37. Konrontationen, 21.–24. července 2016

Na sedmatřicátém ročníku festivalu věnovanému svobodné a improvizované hudbě se letos představilo 68 muzikantů z pěti kontinentů a za celou dobu existence na něm participovalo nejvíc domácích umělců a nejvíc hudebnic.Nechyběli zde „staří známí“, ale řada tváří se zde objevila zcela poprvé.
O naprosto skvělou introdukci se ve čtvrteční večer postarala italská „revivalová“ formace Roots Magic, kterou tvoří klarinetista Alberto Popolla, saxofonista Errico De Fabritiis, kontrabasista Gianfranco Tedeschi a bubeník Fabricio Spera. V jejich repertoáru najdeme tvorbu Afroameričanů od dřevních bluesmanů až po vizionářského jazzmana Sun Ra. Opravdu skvělá prezentace magických kořenů svobodomyslné hudby, která do jisté míry položila základy tomu, co se například právě na Konfrontationen odehrává. Následující vídeňský Strinqantet byl však spíše z ranku komorní vážné hudby, což přesně dokazuje stylovou rozmanitost, s níž se zde můžeme setkat. Houslista Simon Frick, violistka Judith Reiter, violoncellistka Maria Frodl a kontabasista Thomas Stempkowski produkují neokázalou sevřenou hudbu, která působí leckdy až stroze a přesto nepostrádá patřičný náboj. Skutečnou perlou prvního dne bylo na závěr ovšem vystoupení čtveřice The Elks, v níž se snoubí jemné tóny trumpety Liz Albee a klarinetu Kaie Fagaschinského s vykoumanou elektronikou Marty Zapparoli a Billy Roisz. První z nich je spíše filigránská a hračičkářská, druhá drsnější, což ještě umocňují její vstupy na baskytaru. Druhý den otevřela našlápnutá norská úderka Lokomotiv Konkret, jíž vévodil dechař a elektronik Dror Feiler, jemuž zde sekundují kytarista Sören Runolf a bubeník Tommy Björk. Oproti loňským nápaditým sólovým produkcím Drora však tahle skvadra působila jako silová syrová hlukařina bez větší osobité koncepce. Kvarteto Speak Easy je postaveno především na vokálních ekvilibristikách Ute Wassermann a Phila Mintona, kteří se alespoň tentokrát spíše doplňovali a střídali než by vedli skutečný dialog, což ovšem vůbec nebylo na škodu věci a možná tak jejich hlasová kouzlení ještě více vynikla. To vše dokonale doplňují organické pazvuky analogového syntezátoru Thomase Lehna a skutečně kreativní bicí Martina Blumea, který se dokáže ústrojně zapojit do celé produkce a nezahlcovat ji nesmyslnými parádičkami a přitom si vychytat prostor pro vpravdě umné kejkle. Speak Easy je stálice, která nemůže zklamat, i členové seskupení Where Is The Sun jsou ve světě improvizace pojmy, ale tohle nové seskupení bylo přece jen svěží díky nové konstelaci. Spojení klarinetistky Isabelle Duthoit a hráče na čtvrttónovou trubku Franze Hautzingera není sice nic nového, ale jejich interakce s dvojicí turntablistů – Diebem 13 a Martinem Tétreaultem měla úplně jinou dimenzi a ohromnou sílu. Nejdynamičtější pasáže pak nastaly ve chvíli, kdy Isabelle odložila svůj nástroj a z plných plic se pustila do pěveckých krkolamů. To bylo Slunce hřející, žhnoucí, eruptivní, ozařující až oslepující, vycházející i potemnělé. Svým způsobem paralela s The Elks, ale zase trochu jinak. V takovýchto propletencích spatřuji budoucnost elektroniky a DJingu, které se tak stávají živoucími a nezabředají do sebezahleděných bezbřehých opruzů.
Sobotní večerní hudební maraton zahájilo rockově energizující místní duo kytaristy a elektronika Martina Siewerta a bubenice Kathariny Ernst. Příjemný nářez s patřičným odpichem a nesmírnou vitalitou. Žádná přesofistikovaná věc, ale přesně cílený výkop. Do freejazzových vod s bohatými strukturami nás naopak zavedlo portugalské Red Trio, s nímž hostoval jejich dlouholetý občasný souputník, věhlasný britský saxofonista John Butcher, který dal klasické sestavě piano (Rodrigo Pinheiro), basa (Hernáni Faustino) a bicí (Gabriel Ferrandini) tu správnou nadstavbu. De facto „klasický“ free jazz v intencích žánru, který je ovšem sám o sobě inovativní i ve své archetypální podobě. Asi největším vrcholem celého festivalu bylo však vystoupení libanonsko-turecko-egyptsko-americké pospolitosti Karhana, která naopak propojovala totální bigbít s postjazzem, svobodnou improvizací, world music a jakýmsi všeobjímajícím radostným espritem. Taková fúze na čtvrtou, kde jsou všechny protoelementy patřičně propojené už v samém zárodku a všechno plyne tak nějak samozřejmě bez jakýchkoliv kalkulů nebo predestinací. Mazen Kerbaj se svou preparovanou trumpetou, Umut Caglar s nejrůznějšími prapodivnými flétnami a dalšími dechovými nástroji, dvě elektrické kytary hrané zcela rozličným způsobem v rukách Sama Shalabiho a Sharifa Sehnaoui, Maurice Louca a jeho prepostfuturistický syntezátor ověnčený další elektronikou, zemitá basa v rukách Tonyho Eleiha a v neposlední řadě s lehkostí i pádností bicí obsluhované Michaelem Zerangem. Pravdou je, že etnický charakter zvýrazňovaly pasáže, kdy Shalabi vyměnil elektrickou kytaru za oud, na nějž ovšem hrál téměř stejně rockově. Prostě happening, z něhož čišela neurputná energie.
Nedělní odpoledne v evangelickém kostele bylo věnováno památce v květnu předčasně zesnulému trombonistovi Johannesovi Bauerovi, který tu hrál mnohokrát (loni naposledy coby člen Globe Unity Orchestra). Poctu mu vzdal Feral Choir pod taktovou Phila Mintona, který tentokrát vedle opravdu místních pěvců posílila řada zúčastněných umělců v čele s Isabelle Duthoit (která působila s Johannesem v triu Bouge), ale také Franz Hautzinger, Ute Wassermann nebo Dieb 13. Nebyla to ovšem žádná tryzna, ale procítěně podané poselství bývalému kolegovi a improvizátorovi tělem a duší.
Poslední večer v Jazzgalerii otevřelo poněkud roztěkané trio v sestavě Keir Neuringer (saxofon), Simone Weissenfels (piano) a Willi Kellers (bicí), v němž možná i kvůli všem předchozím hudebním zážitkům bylo těžké najít nějaký opěrný, byť zcela svobodně rozevlátý bod. Následující smršť Talibam!, jejímiž základními kameny jsou klávesista a elektronik Matt Mottel a bubeník Kevin Shea, jimž dělal tentokrát partnera věhlasný saxofonista Alan Wilkinson, byl jasný tah na bránu. Mottel poskakoval s klávesami zavěšenými na ramenou ve stylu Michala Davida (jak se vyjádřil autor fotografií), ale tóny, které vyluzoval, měly dosti alternativnější charakter. Nicméně dobré probuzení k další náročné seanci v podání super-tria John Butcher / Thomas Lehn / Matthew Shipp, které se zde nesešlo poprvé, ale má za sebou mnohá vystoupení. Oproti úvodnímu triu zde bylo cítit jasné souznění, i když si každý jakoby preludoval a štěbetal po svém. Naprosto epesní závěr patřil kongeniální kombinaci švédského Fire! Trio s australským kytaristou a elektronikem Orenem Ambarchim. Neopsychedelie s vřeštícím saxofonem, hypnotickou baskytarou a těžkotonážními bicími, které jakoby vše přibíjely do země a přitom se občas vzepjaly k delikátním kouskům. Jakýsi odchod do nirvány, která nastala po všem tom klokotání.
Na závěr je snad potřeba ještě podotknout, že součástí celé akce byl také šestnáctý ročník zvukových instalací Soundart, tentokrát s podtitulem „Proč jsme ještě zde?“ Podílela se na něm celá řada zúčastněných hudebníků včetně Mazena Kerbaje. Vše se odehrávalo v prostoru naproti Jazzgalerii, kde byl v jedné prázdné místnosti umístěn stůl se čtyřmi židlemi a čtyřmi skleničkami, do nichž jste si zadarmo mohli nalít místní landswein a poslouchat různé sonické koláže ze čtyř reproduktorů umístěných v rozích. Nešlo ani o to pochopit, co se právě odehrává a kdo je autorem, ale dle libosti tam relaxovat sami nebo s dalšími příchozími. A to byla další deviza festivalu jako vždy. Vzájemné potkávání lidí, diskuze o hudbě anebo čemkoliv jiném. Prostě pohoda, i když značně vyčerpávající.

Jazzgalerie Nickelsdorf, Rakousko

Přidat komentář