Jak dělat z menšinových žánrů většinové

Vlajková loď česko-moravsko-slezské festivalové kultury doplula zase o kus dál. Nejen k návštěvnickému rekordu, masovost přece kvalitu nedělá. Ale třeba k ještě větší, sympatické kosmopolitnosti, nemluvě o na Colours Of Ostrava tradiční žánrové toleranci. Například jazz prorazil i na velká pódia. A vyvolával euforii, která je z podstaty upřímná, u diváků, kteří tenhle hudební vesmír běžně nenavštěvují. Ale především: pozváním několika velepopulárních tváří, které se postarají o návštěvnost a leckterý pořadatel by si řekl „stačí, s tím budeme mít úspěch“, obdivuhodná práce dramaturgie Colours nekončí. Spíše naopak. Klidně to popišme pateticky: „Ve stínu hvězd se neztrácelo marnotratné kvantum rozesetých hudebních diamantů.“ Slovo osvěta zní poněkud zprofanovaně, ale sedí.
Vůbec není třeba pohoršovat se nad dětskými interprety jako Imagine Dragons, byť někteří spolupamětníci zažbrblají, že „tohle by se na starých ročnících Kolorsů nestalo“. Naopak lze docenit, kdyby i jediná z dívenek, prozpěvujících texty z oné snadno představitelné dračí líhně, zabloudila na koncert Donny McCaslin Group a s úžasem si řekla „to je fakt hustý“. Nebo jak se to dnešní mluvou vlastně říká. Nenásilné rozšiřování obzoru je ten nejlepší způsob (nejen) hudební výchovy. Festival si navíc zajišťuje další generaci publika. A kdo se chtěl teenagerskému popu vyhnout, neměl nejmenší problém. I letos představovalo zapeklitý problém spíše rozhodování, co oželet. „Stars“ opět nebyly na úkor počtu zasvěceně vybraných, obsahovému zaměření UNI zcela relevantních projektů. Troufám si srovnávat, protože krom prvního ročníku jsem nevynechal jediné Colours.
À propos, kosmopolitnost. Vedla až k mile pitoreskním scénkám. Třeba když Martin Noga, trombonista Balkansambel, vyplňoval promluvou technickou pauzu a z davu se ozvala prosba, záhy podpořená odezvou dalších posluchačů: „Mluvte prosím anglicky, nerozumíme česky.“ Jistě, že Martin mluvil slovensky, tedy než přešel do „english“, ale to cizinec těžko rozezná. Převládajícím domácím divákům přepnutí na lingua franca ani trochu nevadilo, vždyť vstřícnost k hostům se má ctít.

All that coloured jazz
Jistě, Melt Yourself Down nehráli jazz v tradičním smyslu, šlo především o přímočaře taneční groovy a funk. Ale neprvoplánové jazzové postupy čněly z hudby nejen v souhře i improvizacích dvou saxofonů. Ostatně kapelník Pete Wareham vystupuje zároveň v experimentálním jazzovém kvintetu Polar Bear či v rámci tvůrčí platformy F-IRE Collective a ve výrazu to bylo zatraceně poznat. Co na to publikum pod druhou největší vítkovickou scénou? Pozitivní šílenství. Adrenalin posluchačů sice viditelně zvedaly hlavně melodicky jasné laufy, nicméně pozornost neupadala ani během pasáží komplikovanějších. A onu pozornost nedržel jen rytmus.
Také Donny McCaslin sází v posledních letech na vypjatou energičnost projevu kapely, elektroniku a často i „rovné“ beaty. Což platilo už pro koncert v pražském Jazz Docku v roce 2013. Velký prostor v rámci soundu Donny McCaslin Group také dostával Jason Lindner, který kombinoval elektrické piano s elektronikou a naživo samplovanými smyčkami. Produkce kapely určitě patří v rámci svého ranku k těm přístupnějším. Ovšem nelze napsat, že by čtveřice posluchačům cokoliv až příliš ulehčovala. McCaslinova improvizovaná sóla zaujala už samotným zvukem, ale byla rozváděna sofistikovaně, s nesamozřejmou vnitřní logikou, zjevnou jen ze soustředěného odstupu. Saxofonista sice dobře věděl, ve které chvíli lapit diváctvo chytlavě melodickou vyhrávkou, ale nekonaly se žádné populisticky jásavé repetice libých nápěvů.
Když McCaslin, řádně splavený a se sluncem svítícím naplno do očí, trochu omámeně prohlásil „úžasné, na takovýmhle místě jsem ještě nehrál“, dalo se mu věřit. Zvláště když vyzkoušel zvuk, odražený od malebných architektonických industriálních monster naproti, a pustil se do hry s ještě větší vervou.

Rockující Tibet, Alžír i Izrael
Spojit klenutou tibetskou melodiku, v koloraturách využívající mikrotónové intervaly, s docela hodně přitvrzeným indie rockem, z toho musí vylézt zpotvořenina, nebo ne? Ne, Porok Karpo byli soudržní jako lavina. I když nerozumím textům, tibetský exulant Loten Namling sytým, znělým, pevným hlasem dokázal vyjádřit všechnu hořkost nad stavem ztracené domoviny a rock’n’rollové riffy jeho švýcarské kapely mu k tomu vytvořily globálně srozumitelnou platformu.
Že si elektrifikovaný oud Alžířana Mehdiho Haddaba, tahouna Speed Caravan, rozumí s hardrockovou estetikou i elektronikou už víme z několika vystoupení u nás, včetně toho minulého na Colours 2009. Nové spojení se senegalskými muzikanty ovšem nejen přidalo barvu a zvýšilo rytmickou pestrost, ale navíc odsunulo do pozadí elektronické smyčky a pomohlo vytvořit ještě kompaktnější amalgám. Není přitom pravda, že takhle zkreslený sound by mohl Mehdi rovnou – a snadněji – tahat z elektrické kytary. Originalitu dodává zvuku právě „bezpražcovost“ nástroje, ladění, krátká menzura.
Charismatický izraelský rocker Dudu Tassa dokázal malý zázrak. Arabské šlágry jeho předků z poloviny minulého století zněly, jako kdyby se Springsteen narodil v Bagdádu. Zároveň ono přeložení repertoáru Al-Kuwaityů do jazyka mizrahi rocku působilo tak samozřejmě a živě, jakoby Dudu písně sám před pár měsíci napsal. Původní aranžmá evokovalo účelné využití quanunu (kánunu či kanonaki, blízkovýchodní citery), sound zjemňovaly smyčce. Ovšem údernost elektrické kytary, baskytary a bicích neničila autenticitu, naopak přidala na naléhavosti. Ani stopa po křeči.

Drive that Gong!
Už tradičně těšila vzájemně se vyvažující dramaturgie dvou scén, odvazové Drive a konejšivé v prostorách Gongu. I když, konejšivé. Královnou Gongu a celých Colours se pro mě stala Leyla McCalla, a i když je její přednes klasicky kultivovaný, do konejšení má daleko. Sociální náboj, dramatičnost číhající těsně pod povrchem, rozhořčení nad stavem světa Leyla pouze ventilovala „nenásilnými“ prostředky. Když si vybrala klasickou píseň trinidadské calypsové legendy Nevilleho Marcana (1916–1993) Money Is King, dokázala ji využít zcela aktuálně, „proti Trumpovské zabedněnosti“. (Nic levičácky naivního, naopak hodně obecně lidského.) Nepřekvapilo její prohlášení, že právě tuhle píseň chce zařadit na svoji chystanou třetí desku. Jak vyhmátnout aktuálnost starých poselství dokázala také interpretací zhudebněných básní Langstona Hughese. A jelikož v Gongu diváctvo sedí, dočkala se Leyla spontánních a zasloužených ovací ve stoje.
Dokud ho člověk nevidí naživo, třeba se stejně výjimečným Dorantesem, neuvědomí si, jak ohromný virtuóz Renaud Garcia-Fons je. Hutné předivo tónů a perkusivních zvuků, vytvořených příklepy smyčce, jako by hrálo hned několik lidí (a tím myslím pasáže, kde Garcia-Fons nepoužíval looper!), vyluzoval s takovou lehkostí, s jakou se ve středomoří popíjí víno. Vidíte kontrabas, slyšíte kontrabas – ale zároveň s ním i kaskády violoncellových tónů a k tomu doprovod cimbálu. Muzikant se přitom tváří, že úžasně relaxuje. Že u Renauda nejde o samoúčelnost je samozřejmé. On prostě chce jenom dostat z hlavy muziku vnímanou v celé komplexnosti. Také Dorantes si vyložil techniku hry na piano po svém. Když jednou rukou zanořenou do korpusu nástroje zatlumoval struny, dosáhl třeba zvuku kytarového. Oba pánové si dopřáli sólové vstupy, aby předvedli, jak lehce by utáhli koncert sami, největší kouzlo však pochopitelně tkvělo v komunikaci. Takhle siamský timing dvou osobností se slyší vzácně.
Zdánlivým šramlům na „drajvce“ ovšem v drtivé většině nechyběla stejná virtuozita, jen vybíjená na nejdravějším konci náladového spektra. Blazin‘ Fiddles dokázali, že jigy v podání čtveřice skřipek nezněly jednotvárně a v unisonu, ale v nečekané aranžérské šíři a rafinovanosti. Nic přitom nerušilo čirou euforickou tanečnost. Keltský punk Ferocious Dog, evokující známější The Levellers či spíš „americké Irčany“ Flogging Molly, sice nezní na první poslech nijak originálně, jenže tahle kapela hraje – stejně jako oni novodobí Levelleři – už od konce 80. let a o nějakém epigonství není ani řeči. I kdyby, nasazení muzikantů ve stylu „do roztrhání těla“ by ho ospravedlnilo. Atd., o interpretech na scéně Drive by šlo popsat další stranu.

Ti velcí
Kdo měl obavy, že po patnácti letech neexistence obnovení Midnight Oil zklamou očekávání, strachoval se zbytečně. Naopak, dočkal se vrcholného momentu Colours. Nekonala se agitace salónních ochránců přírody, nedošlo na sentimentální vzpomínky na zašlou slávu. Tohle byl boj, vedený s bezmála punkovou sveřepostí. Zpěvák Peter Garrett působil snad ještě jurodivěji než na videích z počátku kariéry. („Ten chlápek tančí šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co?“) Přitom žádné předvádění se ve stylu „heč, ještě jsme kabrňáci“. Takhle vypadá vystoupení chlápků s poselstvím. Právě díky onomu poselství se kapela nemusela stydět za prvoplánově zpěvné refrény, podané navíc s impozantním „tlakem“, jistotou a výborně sezpívanými vícehlasými sbory. Když se bubeník a taktéž výtečný zpěvák Rob Hirst jal bušit do kovového barelu, bylo v tom kus možná „obyčejného“ showmanství, ale i tohle zabralo skvěle. Kdepak staré železo. Mimochodem, další malý zázrak. Moře hlav, kam (ne)dohlédneš, a pocit jako v malém klubu. Včetně perfektně čitelného zvuku.
Norah Jones se v kuloárech vytýkala jistá unylost. Nebo se poukazovalo na zasazení jejího decentního projevu do příliš rušného prostředí. Myslím, že trochu neprávem. Jones předvedla vkusné představení „pro všechny generace“, s citem i profesionalitou. Akorát bylo nutno přimknout se blíže k pódiu a pro onu komornost si ke hlavní scéně dojít. Posluchač pak neodešel s prázdnou. Hudba nevyzněla akorát na rušných periferiích festivalové valné hromady.
Neurážel ani euforický pop zpěvačky a písničkářky LP, ba ani mladičké Birdy. Nemluvě o muzikantské svrchovanosti funky/acid jazzově diskotékových Jamiroquai. Afro Celt Sound System splnil slib mnohem akustičtějšího, živějšího a hlavně živelnějšího projevu. Ani stopy po rutině, nová krev se vzájemně rozpalovala s tou původní. Lauře Mvula ukradla kus show bouře s přívalovým deštěm, přesto zvládla ponořit rozbahněné hlediště do soulových nálad: „Hele, támhle vidím anděla,“ ukázala kamsi nad hlavu. Snad všichni se ohlédli.
Jistě, festival se stává stále populárnějším, roste a roste a kdo dává přednost komornějším rozměrům, musí tu kvůli muzice lecjakou frontu se zatnutým chrupem vybojovat. Ale stojí to tisíckrát za to. I zatím „největší“ ročník přesvědčivě dokázal, že o dramaturgii Colours 2018 netřeba mít obavy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *