36. ročník festivalu pro free a improvizovanou hudbu Jazzgalerie Nickelsdorf 16.–19. července 2015

„Vždycky je těžké začít mluvit o hudbě, protože poslouchat hudbu je mnohem důležitější!“
Hans Falb

Rakouská víska Nickelsdorf leží cca třicet kilometrů pod Bratislavou na pomezí maďarských hranic. Kousek od kostela tu na hlavní silnici najdete Restaurant Hanse Falba, který je drahnou dobu pomyslnou Mekkou svobodné hudby a každý její příznivec by se tam měl alespoň jednou za život vydat. Ovšem pravověrní se na místo činu vrací stále. Nultý ročník se zde odehrál ve dvou víkendech v roce 1979 pod markou For Days of New Music a Falb vzpomíná, že například na sólovém koncertu věhlasného amerického saxofonisty Davida Murraye tehdy byli dva platící diváci. Avšak především příznivci afro-americké kultury si sem cestu brzy našli, neboť zde mohli vidět své ikony jako Henryho Threadgilla, Roscoe Mitchella nebo Anthonyho Braxtona. Nicméně festival prošel několika peripetiemi. Ve druhé polovině osmdesátých let začal Hans zvát evropské věrozvěsty jiné hudby, což určitou část publika odradilo. Podobná situace nastala o deset let později, kdy se tu objevili zástupci elektronické scény a DJové a mnozí staromilci se opět cítili uraženi. Každopádně Falb neměnil dramaturgii kompletně, jenom chtěl, aby zde docházelo k určitým konfrontacím nikoliv ve smyslu střetů, ale spíše jako určité porovnání nových výbojů s avantgardní „tradicí“. Ačkoliv je Rakousko do značné míry vstřícné k nonkonformním uměleckým projektům, i tady se dotace na kulturu v některých případech podstatně snížily. A tak se stalo, že Jazzgalerie na počátku roku 2008 zbankrotovala. Tehdy ovšem za svůj považovala tento kulturní stánek i většina místních, rozjela akci „Zachraňte náš obývák“, a zároveň fanoušci ze všech koutů světa zasílali e-maily burgerlandské správě, jež předtím kategoricky argumentovala, že nemůže dát peníze do něčeho, co už neexistuje. Začaly se organizovat benefiční koncerty ve Vídni, Berlíně, Amsterdamu, Chicagu a jinde. Díky tomu nakonec festival nadále vzkvétá a přináší nevšední zážitky návštěvníkům z mnohdy velice vzdálených koutů. Letos jsem tam potkal například dokonce početnou výpravu z Rumunska či skupinku omladiny z Litvy. Není divu – dvaadvacet koncertů a zhruba sedmdesát muzikantů ve čtyřech dnech – taková koncentrace zajímavé hudby opravdu stojí i za dalekou pouť.

HAMID HAMID HAMID
Jednou z integračních osobností a největších hvězd letošních Konfrontationen byl americký bubeník, perkusista a zpěvák Hamid Drake. Ten se objevil hned na čtvrtečním otvíracím koncertu coby člen Luc Ex’ Assemblee. Tahle skvadra má sice v názvu jméno nizozemského baskytaristy, ale je to soubor čtyř výrazných osobností, díky nimž se zde skvěle kumulují jejich zkušenosti v neobvyklé fúzi, která jasně definuje, o co na téhle akci jde – hravost, spontánnost, fenomenální hráčskou dovednost, touhu překvapovat publikum i sama sebe a prostě zkrátka radost z objevování, aniž by člověk musel tlačit na pilu. Hamid s Lucem se skvěle doplňují díky svému smyslu pro dravost i odlehčenost. A do toho superiózně štěbetají Ab Baars a Ingrid Laubrock na saxofony. Esenciální vyšpílcovaná free muzika plná pohody.
Závěr prvního večera patřil duu Hamida Drakea s rakouskou pianistkou Sylvií Bruckner, která představuje extravagantní akademismus s prvky místy až lyricistního impresionismu, nervními běhy i drásavými momenty při hře na struny. To nakonec ve spojení s protikladně živočišně uvolněnými bicími působilo také poměrně symbioticky.
Neskutečnou lahůdkou bylo ovšem vystoupení Hamida při sobotním úsvitu okolo páté hodiny ranní, kde mu brilantním partnerem byl italský vibrafonista a hráč na další perkusivní nástroje Pasquale Mirra (ten již prvního večera exceloval se svojí domovskou kapelou Mrafi hrající ve stylu freejazzu 70. let). Vzývání slunce dostalo vskutku rituální charakter zejména ve druhé části, kdy se Hamid chopil rámového bubnu a vše doprovázel svým šamanským zpěvem. Byl to skutečně svátek radosti a vzájemnosti, kdy se opět vrcholně naplnilo poslání festivalu coby souznění publika s muzikanty a vůbec vědomí všeobjímající sounáležitosti.

OSUDOVÉ KVARTETO A SYNTÉZA SMYČCŮ SE SAXOFONEM ANEB VÁŽNĚ NEVÁŽNĚ
Jedním z největších vrcholů celého festivalu byl sobotní koncert Sudo Quartet, v němž se skutečně osudově sešli kontrabasistka Joëlle Léandre, houslista Carlos Zíngaro, trombonista Sebi Tramontana a bubeník Paul Lovens. De facto živelná „vážná“ hudba pěkně od podlahy se spoustou koumáckých fines, kde si každý hraje tak trochu po svém, ale najednou se to promění v mohutný proud. A když končila Joëlle operním zpěvem, bylo to k popukání, ale přitom nesmírně šaramantní, silné a strhující. Přes absolutní profesionalitu a vyhranost všech zúčastněných další příklad schopnosti nesvazovat se nějakým technickým předváděním, ale vytvářet milieu okamžiku.
Zlatým hřebem pátečního večera byla bezesporu švýcarsko-německá smyčcová trojka Harald Kimming (housle), Daniel Studer (kontrabas) a Alfred Zimmerlin (violoncello), jež dokáže být velice emotivní a expresivní sama o sobě. Když se k nim však vklínil britský saxofonista John Butcher, dostalo to ještě mnohem větší grády. Ovšem nikoliv ve smyslu nějaké větší razance, ale naopak zvláštního provzdušnění a povznesení. Dynamická bouře s vlastnostmi osvěžujícího vánku. Nezatuchlá komorní hudba s obrovskou kadencí. Vlastně také svým způsobem „vážná“ hudba, ale opět energizující a uvolňující.

DALŠÍ NEJVĚTŠÍ POZORUHODNOSTI
Za pozornost jistě stálo trio Watussi s brilantní pianistkou Ingrid Schmoliner a dechařem Joachimem Badenhorstem, kde ovšem nejvíc exceloval kontrabasista Pascal Niggenkemper, který svou hru navýsost nápaditě obohacuje o nejrůznější preparace svého nástroje a dokáže být pořádně drsný i umírněně jemný. Pihou na kráse tu byla snad jen závěrečná vokální exhibice pianistky, která byla poněkud nežádoucím apendixem. Další trio nazvané All Change opírá svou sílu o skutečně odvazové excelentní komunikativní kreace bubeníka Eddieho Prévosta, saxofonisty Toma Chanta a zejména dunivě rozprsklého kontrabasisty Johna Edwardse. Ukázka svobodné improvizace staré školy, která je ovšem nadčasová a naopak zraje jako víno. Naopak mladší krev představovalo trio Spin Track s původem belgickou rozjuchanou vibrafonistkou Els Vandeweyer, německým zemitým kytarovým samoukem Olafem Ruppem a flexibilním DJem Illvibem. Els sem vnáší ženskou křehkost, ale nepostrádá důraznost a Olaf je skutečně drtič strun par excellence. Až nostalgickou, ale i futuristickou notu mělo vystoupení trojice Jon Rose (housle, elektronika), Bob Ostertag (elektronika) a Gerry Hemingway (bicí). Jon jako vždy okouzlující a nesmírně charismatický, ale do jisté míry vyklidněný a usedlejší, Bob tentokrát trochu bloudící a Gerry na stará kolena s neutuchající vehemencí a v plné parádě.

STATEK A KOSTEL
V pátek a sobotu se odehrávaly o třetí hodině odpolední také hudební matiné na šest kilometrů vzdálené usedlosti Kleylehof, kam jste mohli dojít či dojet po vlastní ose nebo vás tam i zpět zavezl některý z místních pendlujících automobilů. V jednom z nich jsme byli hned zpočátku upozorněni, že se máme opravdu všichni připásat neb jsou silnice plné policistů, protože do okolí právě dorazilo okolo tří tisícovek uprchlíků. Cestou jsme ovšem už míjeli jen olbřímí bílý megastan, kam se museli všichni migranti vtěsnat. Úmorné vedro bylo všudypřítomné a nepřestávající ani v noci, ale tohle muselo být opravdové peklo. Nás naopak čekalo chvilkové zchlazení v prostorách pravděpodobně původně hospodářského kamenného stavení, kde byla v jedné místnosti instalace soch a ve druhé místo pro hraní. Tam se odehrávaly první den sólové sety, v nichž se představili zadumanější kontrabasista Mike Majkowski, Bob Ostertag se svým joystickem, na němž kouzlil nejrůznější veselé (pa)zvuky, a vrcholem bylo vystoupení excentrického saxofonisty a hlukaře Drora Feilera. Tento rodák z Izraele, nyní usazený ve Švédsku začal svůj program krátkým proslovem o svobodnosti hudby, což pak skvěle dokumentoval vlastní produkcí, v níž nezřídka hrál na dva saxofony najednou a posléze vytvářel brutální zvukové stěny. Svou uhrančivou seanci pak ještě překonal v nedělní odpoledne při mesmerické hudební modloslužbě v evangelickém kostele, kde ho doprovázel na varhany Philipp Quehenberger. Dror tentokrát foukal kromě saxofonu také do varhanní píšťaly, hluk vytvářel i posunováním jakéhosi stolku a vůbec působil démonickým dojmem. Ovšem v kladném slova smyslu.

GLOBÁLNÍ TEČKA
Celý festival končil v neděli téměř symbolicky vystoupením jedenáctihlavého Globe Unity Orchestra, který už od druhé poloviny šedesátých let minulého století vede pianista Alexander von Schlippenbach a jímž v průběhu let prošla celá řada vynikajících hráčů. I tentokrát byla sestava vskutku hvězdná. I když tohle těleso dnes již nepředstavuje nějaký výboj, je stále esenciálním příkladem hudebního internacionalismu. Jenom se tentokrát dechaři – Henrik Walsdorff, Gerd Dudek, Fredrik Ljungkvist, Rudi Mahal, Axel Dörner, Jean-Luc Cappozzo, Johannes Bauer a Christof Thewes – občas příliš snažili trumfnout jeden druhého. Naopak řádění veteránských bubeníků Paula Lovense (ten si ještě těsně předtím vystřihl také skvělý duet s turntablistou DJem Illvibem) a Paula Lyttona (blýsknul se i při sobotním hyperimprovizačním vystoupení s houslistou Philem Wachsmannem, klarinetistou a saxofonistou Florosem Floridisem, pianistou Stenem Sandellem a trumpetistou Natem Wooleym) dodávalo všemu řácký říz. A pak se najednou zvedla vichřice a všemu byl konec. Jenže ne tak docela. Konfrontationem se vám vryjí do mysli i srdce a máte o čem přemýšlet a rozhodně se budete do téhle nádherné komunity byť v jiné podobě chtít vracet. Je to prostě místo hudebních i nehudebních setkávání, která přetrvávají nejen ve vzpomínkách.

„Vždycky je těžké začít mluvit o hudb . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář