Babel Med 2017 – Slunce svítí pro všechny hudebníky stejně

Svět je báječný, znělo letošní heslo veletrhu world music v Marseille.  Ironie, napadne vás ve chvíli, kdy do přístavního města omezeného nadále výjimečným stavem dorazí zpráva o pařížském atentátu. Svět prý ale, podle ředitele Samiho Sadaka, ještě není na odpis a pokud bychom přistoupili na hry vyšinutých radikálů a xenofobů, prohráli bychom všichni. Další heslo – cizinci jsou našimi bratranci – charakterizovalo program veletrhu: většina vystupujících se pohybovala v multikulturních a bezhraničních pásmech. Příklad za všechny: držitelka ceny Babelu,

Betty Bonifassi

kanadská zpěvačka Betty Bonifassi, pochází ze smíšené evropské rodiny a věnuje se americké černošské hudbě z 19. století.
Takřka vším – gesty, oblečením, intenzitou prožitku – dávala i přes svých šestačtyřicet let vzpomenout na punkově naštvanou mladou Patti Smith. Písně amerických černochů převalila hlasitým plnokrevným bluesrockem a naprosto ohromujícím hlasem (šlo zaslechnout přirovnání k Joeovi Cockerovi blahé paměti), až se vám do morku kostí zaryla veškerá hrůza otrokářské éry. Betty vězeňské a pracovní songy vytáhla ze sbírky legendárního etnomuzikologa Alana Lomaxe. Neignoruje emotivní hloubku původních verzí, nepřivlastňuje si cizí bolest, jen se ji snaží pochopit pohlcená navíc soulem, funky a rockem.  Zatímco eponymní debut v roce 2014 klávesista Alex Mac Mahon protknul elektronikou, loňské album Lomax zatěžkal valivým kytarovým zvukem Jesse McCormack. Její hlas přirovnávali kanadští kolegové před koncertem k tygřici děsící lidi, čímž nás pobavili, nicméně jen do té doby, než se Betty na podiu nadechla ke skladbě o novodobých otrokyních No More My Lawrd. Pak šla všechna sranda stranou a blesky metala i čtyřčlenná kapela se dvěma kytaristy. Kdo první k nám Betty přiveze, má předem o koncert z řádu nezapomenutelných postaráno, o tom žádná.
Veletržní část Babel Medu přestěhovali organizátoři nově do budovy na samém břehu moře, kdy jen pouhý pohled na přístav zalitý sluncem dokázal během celodenního pobíhání mezi stánky, agenty a přednáškami nabíjet energií. Aby nechyběla na večerní showcase, kde se k překvapení mnohých představili i zasloužilé těžké váhy: korsický polyfonní sbor A Filetta slavící třicáté narozeniny; skvělý, koncert si užívající

Rachid Taha

nebo Speed Caravan, jež jejich leader, hráč na elektrifikovanou loutnu oud Mehdi Haddab, posílil o tři senegalské muzikanty, čímž docílili až drtivě rytmického účinku a návštěvníci Colours of Ostrava se mají v červenci opravdu na co těšit. Jinak se ve třech sálech hlavně objevovalo, a to i v těch případech, kdy jste vystupující už znali, protože se v Marseille představili s novými projekty. Loni tu leader mužského sboru Lo Cor de la Plana Manu Theron uvedl své akustické trio Sirventes, jeho dva mladší kolegové Rodin Kaufmann a Denis Sampieri letos vyrukovali s elektro-tribálním kvartetem Uei (Today), šokujícím už od pohledu: namísto do obvyklých tamburín bušili do ozvučených futuristických válečných štítů a jednoho vysokého „totemu“, navržených a vyrobených Denisem. Zpěvu v okcitánštině, ani ekologicko-politických komentářů se nevzdali, polyfonii však spojili s elektronikou, hip hopem, reggae a rockem. Zřetelný výkrok k mladší generaci staromilce ne vždy posadil na zadek, originalitu, fantastické vokály a rytmický tah na branku čtyřem mládencům upřít ale nemohli.
U charismatické estonské zpěvačky a virtuózní houslistky Maarji Nuut došlo k témuž: k jejímu jindy osamocenému loopování a zpěvu se tentokrát přidal elektronik Hendrik Kaljujärv. Zdaleka akustičtější původní verze vyprávění starobylých příběhů tím dostala nečekané zvukové rozměry: chvíli experimentální, chvíli monumentální, neustále však napínavé a v minimalistických plochách vtahující, i díky využití zadní filmové projekce.

Javier Girotto

Také čtveřice galicijských zpěvaček Ialma sáhla k inovaci: folkrockovou celtic music zaměnila za doprovod dvou famózních Belgičanů: akordeonisty Didiera Laloye (loni vystoupil na Folkových prázdninách v duu Belem) a kytaristy Quentina Dujardina. Z podtitulu alba Camiño – de Bruxelas a Santiago vyplývá podstatné: zpěvačky, reprezentantky galicijské tradice panderetas, dlouhodobě žijí v Bruselu a tahle podoba jim možná sluší daleko víc.
Čtyři kohouti na jednom hřišti, nic lepšího vás u koncertu Chaâbi – Flamenco nenapadne, současně s přemýšlením, co všechno lze zahrát a zazpívat. Jeden z největších žijících kytaristů Juan Carmona z Francie se totiž s alžírským hráčem na mandolu Ptitem Mohem rozhodli vést dialog o dvou výrazných hudebních kulturách: alžírské městské „pop music“ chaâbi a andaluském flamenku. A když ztichly struny, na dialog navázali dva úžasní zpěváci a tanečník s blesky namísto nohou. Carmonovu spolupráci s Yehudim Menuhinem, Janem Garbarekem nebo Larrym Coryellem známe. S Mohem, jinak vedoucím orchestru El Gusto a hráčem Gnawa Diffusion, však nezapomenutelně připomněli, že vedle romského zřídla čerpalo andaluské flamenco ponejvíc ze severní Afriky.
Stále silnější žílu programu Babelu představuje  jazz, protože jak tvrdí druhý muž veletrhu Bernard Aubert, „slunce svítí pro všechny hudebníky stejně“. Bavíme se nicméně o jazzu s invenčním přesahem, dalece vzdálenému běžnému obehrávání standardů nebo honění si instrumentálního trika. Velký úspěch měl proto i u nás dobře známý izraelský klavírista Shai Maestro: nejprve s výbušným triem, ke konci osamoceně doprovázející bulharskou zpěvačku Neli Andreevu. Provensálská klavíristka Perrine Mansuy s trumpetistou Christophem LeLoiLem a rytmikou měli díky své pověsti malý sál Cabaret dopředu „vyprodaný“, takový byl o jejich jazz na pomezí dream popu zájem. Koncert měl jedinou chybu: nedalo se „do něj“ vstoupit na jednu dvě skladby; chtělo si to v klidu sednout a nechat se ponořit do zvláštní, někdy až temné atmosféry potvrzující nahozenou úvahu: hudba je zvuk, který přemýšlí. Pražský Jazz Dock by téhle brilantní jazzmance velmi slušel…

Con la Kacani Orchestar

Přijíždíte-li na Babel v dvojroli hudební publicista/festivalový dramaturg, nemáte to jednoduché. Pozorujete kapelu a představujete si, jak na ní u vás doma lidé bláznivě tančí, zároveň vám je jasné, že podobných už jste předtím zažili víc než dost, nic nového pod sluncem při vší zábavě neposloucháte a vlastně není o čem psát. Patřili mezi ně také divocí katalánští veteráni Txarango, vzešlí kdysi z multižánrové barcelonské Zona Bastarda, tedy ze stejné líhně jako Manu Chao. Drží se ostrých textů „sluníčkářského“ zabarvení a valí to do lidí, primárně jim jde ale o to dostat je co nejvýš od podlahy; na složitější muzicírování s perspektivou vývoje už dávno rezignovali. Takže klasické „dvě skladby“ a přesun do dalšího sálu. S čistým svědomím, zatímco u italské dechovky BandAdriatica z jihoitalského regionu Salento vedené zpěvákem a akordeonistou Claudiem Primou vám po odchodu vrtal v hlavě červ pochybnosti. Klasická skákačka, přesvědčovali jste sami sebe, leč marně: takže návrat do sálu. Směs taranty, Balkánu, tureckých a libanonských rytmů připomínající multikulturní dialog zpívaný v původních jazycích, vás nakonec totálně pohltila nejen tanečně. Došlo vám, že posloucháte jednu z enormně nejzajímavějších kapel letošního ročníku. Co skladba, to otevřenější pusa.

Foto: Jean de Peña

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *