33Revpermi aneb autorizovaný sen Dominiqua Répécauda

Kytarista Dominique Répécaud (*1964) vyrůstal pod vlivem kapel typu King Crimson či Magma. V roce 1982 se potkal se zvukovým experimentátorem Jeanem-Francois Nodotem a rozhodl se s ním založit formaci Soixante Etages (název byl odvozen z jakéhosi rozhlasového interview s architektem, jenž se rozplýval nad newyorskými vysokopodlažními budovami), která by zkoumala možnosti improvizace, rocku, konkrétní hudby, využívání pásků a podomácku vyrobených nástrojů. Nejdříve působili jako duo, později se přidali zpěvák a kytarista Jacques Debout a Daniel Koskowitz (tehdy baskytara, samplery a rytmické mašinky) a následovně se kolektiv rozrostl o řadu hostů včetně nepostradatelného zvukového inženýra Francoise Dietze. Svůj debut Heatproof cauldrons for Wanglers nahráli Soixante Etages v průběhu léta 1988 a světlo světa spatřil o dva roky později ve formě vinylu jako první vlašťovka nového nezávislého labelu 33Revpermi, jenž byl pojmenován podle rychlosti otáček na gramofonu a zároveň je to určitá slovní hříčka, která spojuje slova re`ve (sen) a permis (autorizace). Album, které s několika bonusy vyšlo na CD v reedici v roce 1997, obsahuje hutný syrový materiál s mnoha imaginativními zvukovými zádrhely, v němž se klasické rockové nástroje kongeniálně snoubí s elektronikou. Kapela působí dojmem sonického buldozeru, který před sebou valí smršť tónů a polyrytmů v hypnotické katalepsii. Najdeme tu však i téměř bluesrockovou skladbu An Eye Upon His Dessert? A Leg On His Desk či ryze kolážovitou kompozici The Warmy Style Of The Fragile Simple.
Druhý opus Beaux Soirs de Paris představuje tvorbu z let 1989 až 1992 a výraznou měrou se na něm podílí i dvě nové opory – baskytarista Olivier Paquotte a Yves Botz (gramofony, preparované kytary a zpěv). Šestnáct skladeb opět ukazuje široké rozpětí i proměny Soixante Etages od dunivých rockových nářezů přes střípkovité hříčky až po jejich průniky. Devítidílná suita Revolutionary Suicide z přelomu let 1993 a 1994 de facto pokračuje v nastoleném trendu, celkově ovšem sází na plíživou potemnělost a místy až minimalistickou monotónnost s prvky noise. Ze stejné doby pochází i album De sa bouche de loup, které však dostalo finální podobu až v roce 1997. Tady se Soixante Etages povětšinou dostávají do výrazně fragmentárních abstraktních poloh, což jistě podpořila i účast zvukového mága Jéróma Noetingera, který je podepsán pod rozsáhlou dekompozicí Lopy-Tsiréne.
Roku 1993 se rozhodlo základní jádro kapely (Répécaud, Paquotte a Koskowitz) vytvořit power trio Etage 34, které by se věnovalo dynamičtější freerockové tvorbě. Soixante Etages ovšem zcela nezanikli a pokračují čas od času jako proměnlivé studiové těleso. Jejich zatím nejnovějším počinem je album ASBL z roku 2002, na němž se opět objevuje Noetinger a další ďábelský elektronik Lionel Marchetti a v neposlední řadě i stálý spolupracovník Art Zoyd studio – thereminista Laurent Dailleau a akordeonista Bruno Fleurence. ASBL je jakýmsi hybridním návratem do budoucnosti a přináší i dvě zhudebněné básně Allena Ginsberga, jednu coververzi Captaina Beefhearta a paranoický remix skladby Blonde z Beaux Soirs de Paris.
jina_hudba1Etage 34 debutovali roku 1994 našláplým, čistě instrumentálním CD Exorde, ne němž za pomoci elementárních nástrojů rockové úderky vytvářejí boostrované zvukové plochy, valící se do uší posluchačů s nesmírnou kadencí. Podobnou strukturu má i následující album označené z roku 1996. Etage 34 se ovšem nechtěli uzavřít ve svém mikrosvětě a začali zvát ke spolupráci další muzikanty, mezi nimiž nechyběl Laurent Dailleau, Michel Doneda, Jacques Berrocal, Fréderic Le Junter, Jean Pallandre, Jacques Di Donato či Hervé Gudin. Třetí album tak vzniklo za spolupráce zpěváka a perkusisty Beňata Achiaryho, který si vypůjčil texty od nejrůznějších básníků včetně Arthura Rimbauda. Celý opus byl natočen během jediného dne a pouze první skladba měla předem danou konstrukci, zbytek byl čirá improvizace. Dominique Répécaud ovšem tvrdí, že improvizace je základním skladebním kamenem tvorby kapely bez ohledu na to, zda je pod ní někdo konkrétně podepsán či se dokonce jedná o převzaté skladby od jiných umělců (tady zmiňuje například skladbu Old Man od Neila Younga). Zcela fatální bylo setkání Etage 34 s japonskou zpěvačkou Tenko. Dohromady je dali organizátoři festivalu Densité a setkali se spolu prakticky až přímo na pódiu. O dva dny později se společně vydali do studia a vzniklo fenomenální CD, které sice vycházelo z espritu jejich předchozího vystoupení, ale byl to záznam zcela nové interakce mezi přítomnými muzikanty. O dva a půl roku později se potkali znovu na festivalu v hornorakouském městečku Wels na akci Musicunlimited a znělo to, jako by se vídali a zkoušeli každý den. K další spolupráci se chystají pravděpodobně koncem této sezóny.
V roce 2005 vyšlo jakési ,best of‘ pod názvem X. Kromě již vydaných skladeb se tu objevuje například i zmiňovaná parafráze Neila Younga či A Perfect Day Elise od P. J. Harvey se zpěvem Oliviera Paquotta.
Roku 1999 inicioval Laurent Dailleau pro vystoupení v Bordeaux projekt Le Complexe de la Viande, k němuž vedle Répécauda přizval básníka Serge Peye. Ten ve svých textech mixuje aktuální politická témata s náladou pradávných šamanských obřadů a deklamuje je téměř rituálním způsobem. Zvuk thereminu, analogového syntezátoru a elektrické kytary pak dodává jeho recitaci další rozměr. Le Complexe de la Viande v roce 2000 spojili své síly se zbývajícími členy Etage 34 na festivalu Fruits de Mhére. Živé vystoupení bez vizuálního zážitku sice postrádá uhrančivou sílu Peyova hlasu, dává ovšem více prostoru propleteným etudám zúčastněných hráčů.
Nejvýraznějším počinem vydavatelství 33Revpermi je dozajisté projekt Idiome 1238, který je společným dílem několika členů Soixante Etages (Répécaud, Paquotte, Koskowitz a Debout) a kolektivu La Flibuste, který tvoří trombonista Fabrice Charles, saxofonista Michel Doneda, perkusista Lé Quan Ninh a hráč na magnetofony a analogové syntezátory Jean Pallandre. Číslovka v názvu se vztahuje k rychlosti šíření zvuku v kilometrech za hodinu a je to vskutku hudební průvan, který v průběhu devětapadesáti minut obejme to nejpodstatnější z esence současné jiné hudby v celém jejím škálovém spektru. Komornější ráz má projekt Direct Chamber, který vznikl ve spolupráci s firmou For 4 Ears a jsou pod ním podepsáni Charles, Doneda a vizionářský perkusista a elektronik Günter Müller. Ambientní studie fiktivního prostoru ve čtyřech částech nás zavádí do tajemných komnat muzikantských myslí a v jemných poryvech nás provází po každé pídi relativně prázdného objektu, kde lze i v částečkách prachu najít skryté kouzlo. Také trio The Infusion ve složení Ron Anderson (elektrická kytara, trubka, automatický bubeník), Olivier Paquotte (baskytary) a Camel Zekri (akustická kytara, elektronika) si libuje ve filigránských strukturách. Je však mnohem nervnější a prolíná zdánlivě relaxační momenty se zvukovými erupcemi.
Z poněkud jiného soudku je sólový projekt Daniela Koskowitze Jagger Naut. Protagonista zde nabízí přímočařejší elektronický bigbít podpořený plejádou přednatočených pásků. Od prvotiny Undoer se ovšem dostává na dalších opusech ke složitějším strukturám a nabízí bohatší posluchačský zážitek za pomoci dalších přizvaných muzikantů. Opět tu využívá v poněkud jiných intencích systém koláže a svým způsobem až jakýchsi matematicko-hudebních vzorců.
Dominique Répécaud stál v roce 1984 také u zrodu festivalu Musique Action ve Vandoeuvre-les-Nancy, který stojí poněkud neprávem ve stínu renomovanějších akcí obdobného typu. Profilová alba z této přehlídky nonkonformní hudby ovšem vyšla na značce Vand’uevre Records (ale o tom zas až někdy příště). Na letošním ročníku, jenž proběhne od 22. do 28. května, se jako spolukurátor podílí představitel radikálního country and western Eugene Chadbourne a objeví se tu skutečně výkvět současných avantgardních muzikantů.
Foto Kateřina Ratajová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *