JABLKOŇ: Dýchánek

Před lety vydala Jablkoň alba Písničky a Bláznivá, a popudila si tím všechny příznivce vysokého umění i vlastních alternativních experimentů. Jako by se snad obojí nemohlo vhodně doplňovat. Ještě na letošním Banátu jsem kvůli tomu nebyl ušetřen nedobrovolného vtažení do právě toto řešící intelektuální debaty. Jenomže muzikant, který si nemá potřebu alespoň občas ve vší jednoduchosti zazpívat, bez uměleckých očekávání, akusticky, na večírku či v hospodě, těžko si pak může nad svou tvorbou, které si považuje, udržet potřebný nadhled.

Členové Jablkoně si tak jednoho sobotního odpoledne sezvali do nahrávacího studia pár přátel, a v té nejjednodušší myslitelné formě si společně s nimi zazpívali svoje povětšinou letité a osvědčené písničky. Stylem, jak by asi zněly někde na chalupě nebo na mejdanu. Bez složitých aranžérských fines, občas jen s kytarou, chřestidly a houslemi. Je to milé, bezprostřední, nejspíš nejeden fanoušek kapely u toho zalituje, že nebyl přítomen. Zásadní otázka ovšem je, zda má smysl podobný záznam „mejdanového“ session vůbec oficiálně vydávat.

Odpověď není tak složitá: pro zúčastněné určitě ano, pro sběratele kuriozit a věrné příznivce kapely, kteří chtějí mít od svých oblíbenců všechno, jakbysmet. Pro ty ostatní nejspíš ne. Nicméně buďme upřímní – drtivá většina právě z nich by zájem o nahrávku neprojevila, i kdyby byla sebesofistikovanější. Takže proč nedat přednost těm prvním? To, že se na obalu nedočteme detaily o konkrétním nástrojovém obsazení, ale zato nechybí informace, jaký vybraný alkohol u nahrávání zúčastnění popíjeli, pak působí jako zcela logické.

Navzdory tomu, že skladby byly podané (slovy tvůrců) „jednoduše a nezáludně“, jejich kouzlo se nevytratilo. Ani ve folkové prostotě nemizí jejich poezie, schopnost oslovovat, a úloha přítomných sborových zpěvů (ze kterých ale stejně nejvýrazněji vystupuje ten Marie Puttnerové), nabývá na významu. Skladbám samotným zpětně taková podoba ještě více přidává na ryzosti a neokázalosti. Navíc se snadno dostavuje impuls, známý už od punkových dob – po vyslechnutí nahrávky se u těch, co umějí alespoň pár akordů, dostavuje uvědomění, že i oni můžou, a vzápětí i neodbytná chuť si ty písničky taky zahrát.

 

Galén, 2017, 32:17

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *