Kristin Hersh: Wyatt at the Coyote Palace

kristinhershAčkoli zpěvačka, která letos oslavila padesátiny, své první vlastní album vydala už v roce 1994, její sólová dráha pořád zůstává ve stínu působení v kapele Throwing Muses. Letošní desátá deska byla, stejně jako minule, pojata ve velkorysém provedení – jako kniha, do které je vsunuta dvojice cédéček.
Vydavatel přímo album doporučuje všem, kteří „…mají rádi Throwing Muses, Sleater-Kinney, St. Vincent a Pixies,“ a tím se zdá být řečeno vše. Nicméně se všemi jmenovanými má novinka společnou hlavně lásku k neotřelým, ale podmanivým melodiím a jakousi magickou melancholii. A mnohdy z toho srovnání vychází lépe. Křehké, často komorní písničky s dominantní akustickou kytarou, nemají potřebu rozdivočelých gradací, spíše si užívají nečekaných proměn, a i když sáhnou k rockovějším aranžmá, na mysl spíš vytanou starší nahrávky PJ Harvey. Také tady je osoba protagonistky tím nejdůležitějším, ale zároveň i kýmsi, kdo z těch písniček vychází osaměle, introvertně, a až zranitelně. A není to jen tím, že si údajně všechny nástroje nahrála sama, a i proto jí album zabralo čtyři roky života. Kristin Hersh zpívá naléhavě, procítěně a někde až plačtivě, a přitom nenápadně vtahuje posluchače do svého vlastního světa. Ostatně Wyatt, který se dostal do názvu alba, je zpěvaččin autistický syn. Ty písničky mají podivuhodnou vlastnost působit obyčejně – a ani se jeden nenaděje a dvojalbum je na konci – aniž by nuda jen vystrčila nos. Každou chvíli totiž dokazují, jak jsou nečekaně vynalézavé, zvukově i hráčsky, a plné emocí. A je radost si užívat zlomy, jako je ten v počátku skladby Hemingway’s Tell, kde zprvu zkreslená baskytara navozuje pocit, že nastane výbuch indie-rockové energie, ale ve skutečnosti nečekaně, a svým způsobem vtipně, nastoupí romantická dvanáctistrunná akustická kytara. Zpěvaččin hlas také získal s věkem trochu více chraplavosti, ale i to dokáže jeho majitelka využít k větší přesvědčivosti a uvěřitelnosti.
O co jsou ty písničky klidnější, o to víc je v nich lépe patrný smysl pro dynamiku, která nepotřebuje hlasitost ani vrstvení desítek nástrojů. Ostatně i bicí se tu objevují spíš sporadicky. Jemnost se tu snoubí s krásou, zamyšlenost s nadějí. A dokonce i rozsah nahrávky bude nejspíš hrát do karet – ty, kteří se nebudou chtít soustředit a ponořit do poslechu, nekompromisně zažene a vyfiltruje je. Podobně někde mají písničky trochu i tendenci působit nehotově a otevřeně, ale není to jejich nedostatek, protože to přidává na tajuplnosti i dává možnost, aby ten, kdo je poslouchá, sám sebe vnímal jako jejich součást. Součást celého uměleckého projektu.
Lepší návod, jak bojovat s osobními slabostmi a navracejícím se pocitem marnosti, asi album dát nemohlo. Neboť jen suveréni, jistí si vlastním egem, netouží být okouzlováni. Což je ale právě to, v čem je album ze všeho nejlepší.

Omnibus Press, 2016, 82:27

Přidat komentář