Modravé odstíny Colours

Jasně, že je festival Colours of Ostrava (19.–22. července, industriální areál Dolní Vítkovice) multižánrový a není třeba hrát na škatulata, škatulata. Chodí se prostě na muziku. Ale tyhle dvě „přibližně“jazzové barvy stojí za vypíchnutí, zvláště v UNI. Renaud Garcia-Fons je nejen výjimečný instrumentalista, ale především hudebník úchvatně otevřený a vstřícný, což posluchači dochází tím víc, čím hlouběji se zavrtává do jeho diskografie. A Donnymu McCaslinovi sice přinesla nečekanou popularitu a pozornost médií spolupráce s Davidem Bowiem, ale podbízivce to z něj neudělalo.

RENAUD GARCIA-FONS
Francouzský kontrabasista a skladatel Renaud Garcia-Fons přijede do Ostravy s další mimořádnou osobností, Dorantesem. Že jde o šťastné muzikantské spojení jsme se mohli v dubnu přesvědčit i v Praze v rámci koncertu řady Jazz Meets World. Duo zachytilo vytříbenou komunikaci také na albu Paseo a Dos (2015), kterému předcházelo kontrabasistovo hostování v Dorantesově projektu Sin Muros (Beze zdí), spolu s virtuózním bulharským hráčem na kaval Theodosiim Spassovem. A další společná nahrávka je údajně na obzoru.
Španělský pianista David Peña Dorantes, který dokázal originálně (a přitom bez ztráty typického temperamentu) převést na klaviaturu „kytarové“ flamenco, prokombinované s klasickými i jazzovými prvky, je široké veřejnosti asi známější. Ale co do invence je tohle duo rovnocenné.

Nedělám si v hlavě hranice
„Vánoční dítko“ (*24. prosince 1962, Paříž) se španělskou, přesněji katalánskou krví Renaud Garcia-Fons má flamenco také zapsané už v genech. Ony geny se projevily například na albech Suite Andalouse (1995), nahraném spolu s francouzským flamenkovým kytaristou Pedrem Solerem, nebo La Linea Del Sur (2009, na kytaru tu hostuje častý Renaudův spoluhráč Kiko Ruiz). Jeho záběr je ovšem mnohem širší. Pro nedostatek vhodnějších kategorií si publicisté zabydleli žáka ikonického, původem syrského kontrabasisty Françoise Rabbatha, v moderním jazzu a world fusion. Má to logiku, Renaud hladce těká mezi latinskými, řeckými, západoafrickými, arabskými i indickými vlivy s opravdovou jazzovou svobodomyslností.
Ostatně spolu s klasikou (už v jednadvaceti profesorem na Conservatoire de Paris) patří jazz k jeho formativním východiskům. První profesionální zkušenosti, zároveň s účinkováním v symfonických orchestrech, získal v 80. letech jako člen komba legendárního francouzského trumpetisty Rogera Guérina (1926–2010), který hrával ještě s Djangem Reinhardtem. V letech 1987–1993 vystupoval ve specifickém L’Orchestre de Contrebasses, tělese tvořeném jen basisty, či v konvenčnějším Orchestre National de Jazz.
Samotný hudebník ovšem neopomíná zdůrazňovat: „Můj přístup k base je poněkud jiný než v americké jazzové tradici. I když určitý druh blues a gospelu je v mojí hudbě vždy přítomen, stejně jako flamenco. Přistupuji k nástroji spíše jako k otevřené krajině. Nalézám v ní spoustu věcí, které jsem slyšel už jako malý kluk. Rock, blues, indickou muziku. Vycházím z jazzu, používám jeho elementy, ale hele… já se prostě snažím nedělat si v hlavě hranice.

Čtyři struny kontrabasu? Málo!
Krom svrchovaně zvládnutého hudebního kosmopolitismu proslul Renaud už samotným zvukem, zcela vlastním. Nejenže dává přednost použití smyčce a neváhá ho použít také jako paličku, čímž dokáže proměnit kontrabas v perkusivní nástroj. Nechal si navíc vyrobit instrument pětistrunný. Může se tak pouštět i do zpěvných a medově sytých violoncellových rejstříků. A nejde jen o sound, spíš o celkové vnímání nástroje, o výjimečný přístup ke hře. Garcia-Fons je vytříbeným melodikem. Často, či spíš většinou, s chutí rezignuje na funkci „pouhé“ basové linky. Když už rytmickou roli přijme, tak s hodně pestrými přesahy.
I proto v jednom ze svých nejstarších vlastních kvartetů zaměstnával druhého kontrabasistu, který odváděl onu „tradičnější“ práci a Renaud měl volné ruce k hlavním melodickým linkám. Poslechněte třeba vynikající ranou desku Alboreá (1996), kde na „normální“ kontrabas hraje Yves Torchinsky (v 70. letech aktivní jazzrockový hráč, člen kapely avantgardního houslisty Dominiqa Pifarélyho), kvarteto doplňují akordeonista Jean-Louis Matinier (další výjimečná francouzská osobnost na rozhraní jazzu a world music se zajímavou diskografií mj. na labelu ECM) a bubeník Jacques Mahieux.

Objevné plavby na hlubokých vlnách
Už raná alba představují Renauda jako hudebníka hotového a svérázného. Když občas v divokém sóle prožene svůj jinak průzračně znějící nástroj přes booster, člověk už se nediví ani novinářským nálepkám a la „Jimi Hendrix kontrabasu“ (která sedí přece jen trochu lépe než častý příměr „kontrabasový Paganini“).
Za průlomový titul bývá považována čtvrtá (pokud počítáme i tu společnou se Solerem) Renaudova deska Oriental Bass (1998). Hudební inklinaci prozrazuje už název. Hráčská technika skutečně oslňuje, ale hlavně zde Garcia-Fons přesvědčil jako skladatel a aranžér. Harmonicky propojil trombon, klarinet, flamenkovou kytaru, indická tabla, arabské perkuse jako bendir, tar či darabuku, marimby, loutny, flétny i akordeon osvědčeného Jean-Louise Matiniera. Sám také precizně pracuje se zvukovými efekty.
Z reprezentativních, rozuměj nejpestřejších nahrávek stojí za doporučení i Navigatore (2001). Název odkazující na dávné mořeplavce – objevitele nenese náhodou. Paleta nástrojů je tu ještě širší, zvuk ještě originálnější. S dudákem a hráčem na zobcové flétny Pierrem Hamonem se autor odkazuje k inspiracím keltským i „středověkým“ (bez povrchnosti a módnosti, kterou tyhle škatulky evokují), ve skladbě Vagabundo se podívá i na Balkán. Trvá obliba východních vlivů, hostuje zde turecký hráč na flétnu ney Kudsi Ergüner (ten, jehož služeb využíval třeba Peter Gabriel), opět slyšíme instrumenty arabské i indické. Ale v basistově diskografii vlastně nelze sáhnout vedle.
Krom patnáctky kapelnických, sólových či duových alb navíc můžeme Renauda slyšet i leckde jinde, pro svoji všestrannost a empatii patří k žádaným sidemanům. Na alba ho zvali španělský kytarista Gerardo Núñez (Jazzpaña II, 2000), tuniský solitér Dhafer Youssef (Malak, 1999) a hned na několik titulů jazzový a fusion kytarista vietnamského původu Nguyên Lê.
Renaud Garcia-Fons se ovšem neztratí ani sám, naživo, bez možností nahrávacího studia, jak dokazuje třeba album Solo – The Marcevol Concert (2012). Natož v duu s Dorantesem.

DONNY McCASLIN

Život před Bowiem
Plejáda nových příznivců (zaplaťpámbu) objevila Donnyho McCaslina (*11. srpna 1966, Santa Clara, Kalifornie) až díky poslední desce Davida Bowieho Blackstar (2016), ovšem v jazzovém prostředí byl saxofonista vnímán coby velmi známý a uznávaný dávno předtím. Jinak by si ho ostatně Bowie nevybral. McCaslina zná i naše publikum, záznam zdařilého koncertu z pražského Jazz Docku z roku 2013 vysílala dokonce i stanice Český rozhlas Jazz.
Ostatně tři nominace na Grammy (byť tehdy žádnou neproměnil) McCaslin získal už „před Bowiem“, z toho dvě díky nahrávkám s Marií Schneider. Tedy vlastně ne, přesnější je „před Černou hvězdou“. Saxofonista se zpěvákem hrál už v roce 2014 na singlu Sue (Or In A Season Of Crime). Spolupráce nebyla upečena tak rychle a impulzivně, jak by se mohlo zdát podle zkratkovitých zpráv v médiích.
Saxofonista a invenční skladatel elektrifikoval a začínal používat prvky rocku a klubové hudby relativně dlouho před spoluprací s Bowiem. Jeho posledním semi-akustickým albem bylo Declaration z roku 2009. Nicméně není pochyb, že zatím poslední saxofonistův titul Beyond Now (2016) ikonický zpěvák ovlivnil. Nápadně už tím, že kapela jako poctu Bowiemu upravila dvě skladby z jeho repertoáru. Méně nápadně lidským příkladem, kvůli kterému McCaslin a spol. album Bowiemu dedikovali.

Nekonečný pohyb
Na cestu ke svému současnému soundu se McCaslin vydal deskou Perpetual Motion (2010). Právě tehdy s pomocí producenta a spoluhráče Davida Binneyho začal využívat elektroniku a v sestavě jeho kapely také převzaly dominantní roli elektrofonické nástroje (byť epizodně využil McCaslin ve svých sestavách např. baskytaru už dříve). Na Perpetual Motion se také v obsazení objevili bubeník Mark Guiliana a baskytarista Tim Lefebvre, proslulí příchylností ke klubovou taneční hudbou ovlivněným groovům.
Vývoj podobným směrem pokračoval i na ceněném titulu Casting For Gravity (2012). Právě zde se v sestavě Donny McCaslin Group objevil důležitý pianista a hráč na syntezátory Jason Lindner, čímž vznikla budoucí tzv. Blackstar Group. Právě skladby z tohoto alba tvořily, v pochopitelně ještě dravějších verzích, místy evokujících moderní jazzrockovou fúzi, nadpoloviční většinu zmíněného vystoupení v Jazz Docku, byť tady Lindner nevystupoval, na evropském turné tehdy zaskakoval s elektrickým pianem Matt Mitchell.
Saxofonista se od vlastní představy o současné fúzi a také od fungující personální sestavy kapely neodklonil ani na Fast Future (2015) a Beyond Now. Na posledním titulu navíc slyšíme i multiinstrumentalistu Nata Wooda, tentokrát v roli kytaristy. V Jazz Docku alternoval Nate Wood na bicí. A jako bubeníka uslyšíme Wooda i v Ostravě. Na evropské šňůře totiž nehraje kompletní Backstar Group, jak se leckde dočteme, ale jen kapelník McCaslin a klávesista Lindner. Rytmika Guiliana – Lefebvre je momentálně zaměstnána jinde. Mark Guiliana se od McCaslina odpojil koncem června, v červenci ho totiž čeká evropské turné s vlastním Mark Guiliana Jazz Quartet. A Tim Lefebvre má závazky v Americe, zrovna jede šňůru s bluesrockovým Tedeschi-Trucks Bandem.
Donny McCaslin Group v Ostravě a na dalších evropských štacích doplní baskytarista Jonathan Maron. Což vůbec není na škodu! Jde o elitního muzikanta, jednoho ze zakladatelů Groove Collective a spoluhráče Kurta Rosenwinkela či Anoushky Shankar.

Přidat komentář