PINGVINORKESTERN: Look, No Hands!

Druhé album brilantních hudebníků a zároveň veselých taškářů z Malmö je skutečně překvapivým balíčkem. Už debut Push z roku 2014 byl mimořádně skvělým a také zapeklitým oříškem, co se týče žánrového přiřazení. Přiznávám, že podobně jako jsem v tomhle měl trabl při psaní o bostonském bandu Bent Knee (UNI 7/2016), stejně tak zůstávám bezradný u Pingvinokestern. Švédský kvintet bezpečně necílí na žádnou žánrově vymezenou skupinu publika, evidentně si hrají pro čirou radost. Zpěvačka a hráčka na zobcovou flétnu Susanne Johansson mi na mou prosbu
o radu odpověděla: Napiš „a little bit arty, so slightly farty“, trochu umělecké, trochu prdlé. Interesantní nástrojový konglomerát: kytary rockové i akustické, bicí, piano, Hohner Melodica i syntezátory, množství perkusí, housle, flétny všeho druhu, vibrafon, ukulele, fagot, pila, harmonika, zvonky, xylofony, vokál ženský i mužský, sólový i vrstvený, to všechno užíváno většinou velmi mírumilovně (občas ale sakramentsky přitvrdí – např. v písni Happy), citlivě a stavěno po drobkách v novotvarných harmonických liniích ve skladbách-písních od jedné do sedmi minut. Zappovská legranda, převažující na debutu Push, na novém albu sice opět nechybí, je ale ukryta více pod povrchem a jaksi nepřímo, mimoděčně v mezihrách – například klaunské, cirkusácké číslo Stora moerdarbacken nebo písnička-říkačka Honk. Naproti tomu se zde objevuje i překrásná balada Walk Slowly, u níž jsem znejistěl, zdaliž jsem v nějakém transcendentálním stavu bezmyšlenkovitě nepřehodil CD v přehrávači na Nicka Cavea. Na desce je ještě jedna podobně nádherná a silná baladická píseň Save Me, oproti Walk Slowly ovšem zpívaná klenutým ženským, až mateřsky laskavým hlasem Susanne Johansson. Ačkoli je Look, No Hands! albem nekoncepčním, je naprostým protějškem koncepčních alb, prostě plným skladeb a skladbiček nejrůznějšího druhu, po spuštění prvního tracku se vám nebude chtít přirozeně na sebe navazující tok nápadů přerušit, bezvadně funguje jako celek od začátku do konce. Perfektně poskládanou dramaturgii jednotlivých kompozic, jejich instrumentace i přimíchaných ruchů, lze uvést na jednoduchém příkladu: ve smutně melancholické písni s jednoslovným, citoslovcovým textem Oj, která mne opravdu vcucla dovnitř a poněkud ukolébala, jsem byl na dvou místech vyplašen naprosto živým bzukotem mouchy, tím pádem znovu zpozorněl a „rozumem“ se zaposlouchal do hudby. Komorní vážnohudebná postmoderna střídá kabaretní výstupy, progresivistická valba zas třeba indie-popové kousky nebo cikánský folklór (vše se prolne mj. v titulní Look, No Hands!), jazzová barovka se změní v kolotočářskou halekačku, ta zase v náznak improvizačních věcí jako od Art Bears či ryzí filmové score, popřípadě drnkačka pouličního hráče na ukulele v tragédskou pohřební píseň. Prostě Look, No Hands! je pro všechny, kdož si libují v organizované triumfální bláznivosti.

 

 

 Vlastní náklad, 2017, 50:4

Přidat komentář