Létající rabín: Na svatbách se dobře najíme

Ve Výmaru, německém městě zhruba 100 km severně od Aše, probíhají každé léto workshopy i koncerty, zaměřené na židovskou hudbu dnes známou jako klezmer. Znalosti tam jezdí čerpat muzikanti z celého světa – včetně české skupiny Létající rabín. Ta v minulých letech vystupovala mimo jiné na festivalu v Boskovicích, který je spjatý s obnovou místní židovské čtvrti. Analogickou obnovou hudebních tradic, zdevastovaných holocaustem, je nynější klezmerový revival. Propojení mezi naší a světovou scénou v tomto žánru zkoumá miniseriál, jehož první částí je v tomto čísle rozhovor s vedoucím Létajícího rabína Vojtěchem Peštukou. V příštím čísle UNI bude následovat interview s americkým hudebníkem Alanem Bernem, který je iniciátorem zmíněných workshopů Yiddish Summer Weimar.

I když oba umělce dělí jedna generace, je zajímavé sledovat, co mají společného: dnešní klezmer je vlastně fiktivní rekonstrukcí zaniklých stylů, které byly součástí širšího kontextu – od jazyka přes tanec až po stravování. Zajímavým společným rysem je i to, že oba hudebníci prošli transformací: nástroje které „vystudovali“, tedy kytaru a klavír, nahradili houslemi či akordeonem, které vytvářejí mnohem osobnější vazbu k publiku, zvláště pokud jde o tradiční roli muzikanta hrajícího k tanci. Peštuka patří mezi českými průkopníky klemzeru k nejaktivnějším, vedle Létajícího rabína vede skupinu Pražská jidiš kapela, a počátkem roku vystoupil nečekaně jako host na pražském koncertu amerického zpěváka Daniela Kahna a jeho skupiny Painted Bird.

 

 

Jak jste se vlastně dobrali k vašemu názvu? V židovské kultuře odkazuje k hudbě daleko víc postava kantora nežli rabína.

My jsme vznikli roku 2001 jako Klezmer Kvartet, což nám ale brzy přišlo jako fádní název, a hledali jsme tedy nový. Líbily se nám americké kapely s dlouhými jmény jako Flying Bulgar Klezmer Band a to nás inspirovalo. Když se řekne Létající rabín, vybaví se mi Chagallovy obrazy,

 

Vy jste prošel hudebním vzděláním?

V ZUŠ jsem studoval kytaru a baskytaru, ale na housle jsem se učil sám. Začal jsem, když už jsem se pět let věnoval klezmeru. Tehdy jsem usoudil, že by bylo dobré začít hrát na nástroj, který k tomu stylu víc patří. Vybral jsem si housle, a protože jsem věděl, že v tom žánru u nás žádného dobrého učitele neseženu, tak jsem do toho šel na vlastní triko, tedy cestou do it yourself. Po šesti letech učení-samoučení jsem vyjel poprvé na workshop do Výmaru. Takže, moje hra na housle zní dost jinak, než když hraje jakýkoli klezmerový muzikant s hudebním vzděláním.

 

Ale není to vlastně cesta, jak se stát hráčskou individualitou? Jako všichni ti lautari, tedy romští virtuozové z Rumunska, co hrají každý jinak, protože neprošli hudební školou, a každý se prstokladů dopracoval svojí cestou? Co hráč to odlišná technika.

Ano, bylo to ode mě programové rozhodnutí! Nebudu chodit k učiteli, který by mě k tahům smyčcem vedl klasickou metodou! Budu se učit poslechem a přitom s kamarády hrát moravskou lidovku. To je dobrý materiál k průpravě a zachovám si přitom syrovost výrazu. Později, když už jsem si osvojil určitou techniku, mi bylo jasné, že mohu jít za někým, kdo mě bude učit konkrétní žánr, tedy klezmer. Tohle je tradiční cesta, kdy muzikanti chodili do učení. Neučili se noty, ale repertoár, kontext, tedy jak se zorientovat mezi formami, melodiemi a tanci, takže moje cesta byla vlastně docela logická.

 

Při tom „samoučení“ jste měl nějaké příručky, zdroje, aby člověk nemusel komplikovaně objevovat už dávno objevené?

Ano, měl jsem nějaké příručky, ale ono to je docela spletité, protože ten žánr s jeho subtilními variacemi a spoustou detailů těžko zachytíte notovým zápisem. Ten je vždy jen přibližný a málo sděluje o podstatě. Ta hudba obsahuje spoustu nestandartních postupů, v prstokladech, pohybu smyčce, což asi platí i pro další nástroje, ale pro housle obzvlášť, takže ty příručky jsem používal spíš orientačně. Zkusil jsem si to zahrát po sluchu, pak jsem se podíval do not, jak jsou tam zapsány prstoklady. Jestli jsou třeba v notách zachyceny nějaké ozdoby. Ale ty noty jsou stejně jen zjednodušením mnohem komplikovanější reality.

 

 — Jezdit jako Béla Bartók po zapadlých vískách…

 

Nenapadlo vás vyzkoušet metodu, kterou od 70. let praktikovalo maďarské hnutí tancház? Vyjet do terénu na hudební expedici do Transylvánie a učit se od vesničanů ze svatebních kapel?

U klezmeru je to trochu jinak než u ostatních žánrů, protože domovský „terén“ té hudby v Evropě zanikl. Spíš to tedy znamená jet do Výmaru, protože právě na těch workshopech můžete nasát autentičnost, přenášenou přes několik generací v kulturní paměti hráčů. V současných židovských komunitách v Evropě už klezmer v autentické podobě neexistuje, a pokud někde přece na něco narazíte, nebývá to hodnověrné. Můj kamarád a učitel na housle Amit Weisberger, izraelský houslista žijící ve Francii, tvrdí z vlastní zkušenosti, že i v izraelských ortodoxních komunitách se člověk u muzikantů často setkává s kombinací dobrého stylu a špatného vkusu. Kdežto lidová hudba z Transylvánie a jiných karpatských kotlin, holocaustem nedotčená, si dodnes ty tradiční kvality podržela. Naučit se klezmer od domorodce proto v Evropě nejde, ale navzdory tomu by mě to bavilo. Jezdit jako Béla Bartók po zapadlých vískách a poslouchat muzikanty! Zkusil jsem to, vyjel jsem do Maramures v Transylvánii, do Zakarpatské Ukrajiny, do Haliče, všude jsem chodil a hledal a nějaké výsledky byly – i zjištění, že autentický kontext dnes už skutečně zmizel. Ani v těch horských údolích pokrok nezastavíte. Romantická iluze o neporušené tradici je dnes skutečně jen iluzí.

 

A pokud se dostanete mezi muzikanty do zapadlé dědiny, co vám otevře dveře? Jak oslovit muzikanta aby pro vás začal hrát?

Nejlepší jsou peníze, tedy pokud by dotyčný měl vytáhnout nástroj a hrát jen pro vás. Většinou jsou to romští muzikanti, chtějí hodně, ale dá se smlouvat. Ale existují další cesty: ve vesnici je svatba, někdy dokonce hrají v hotelu kde bydlíte, a domluva je tedy snadnější než když někomu vpadnete do soukromí. Byl jsem třeba ve Lvově na klezmerovém festivalu, v průvodu po městě hrály kapely, a když se přidáte, nikdo se nad tím nepozastavuje.

 

A co vás vlastně přivedlo k hudbě, byli to Led Zeppelin anebo Klezmatics?

Ani jedno. Pocházím z rodiny, kde se poslouchalo vše mimo klasiky a jako dítě jsem vyrostl na trampské písni a tehdejším ušlechtilejším popu jako Michal Prokop či Zuzana Michnová. Hodně mě okouzlil Bob Marley, Tom Waits, Leonard Cohen a pak ten úplně nejstarší dochovaný klezmer z 30. let, klarinetisté Naftule Brandwein, Dave Tarras, jejich nahrávky pořízené v USA, to jsem vstřebával od svých čtrnácti let, například díky kompilaci The Soul of Klezmer.

 

Takže jste vlastně vyrůstal ve šťastné době, kdy vycházely bohatě vybavené CD samplery, ještě před krizí hudebních nosičů. Měl jste nějaké židovské geny či dispozice?

Přirozeně jsem nad tím přemýšlel, protože se ke mně klezmer dostal zvenčí. Ale zjistil jsem, že to není podstatné. Sice údajně někteří mí předkové přišli z Polska před první světovou válkou, možná někteří z nich byli Židé, ale já se k židovství nehlásím a navíc si myslím, že by to mohlo být na překážku. Pokud u nás chcete hrát klezmer, je dobré mít volné ruce.

 

Proč?

Protože Židé u nás mají kulturu, ve které klezmer a jidiš kultura nemá téměř žádné místo. Maximálně jako trochu sentimentální, trochu nostalgická a trochu vykonstruovaná vzpomínka na něco co vlastně ani neexistovalo, a vlastně to s nimi nemá nic společného. Myslím, že to je omezující výchozí pozice, a nevykompenzuje to ani fakt, že umíte hebrejsky, a žijete v prostředí židovských svátků a tradic.

 

Ale ovládáte jidiš?

Naučil jsem se tu řeč pasivně, jenže v těch písních je zakonzervovaná jiná verze jazyka než ta, k níž se hlásí potomci židovských přistěhovalců v Americe.

 

Dokázal byste tedy číst Isaaca Bashevise Singera v originále?

Mám problém s tím, že jidiš se píše upravenou hebrejskou abecedou. Ale s jidiš přepsanou do latinky si poradím, navíc člověku pomůže znalost němčiny.

 

Když u nás počátkem roku koncertoval Daniel Kahn, pozval si vás na pódium jako hosta. Jak jste se poznali?

Jeho hudbu jsem slyšel poprvé tak roku 2010, hodně se mi to líbilo, protože se jednalo o propojení řady stylů které mám rád: Leonard Cohen, Tom Waits, starý klezmer, to všechno jsem mnoho let poslouchal, a najednou někdo z těchto vlivů vytvořil vlastní, osobitý výraz. Pak jsme se před 5 lety setkali v Berlíně, vymýšleli jsme, jak uspořádat jeho koncert v Praze. Když před dvěma lety učil zpěv ve Výmaru na workshopech Yiddishkeit, tak jsem tam na týden přijel, a tehdy jsme spolu také často hráli.

 

Ty workshopy jsou zřejmě úžasnou hudební laboratoří, která zasahuje i do dalších disciplin. Mají ale takové akce u zdejších muzikantů odezvu? Cestovat za hudebním vzděláním je u nás zatím výsadou jednotlivců, dá se to finančně utáhnout?

Vyjde to jako slušná dovolená, a já to tak taky beru, ale odnáším si odtamtud podstatně víc než z dovolené. Organizátoři se snaží maximálně využívat dotací, aby to cenově zpřístupnili. Podle mě to není ani tak otázka peněz, jako spíš otázka obzoru, kam jsou ti potenciální zájemci z Česka schopni dohlédnout a jestli mají odvahu překročit práh a vydat se do neznáma. Já tohle naopak považuji za nejlepší cestu.

 

 — Na Slovensku klezmer prosperuje

 

Alan Bern, který ty workshopy založil, mi říkal, že tam pravidelně jezdí mnohem víc studentů ze Slovenska nežli z Česka.

Já tam nikdy nikoho ze Slovenska nepotkal, ale je to možné. Slováci jsou v klezmeru hodně aktivní. Pressburger Klezmer band je o něco starší než my, Moyshe Band vede velmi všestranný muzikant Michal Palko, který se přestěhoval do Krakova. Na Slovensku je ta tradice lidové hudby obecně živější a víc spojená s každodenním životem, díky tomu se snáze prosadí v médiích, což je oproti nám rozdíl, ale za cenu posunu do středního proudu. Díky tomu je třeba Pressburger Klezmer band víc směrován do popu, časté jsou i tradiční kapely, které se blíží k estrádě, což je u nás považováno za nešvar, ale celkově vzato, Slováci mají mediálně lepší startovní pozici. Podle mě ale platí vysokou daň v podobě sterilizace a folklorismu. Ale u nás se taky děje spousta zajímavých věcí, i když pod prahem vnímání širší veřejnosti. A popravdě – náš přístup je mi bližší.

 

Odkud berete repertoár? Internet či papírové zpěvníky?

Zdrojů je spousta – existují digitální archivy, přetisky zpěvníků z východní Evropy, sledujeme i nové nahrávky, což vnímám jako potencionální zdroje repertoáru, který lze přeložit do jidiš.

 

 — Historické přesahy: Kafka, Černobyl a Krym

 

Před několika lety vyšlo CD se sbírkou více než sto let starých nahrávek jidiš divadla ve Lvově, Wandering Stars. Bylo vám něčím užitečné?

To album mám, je zajímavé i proto, že v průběhu času se některé skladby vynoří několikrát za sebou v různých verzích, a člověk může sledovat v čem se liší, jak se posunuly, což je dobrá cesta, jak se propracovat k jádru té skladby, sledovat co se z ní ujalo a co ne.

 

Mimochodem, ten divadelní ansámbl ze Lvova byl asi před sto lety i v Praze…

…a na jeho koncerty chodil Franz Kafka a psal o tom ve svém deníku, vzbudilo to u něj silný zájem jidiš i židovskou kulturu východní Evropy.

 

Vy jste s Létajícím rabínem natočili vlastní verze několika skladeb z Ukrajiny, například písně Dzhankoye či Černobyl. Odkud jste získali originály?

V Černobylu sídlila významná chasidská dynastie, a ta melodie existuje v řadě verzí s odlišnými texty. Tak například, jeden z pramenů je původem ze Zakarpatí, čili víc na západ a blíže k nám, můžete to slyšet na YouTube v záznamu z rumunské svatby, kde to zpívá taková opulentní současná kapela, zní to jako pokleslý folklor s klávesami. Pak to hraje ukrajinská kapela z míst poblíž rumunské hranice, taky to existuje jako vaudevillová melodie z předválečných Spojených států. Ale téma Černobyl k té melodii přidal až Michael Alpert, když točil první album s Brave Old World v roce 1989. Text je o výbuchu elektrárny, i o té chasidské dynastii, která tam kdysi žila a skoro nic po ní nezůstalo. Já jsem na to navázal, a z černobylského tématu jsme vzali to, co je důležité pro nás. Podobně spletitý příběh má Dzhankoye, na jeho počátku byla sovětská propaganda ze 20. let, která lákala židovské osadníky, aby se přistěhovali na Krym, protože ve vesnici Džankoje budou moci hospodařit ve svém vlastním kolchozu. Židé v Evropě nikdy předtím nesměli vlastnit půdu – a teď se mohou stát zemědělci, a ne být jenom „obchodníci a paraziti“. Jenže ty, co se tam důvěřivě přistěhovali, za pár let Stalinův teror smetl. Když pak roku 2014 Rusko obsadilo Krym, vnímal jsem to jako pokračování toho starého příběhu. Takže my zpíváme úvod v jidiš, a pak v češtině jen lakonicky shrneme, že je tam nejdřív lákali a pak je vymetli. Stejně, jako to v Rusku funguje odjakživa.

 

Židovské písně z území Sovětského svazu sbíral ukrajinský etnograf Moše Beregovskij, jehož později Stalin nechal zavřít v gulagu. Je ta jeho sbírka někde k dispozici?

Knižně vyšla několikrát v angličtině a dostupná je i v archivech v Kyjevě.

 

Co byste doporučil českým hudebníkům se zájmem o klezmer?

Já měl štěstí že jsem se seznámil s už dříve zmíněným houslistou Amitem Weisbergerem, on navíc hraje s muzikanty kteří se zabývají řeckou, tureckou, bulharskou i rumunskou hudbou, dobře zná styčné plochy mezi styly, dělali jsme s ním několik workshopů v Mikulově, a plány do budoucna najdete na Facebooku Létajícího Rabína či Pražské jidiš kapely. Tak například – další workshop chystáme v Mikulově v září, bude tam učit právě Amit Weisberger a taky Bob Cohen, což je americký houslista který žije v Maďarsku a hraje s Di Naye Kapelye. Bohužel, i když jsem se všemi potencionálními zájemci v osobním kontaktu, vždy je to trochu boj ty workshopy naplnit.

 

 — Slivovice jako sociální medium

 

Zatím jsme mluvili jen o hudbě, ale k té jidiš kultuře také patří kuchyně, praktikujete i tuhle stránku?

Ano – jsme pro celostní zaměření, a vedle hudby je důležitý i jazyk, neb v jazyce se skrývá nálada, frázování, je to i o tanci, ten je přece demonstrací kultury, a samozřejmě je to i o jídle a pití. Takže máme vymakaný způsob, jak se spřátelit s dalšími lidmi z mezinárodní komunity: děláme slivovici, a na to všichni slyší. A v Mikulově třeba zrovna Amit dělal svůj projekt Tish, což jsou chasidské písně ke stolování, jedná se o kombinaci večeře, koncertu i taneční party.

 

Nemusí ta slivovice být košer?

Tak rabín by myslím měl ověřit, že jsou košer ty nádoby v nichž se slivovice pálí. Ale pokud se vám někdo snaží prodat košer slivovici, spíš to bude marketingový trik. Jinými slovy, nepamatuju se, že by někdo nechtěl pít slivovici, protože není košer.

 

Koncertujete s kapelou i v cizině?

Na podzim jsme byli v Maroku, česká ambasáda má nějakou vazbu na židovskou obec v Casablance, to město má přes tři miliony obyvatel a dnes tam žije kolem tří tisíc Židů. Kdysi byla židovská komunita mnohonásobně větší, celý milion marockých Židů se vystěhoval do Izraele. V Casablance mají dodnes židovské muzeum, jediné svého druhu v arabských zemích. A právě tam jsme měli koncert, další byl na festivalu andaluské hudby v Essaouiře, a jestli to vyjde, měli bychom letos na podzim jet do Tangeru. Hráli jsme v USA a různě po Evropě, ale není tak úplně snadné se na mezinárodní úrovni prosadit, protože mezi klezmerovými kapelami je teď silná a kvalitní nabídka, takže jsme třeba zatím nikdy nehráli v Krakově na jejich festivalu židovské hudby, který patří k nejvýznamnějším svého druhu. Souvisí to i s tím, že fungujeme metodou do it yourself a nikoli prostřednictvím agentů a manažerů. Což je začarovaný kruh naší scény, který začíná už tím, že v těchto žánrech nefunguje nezávislá kritika, nemáme tu producenty, kteří by s nějakou erudicí byli schopni tu hudbu zformovat do nahrávky.

 

Ale třeba Aleš Březina produkoval před více než deseti lety album Lemele Chavy Alberstein, což byl docela úctyhodný počin?

Jistě skvěle vedl nahrávání po hudební stránce, ale já spíš myslel producentskou autoritu v těch velmi specifických aspektech jidiš kultury. Bez nalezení vlastního autentického zvuku nemáme šanci přesáhnout hranice domácího muzicírování. U nás třeba většina klezmerových hráčů vychází z domácí lidové, zejména moravské hudby, což je pro ně nejpřirozenější, a na tom se podle mě dá stavět. Našim muzikantům bych v tomto směru rád otevřel dveře trochu dál, jako se to třeba dobře daří Polákům, kteří skvěle dokážou židovské elementy zasazovat do kontextu vlastní lidové hudby. Vydavatelství Muzyka Odnaleziona uvedla v posledních dvou letech několik skvělých počinů. Taky ale mají výhodu archivních materiálů od sběratele Oskara Kolberga z 19. století, což jim můžeme jen závidět.

 

Co chystáte přes léto?

Máme hodně svateb, klezmer historicky vznikl jako hudba k tanci pro svatebčany, takže ani tolik nehrajeme na festivalech, protože na to není čas. Hrát na svatbě má úplně jinačí pravidla než koncert, muzikologové tomu říkají participativní model: zrušíte hranici mezi publikem a účinkujícími. Někdy hrajeme dvě hodiny, někdy celé odpoledne, hrajeme i valčíky a polky. Dělám to rád, dobře se najíte, nikdo neřeší hudební detaily.

 

Nejsou nakonec svatební honoráře lepší než koncertní?

Někdy ano, ale stejně rád bych si zahrál i na festivalech které respektuji či kde jsme už hráli: Boskovice, Náměšť nad Oslavou. Na Colours of Ostrava jsme měli dokonce taneční vystoupení.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *