dělám od jejího založení, je nějak zásadnější než to, co bylo předtím. Ano, když člověk vstupuje do oblasti umění (nebo je pozorovatelem branže zvenčí), má představu, že je to něco vyššího, něco jako poslání a podobné bláboly. Ale brzy zjistí, že je to romantická představa a že je to práce jako každá jiná, dokonce frustrace a zklamání jsou mnohem větší, protože i negativa jsou opřená o daleko větší sofistikovanost. Já jsem vzděláním ekonom. Prošel jsem ale různými zaměstnáními. Ještě před vysokou školou ekonomickou jsem pracoval jako dělník v JZD, po jejím skončení jsem byl na vojně, pracoval ve výpočetním středisku, byl jsem šéfem tří sběren Sazky-Sportky a nakonec před založením Hevhetie jsem pracoval ve VSŽ, kde jsem spolu s kolegy rozbíhal zahraniční obchod. Potom jsem byl asi dva roky na odboru strategie ve stejném podniku. Tehdy ve mně dozrál pocit, že chci změnu, a tak jsem vstoupil do podnikání v oblasti obchodu a stavebnictví. Všechno to byly krásné roky a skvělé kolektivy, takže jsem byl vlastně spokojený a šťastný všude.

Popudem k založení vydavatelství bylo setkání s baskytaristou Pavlem Jakubem Rybou, což je dnes už jakási mytologická historka. Jak to tedy přesně bylo?
Ano, je to už až takové klišé. Od dětství jsem hodně četl a vůbec měl vztah ke kultuře. Na střední škole jsme měli kapelu, což samozřejmě bylo jako všechno v té době na koleně. Nástroje buď vlastní výroby nebo opravené staré rozbité Irisky, zesilovače a bedny taky vlastní výroba. A tak, když jsme se po čase, už po revoluci aspoň trošku ekonomicky posbírali, toužili jsme mít vysněné nástroje a aparáty (Fendery, Gibsony atd.) Já jsem stále toužil mít bezpražec, líbil se mi tón a pláč basy Gumy Kulhánka. Potom jsem někdy v roce 2000 četl v časopise Music Store rozhovor s Pavlem, jak si vyrobil bezpražec sám. Už několik let předtím jsme se skupinou podobných bláznů jako já rozhodli zařídit si zkušebnu a bez jakýchkoliv ambicí veřejně vystupovat a jen tak si jamovat a popíjet pivko jen tak pro sebe. Po jedné takové seanci, ani nevím s kolika pivy v hlavě, jsem se asi o půlnoci odvážil zavolat Pavlovi (jeho číslo jsem našel na netu a už předtím jsem si u něj objednal jeho CD, které mi mimochodem nedošlo), aby mi poradil, jak vyrobit dobře znějící basu. A byl to božský rozhovor, nevím, jestli i on byl pod vlivem. V každém případě to byl začátek dlouhého přátelství a spolupráce. Následně jsem mu slíbil a zorganizoval první turné po Slovensku a potom v Polsku a vydání prvních dvou CD a LP. Ale to už je známá historie.

Jak dalece změnilo vydavatelství váš život?
Z ekonomického hlediska zásadně, jelikož jsem vstoupil do podnikání, které se zdá být skanzenem, respektive prochází obrovskou krizí a to nejen ekonomickou. Na druhé straně je ale šance v těchto zlých časech posunout význam značky, protože relevantní konkurence postupně odpadá. V každém případě tím trpí rodina i zdraví. Nechci ale mluvit o tom, jak mě bezprostřední dotyk někam posunul. Určitě mě to velmi posunulo v myšlení – spíš ale ty negativní, odvrácené stránky odvětví, kdy si začnete uvědomovat, že vlastně celý vesmír je založený na pnutí. Pády vás vždy nutí uvažovat, ale také zůstat při zemi. To se ale dá zažít v každé branži. Takže jak mě změnilo vydavatelství z lidské stránky, netuším.

Jako bývalý pracovník na odboru strategie – měl jste i u Hevhetie nějaký plán, strategii nebo filozofii?
Ne. Zpočátku to byla jen taková zábavka. Potom jsem si řekl OK, bylo by fajn, kdyby mi podnikání v oblasti vydávání nosičů zaplatilo alespoň telefony v zimě, když je ve stavebnictví, v němž jsem tehdy podnikal, mrtvá sezóna. Až když začalo jít do tuhého, značka začala nabývat jakéhos-takéhos aspoň lokálního významu, začal jsem přemýšlet i nad nějakým systémem a později strategií. Začátky ale byly úplně spontánní.

Byl vaší oblíbenou hudbou od mládí jazz?
Od dětství mi byl blízký spíš folklor, protože jsem vyrůstal ve vesničce Čečehov na východě Slovenska v době, kdy se daly ještě zažít poslední momenty autenticity folkloru spojené s kalendářním rokem a rituály na vesnici. To mě myslím ovlivnilo nejzásadněji. A potom puberta, v níž frčeli „Párpli a Zepelíni“. Ještě jsem miloval Paĺa Hammela. S jazzem jsem přišel poprvé do kontaktu na jazzrockových koncertech českých kapel v 80. letech. Ale úplně zásadní vliv na mě měl časopis či spíše noviny Gramorevue, jejich prostřednictvím jsem objevil Stravinského a Martinů. A samozřejmě polský institut v Bratislavě s nabídkou desek a hlavně časopis Jazz Forum.

Hevhetia se zaobírá také vážnou hudbou. Jaká jsou zde kritéria pro výběr?
Tak jako v ostatních žánrech je to subjektivní věc, která kopíruje můj vkus. Samozřejmě kritériem při výběru je kvalita, ale i zajímavost a jedinečnost díla. Vydávat tisíckrát vydanou klasiku má smysl jen při výjimečné interpretaci. Preferuji premiérová díla. Zásadní je samozřejmě i nabídka od umělců, ale i ekonomická realizovatelnost projektu. Chtěl bych například vydat operu Ĺubice Čekovské Portrét Doriana Graya. Jednak je Oscar Wilde mým oblíbeným autorem, stejně jako Ĺubica, jíž jsme už dřív vydali profilové album. Ale je to vzhledem k finanční i produkční či autorskoprávní náročnosti projektu v současné situaci téměř nerealizovatelné.

Jakou funkci plní sublabel Hev-Het tune?
Hev-Het tune vznikl se záměrem vydávat jiné žánry než Hevhetia, která se vyprofilovala jako značka pro jazz, klasiku a současnou artificiální hudbu. Já osobně nerad vytvářím škatulky, ale žel naši zákazníci i média ano. Tak jsem to tedy rozdělil. Nakonec i tak lidé vnímají všechno, co vyšlo pod Hev-Het tune jako produkci Hevhetie. V každém případě zařazuji do Hev-het tune písničkové a alternativní žánry. Na začátku to byl i label pro debuty. Teď už je to jenom o žánrovém zařazení.

Který titul z celé produkce Hevhetie vám připadá nejbizarnější?
Uf, to je těžká otázka. Je jich několik. Kdybych měl vybrat jeden, tak asi SpaceBoys a jejich PolyMusic. Nejen proto, že se na něm po svém vypořádávají Andrej Šeban a Tono Kubasák s dodekafonií či svou minulostí a slovenskou hudební scénou a tradicí, ale hlavně proto, že nahrávka hodně vypovídá o jejich tehdejším niterním světě. Samozřejmě máme i spoustu jiných osobitých nahrávek, ať už je to DVD transPOPsitions! od The California Ear Unit a Julo Fujaka či Rusnácke od Miloše Železňáka. Nebo pozdní tvorba Davida Kollára. Ty mi ale nepřijdou bizarní, protože mají víc ukotvený vnitřní svět. SpaceBoys je asi výjimka, která se úplně jinak poslouchá s odstupem několika let.

Jak byste popsal specifičnost slovenského přístupu k hudbě bez ohledu na žánr?
To nedokážu popsat, možná středoevropská či slovanská specifika by se dala pojmenovat. Naše scéna stále bojuje s komplexy, které jsou navázané na historii. Anebo na druhé straně se světovostí (až světáckovstvím), která vyplývá z předcházející věty. Snad jen David Kollár má úplně autentický, zároveň globální a přitom v čemsi slovenský rozměr. Samozřejmě se naše scéna snaží být rovnocennou součástí evropského kulturního kontextu a v poslední době se to i úspěšně daří (myslím obsahově a kvalitativně, zatím ne byznysově). Například Quasars Ensemble či Peter Katina.

Kdy jste začal navazovat kontakty se zahraničím?
Vlastně od samého začátku, protože v té době žel už i Pavel Jakub Ryba byl pro mne zahraniční umělec. A nesmíme zapomínat, že na prvním titulu se objevil Jozef Skrzek z SBB, který byl už tehdy obrovskou legendou východního bloku. Později Mike Stern či Dean Brown, též na nahrávce Pavla Jakuba Ryby. Samozřejmě o distribuci do ciziny jsme se snažili od prvního titulu, a tak jsme začali navazovat obchodní, ale i lidské vazby se zahraničím. Už od třetího roku existence jsme se účastnili veletrhů MIDEM a později Jazzahead a úplně autonomně nás začali oslovovat zahraniční umělci. A občas to bylo i naopak.

Zejména se rozvíjí spolupráce s Polskem. Čím vás tamní scéna zaujala?
V první řadě mám obrovský respekt před polskou historií a kulturou. Ještě v železárnách jsem se naučil číst polsky a prohloubil svůj vztah k polské kultuře. Polský jazz byl pro nás něčím výjimečným – lidé jezdili na Jazz Jamboree, četli Jazz Forum, poslouchali Komedu, Namyslowského, Urbaniaka, Seiferta. Polská scéna byla vždy v regionu lídrem, ale i v celoevropském kontextu. No a v posledním období je to obrovský tavící kotel. Je absolutně nemožné obsáhnout všechno, co tamější současná scéna nabízí i pro domácí znalce. Navíc z Košic do Krakova je to téměř o polovinu blíž než do Bratislavy, a tak mám na dosah nejen polský jazz, ale i všechny světové hvězdy, které tam pravidelně jezdí.

Polský pianista Pawel Kaczmarczyk k vám přešel od „větší“ firmy, lucemburský bubeník Pit Dahm u vás dokonce vydává první album coby lídr… V tom musí být opravdová důvěra, nejen to, že jim dáváte uměleckou svobodu…
Hm, to je asi výsledek budování značky, zřejmě už něco znamená. Vlastně ani nevím proč, asi to bude vytrvalostí. Když jsem minule analyzoval – jen tak pro sebe – co že se to vlastně událo za těch patnáct let, nedokázal jsem si odpovědět, proč jsme relativně úspěšní. Jsem slabý manažer, ještě slabší hudebník, nemám dar řeči, jazyky ovládám podprůměrně, vlastně jen polštinu a angličtinu. Když se porovnávám s ostatními lidmi z branže, tak si připadám jako outsider. Krize odvětví způsobila to, že jsme dostali šanci a buldočí vytrvalostí šli po obsahu. A někteří hudebníci zřejmě cítí šanci, že se spolu můžeme někam posunout. Stále bych chtěl, aby Hevhetia byla spíš platformou než klasickým byznys modelem, ale to není moc reálné. Z mnoha důvodů musíme improvizovat a přizpůsobovat se.

hevhetia_2Chystáte se také na spolupráci s norskými umělci. Jak jste se dostal k nim?
Ta vlastně už začala před pár lety, když se mi na základě doporučení Davida Kollára ozval Bjorn Charles Dreyer s nabídkou vydat album wESTAMAN. Vydali jsme dvě alba Didrika Ingvalsena s česko-norským projektem NOCZ. Bjorn i Didrik mi nabídli svoje další projekty. Kromě toho už v těchto dnech vychází album norské skupiny KIAP, kde hraje také český saxofonista Michal Wroblewski. A mám řadu dalších nabídek z této země, které ještě musím roztřídit a analyzovat. Chceme v příštím roce vydat i slovenský překlad knihy Luka Vitaliho The Sound of the North o norské hudební scéně. Proto příští rok bude asi víc v severských barvách.

Jak vůbec vidíte svou pozici na světovém „trhu“? Nebo jakou mezeru zaplňujete a čím se lišíte od ostatních?
Někdy na začátku roku jsem spíše z marketingových důvodů vypustil do slovenských médií informaci, že chceme patřit mezi top 5 nezávislých vydavatelů. Bylo to jen takové popíchnutí a reakce na mediální ignoraci značky. Takhle se na svět nedívám. Mně každý titul, který vydám, musí působit rozkoš. Věřím, že nejsem hudební úchyl a že to, co těší mě, dokáže potěšit i jiné. Pokud je to tak, význam a pozice značky bude narůstat. A čím víc zahraničních umělců z různých zemí vydáme, tím je větší pravděpodobnost, že nás budou registrovat příznivci dobré hudby v mezinárodním kontextu. Nemám přílišná očekávání do budoucnosti. Nikdo neumí odhadnout vývoj v odvětví, takže je možný i kolaps vydavatelství včetně našeho. Do té doby ale věřím, že ještě pár dobrých titulů vydáme. O všem nakonec rozhodnou lidé – zda jim věci, které naši umělci dělají, budou stát za to, aby zaplatili za nosič v jakékoliv formě a za vstupenku na koncert.

Která alba z vaší kolekce považujete za zcela klíčová nebo průlomová?
Samozřejmě první CD, protože to byl vlastně ten moment velkého třesku. Přelomové album bylo asi Sonáty a interlúdia pre preparovaný klavír od Johna Cage v podání Nory Skuta. Jednak proto, že je to skvělá nahrávka v absolutní interpretaci s nádherným obalem a pětikanálovým SACD zvukem. Tahle nahrávka zaznamenala asi i nejvíc mezinárodních ocenění a byla zařazená do knihy 1000+1 nahrávek, které si musíte poslechnout, ještě než zemřete. Klíčová je i proto, že na jejím základě jsem začal dávat víc prostoru současné hudbě. Dalším vrcholem bude, věřím, 3CD Cluster Ensemble plays Philip Glass, které vyšlo v červenci pod uměleckým dozorem samotného Philipa Glasse a je celosvětově distribuované jeho vydavatelstvím OMM.

Kromě toho, že letos slavíte patnáct let od založení vydavatelství, pátým rokem pořádáte i letní festival, který tentokrát expanduje za hranice Slovenska a má svou odnož i v Praze v Jazz Docku. Můžete nám představit jeho dramaturgickou koncepci?
Dramaturgie festivalu byla postavená na umělcích, kteří vydali svoje alba v našem vydavatelství v posledním období. Snažili jsme se, abychom v Praze nepředstavovali ty hudebníky, kteří tam pravidelně hrávají.
Program je rozdělený na zvací koncert  4. 8. , v jehož rámci představíme dva polské klavíristy a hlavně skladatele – Krzystofa Kobylinského a Pawla Kaczmarczyka. První vystoupí sám a druhý se svým Audiofeeling Triem a DJem Krimem. Od 23. 8. do 25. 8. pak budou následovat další tři dvojkoncerty. První den to budou otec a syn, zpěvák Jorgos a bubeník Antonis Skoliasové v programu Kolos. Tento projekt přináší kombinaci pestrých vokálních prvků etno, jazzu a blues s moderním soundem perkusí a elektroniky. Kolos nám může evokovat něco ohromného a projev Jorgose gigantickým dojmem opravdu působí. Na druhou stranu je protknutý jemnými nuancemi a hrou s dynamikou. Proud vokalízy a textů řeckého básníka Konstantina P. Kavafise, který vás vtáhne do svého světa. Ve skutečnosti řecké slovo kolos znamená s prominutím řiť. Já to ale vnímám tak, že když si jejich album respektive koncert poslechnete, padnete na zadek.
Mezinárodní instrumentální trio The Cigarette After tvoří slovenský saxofonista Ján Kopčák, černohorský kytarista Filip Gavranovič a brazilský bubeník Luis Oliveira a vzniklo v roce 2013 v době studií lídra v rakouském Grazu. Jejich nové album přináší pozoruhodnou směs melodické experimentální improvizované hudby v kombinaci free jazzu, ambientu a minimalismu. Druhý večer se představí košický rodák, klavírista Ján Hajnal, který spoluvytvářel základy slovenského jazzu a jehož album Monk’s Tatra Dream patří k mým vůbec nejoblíbenějším jazzovým nahrávkám, které na Slovensku vyšly.
Jestli lituji, že některé ze slovenských alb není součástí našeho katalogu, tak je to právě toto. Velice mě potěšila nahrávka sólového klavíru, kterou mi tento umělec nabídl a právě tenhle projekt zazní na koncertě, který bude i premiérou čerstvě vydaného alba. Ve druhé části to bude trio lucemburského bubeníka Pita Dahma, v němž působí i v Nizozemí vystudovaný francouzský saxofonista Charley Rose a belgický basista Lennart Heyndels, kteří tvoří výkvět beneluxské mladé jazzové scény. Poslední den pak bude patřit triu slovenského kytaristy Miloše Železňáka, kde mu sekundují kontrabasista Róbert Ragan a bubeník Peter Solárik. Miloš patří ke kmenovým osobnostem našeho vydavatelství a různorodost jeho projektů od CD Blue(Ž-akože blues) přes přesahy do lidové hudby v duchu nejprogresivnějších současných trendů až po tradičně působící jazzová díla, která ale vůbec nejsou tradiční a objevuje se na nich jakási speciální a jedinečná atmosféra.
Nejnovější album V bezvetrí a bezčasí patří mezi nejoriginálnější věci, které se na slovenské scéně v poslední době objevily. Kamil Piotrowicz Quintet mladého klavíristy z Gdaňska představí autorský materiál ze svého iniciačního alba Birth, na němž se podíleli také trumpetista Emil Miszk, saxofonista Piotr Checki, kontrabasista Michal Bak a bubeník Slawek Koryzno, a momentálně pracuje na novém projektu se sestavou rozšířenou na sexteto, která u nás vyjde na podzim

/ Miniprůvodce některými pozoruhodnostmi z vydavatelství Hevhetia
Záběr labelu Hevhetia je skutečně široký a vypíchnout z více než 170 titulů ty „nejpodstatnější“ je prakticky nemožné, protože stále objevujete, co by ještě stálo za zmínku, co by bylo ještě potřeba prozkoumat. Jednotlivé recenze se na stránkách UNI pravidelně objevují (v tomto čísle aktuálně na dvě alba Pawla Kaczmarczyka a jeho Audiofeeling Tria). Pojďme se tedy podívat do dávnější i nedávnější minulosti.
„Iniciační“ osobnost Pavel Jakub Ryba od svých prvních nahrávek Smaller Wounds a To Be Alive z roku 2002 jasně ukazuje svou schopnost dokonale fúzovat rock s jazzem se slovanským espritem a přitáhnout do svých projektů vynikající spoluhráče, mezi nimiž vyniká například druhdy kytarista, zde houslista Zdeněk Sarka Dvořák. Dokáže se ovšem po svém vypořádat i se skladbami Milese Davise či Thelonia Monka a celkem signifikantní je jeho kompozice Song For Jaco, která dává tušit jeden z hlavních zdrojů jeho inspirace, (ta je zařazena na albu Morally Topless z roku 2004, na němž se mj. podílel věhlasný kytarista Mike Stern a spoluautorem aranžmá je zde saxofonista Petr Albert Venkrbec).
Dalším kmenovým hudebníkem Hevhetie je kytarista David Kollár, který v poslední době svůj už dřívější mezinárodní věhlas rozšířil díky triu KoMaRa. V jeho stínu ovšem poněkud neprávem zůstalo ještě výraznější trio The Blessed Beat, v němž stejně jako v předchozím působí trumpetista Paolo Raineri. Změna je pouze na postu bubeníka, zatímco prostřední slabika v prvně zmiňovaném znamená Pata Mastelotta, v druhé formaci je jím Simone Cavina. Koncepční album The Blessed Beat s názvem Mermaid In Venice je imaginárním soundtrackem k povídce Charlese Bukowského, jejíž poetiku skvěle vystihuje v meditativních i drsných polohách. Za zmínku stojí i niterné ambientně laděné Kollárovo sólové album The Son z roku 2008, na němž se vypořádává s operací svého syna. V neposlední řadě je potřeba zmínit David Kollar Project s maďarskými „sekundanty“, bubeníkem Ádámem Markó a baskytaristou Gergelym Baranyim. Jejich hutně našláplý jazzrock s náladotvornými pasážemi je zachycen na CD Equation Of Time (2011) a DVD One Night in Budapest.
V oblasti vážné hudby jsou nesmírně záslužná alba Quasars Ensemble pod taktovkou Ivana Buffy, který ve svém repertoáru sahá od baroka až po nejnovější hudbu. Mezi doporučené tituly bych zařadil kupříkladu CD Arnold Schönberg, Alexander Albrecht, Paul Hindemith (2013), na němž jsou prezentována tři klíčová díla ze žánru „komorní symfonie“, která jsou jakousi dělící čárou mezi klasicko-romantickou epochou a novou érou. Profilové album skladatelky Ĺubici Salamon-Čekovské pojmenované signifikantně Passing Impressions (2005) přináší rozmanité opusy od Fragmentů a elegií pro sólový bajan přes písně pro soprán a piano až po monumentální klavírní koncert. Podílela se na něm i pianistka Nora Skuta, jejíž interpretace Sonatas And Interludes od Johna Cage z roku 2005 patří opravdu mezi zásadní nahrávky, které by neměly být příznivci inovativní hudby opomenuty. Cageovo přelomové dílo pro preparované piano mělo premiéru v roce 1949, ale je dodnes svěží, což tento skutečně erudovaný a procítěný přednes ještě podtrhuje. Co se týče Cluster Ensemble Plays Philip Glass – recenze se dočkáte v nejbližším čísle.
Tvorba Júliuse Fujaka má řadu podob a u Hevhetie mu vyšla řada titulů, od jeho počátků v bigbítové kapele Teória odrazu z osmdesátých let až po loňské hybridní CD Various Comprovisations, na něm se podílelo i jeho trio NE:BO:DAJ a v neposlední řadě také fenomenální australský houslista Jon Rose (to stojí za samostatný rozbor). V rámci oslav patnáctého výročí Hevhetie byl ovšem připomenut další stěžejní projekt, na němž se podílel. Živá hudba k prvnímu slovenskému dlouhému hranému filmu Jánošík. Na tom již od počátků spolupracoval Vladimír Merta, jenž je údajně jediný, kdo nikdy při živém provedení nechyběl. A je potřeba říct, že jeho úloha je tu celkem klíčová, protože hraje mimo jiné i na fujaru, koncovku či klarinet. Na CD je zachyceno vystoupení z roku 2004 (vyšlo 2007) a najdeme tu i videobonusy. Na letošním červnovém vystoupení při promítání Jánošíka byl hostem také kytarista Miloš Železňák, který je vynikající jazzman, ale má blízko i k folkloru, jenž dokáže velice specificky interpretovat. To dokládá jeho album Rusnácké (2008), kde ztvárnil deset lidových písní v nejrůznějších mutacích a rozhodně to nejsou jen nějaké hrátky na efekt, ale skutečně promyšlené aranže s vnitřním smyslem.
Album Poly Music z roku 2005, pod nímž jsou podepsáni Andrej Šeban a Anton Kubasák aka Space Boys je skutečně povedená taškařice. Najdete tam ambientní plochy, parodii na gastronomický jazz, onomatopoickou recitaci i ulítlé reggae či rocková kytarová sóla atd. Je to vskutku věc, která má svou humornou stránku, ale i obecně nevšední hudební nápady. Ty pochopitelně nechybí ani na Šebanově sólovém, už nikoli ulítlém albu Sklony z roku 2008.
A na závěr ještě z úplně jiného soudku – kapela Sto múch, pelmel všeho možného. Představu o jejich různorodosti si můžete udělat třeba na 2CD Skorotlčúce, kde najdete jak veselé, tak nostalgické písně s jakoby zajímavě banálními aranžemi, které ovšem svou nenuceností mají cosi do sebe. Svým způsobem je signifikantní, že tu najdeme i několik zhudebněných básní Jacquesa Préverta. Je to vlastně alternativní pop, ale má „svojský“ esprit.

Přidat komentář