CATRIN FINCH & SECKOU KEITA: Soar

Kdyby pokaždé, když se v našem okolí objeví zvíře, považované za nadobro ztracené, vzniklo tak přirozeně krásné, nadčasové album, o to víc bychom se snažili k přírodě chovat šetrněji. V hudební radosti velšské harfenice a senegalského hráče na koru z návratu orlovce říčního na pobřeží Walesu po čtyřech stech let nelze přehlédnout ornitologickou symboliku: pár orlích dravců odlétá do afrických zimovišť odděleně, po návratu ovšem znovu hnízdí jako rodina. Tím je pro instrumentální duo dost naznačeno a hodně dáno.

Catrin s Keitou svedla náhoda: virtuózovi Toumanimu Diabatému válka v Mali znemožnila přijet do Evropy dřív než těsně před koncertem, takže zasvěcení do tajemství kory se Velšance dostalo od Keity. Nejen z vděku se k sobě po Diabatého odjezdu vrátili a z debutu Clychau Dibon proto dýchalo něco víc, než běžná spolupráce; to by ho nepotkalo vyhlášení albem roku 2013 a příval nejvyšších hodnocení. Následujících pět let se moc neviděli, k sobě je to ale táhlo, jako ty ptáky. Kapitolu keltský bard versus západoafrický griot považují za vyčerpanou a přesun k osobním tématům, kdy si už nevystačí se strunami a Keitovi nezbývá než zpívat, dvojici odkrylo další prostor. Catrin třeba k vyjádření neubývající naštvanosti: ve skladbě Cofiwch Dryweryn (Remember Tryweryn) do smutného Keitova nářku mrazivě šeptá „Capel Celyn“ – název historické velšské vesnice zatopené přes obrovský celonárodní odpor v roce 1965 vodou přehrady Llyn Celyn, zásobující, k ještě větší zlobě, vodou anglický Liverpool.

Svázáni napevno jako tkaničky od bot? Mohlo by být, pokud by něco takového v hudbě vycházející z kontrapunktu harmonicky vlnivé harfy a staccatové kory přicházelo do úvahy: oddělují se od sebe jako ti ptáci, některé skladby mají velšský začátek a senegalský konec nebo naopak. A v Bach to Baisso překvapivě splývají v prolnutí Bachových Goldbergových variací s griotským eposem Baisso.

 

Astar Artes/Mwldan, 2018, 46:12

 

Přidat komentář