38. Konfrontationen

Jazzgalerie Nickelsdorf, Rakousko 2023. července 2017
Pokud na festival pro svobodnou a improvizovanou hudbu do vesničky Nickelsdorf poblíž slovenských a maďarských hranic zavítáte již poněkolikáté, budete se tu cítit skutečně jako doma. Ostatně i věhlasný švédský saxofonista Mats Gustafsson si letos v rozhovoru pro rakouskou televizi pochvaloval, že se sem rád vrací, protože tu není oddělené zázemí pro muzikanty a všichni jsou tu zkrátka pospolu. Mezinárodní charakter není dán jen tím, že jsou tu hudebníci z celého světa, ale i diváci přijíždějí z nejvzdálenějších koutů celé Evropy a neváhají absolvovat cestu autem, která trvá třeba dvanáct hodin nebo někdy i dva dny. V aleji pro stanování tak vidíte automobily z nejrůznějších míst v Německu (včetně třeba Hamburku) či pobaltských republik a cestu si sem najdou i Švýcaři či Rumuni. Festival ostatně propaguje přes svůj „konfrontační“ název kosmopolitnost a bezhraničnost. Ony konfrontace jsou totiž bezkonfliktní, jde o skutečné srovnávání a hledání nových cest a zkušeností, které jsou všem účastníkům vlastní.
Čtvrteční večer otevřelo duo, v němž vedle sebe vystoupili dva nizozemští hudebníci – ostřílený veterán, bubeník Han Bennink a třicátník, basklarinetista Joris Roelofs. Záměrně jsem použil výrazu vedle sebe, protože jejich vystoupení zpočátku působilo, jako by se navzájem příliš nevnímali a každý hrál sám za sebe – Bennink s nevázanou nonšalantností a Roelofs se spíše akademizujícím přístupem. To se zlomilo až ve chvíli, kdy se na pořad dostala skladba Gustava Mahlera, a poté se i závěrečná improvizovaná část poněkud sjednotila. Hned pak však následovala bomba, v níž se odehrával nádherný dialog saxofonisty Kana Vandermarka a trombonisty Stevea Swella, jimž hutně sekundovala skandinávská rytmická dvojka – bubeník Paal Nilssen-Love a kontrabasista Jon Rune Strøm. To byla osvěžující bouře s jasnozřivými blesky, kde mělo všechno své přirozené posloupnosti s veškerou nahodilostí přírodních úkazů. Hvězdnou sestavu představoval i následující internacionální The Clifford Thornton Memorial Quartet, kde se sešli dechaři Joe McPhee a Daunik Lazro, hráč na analogový syntezátor Jean-Marc Foussat a bubeník Makoto Sato. Tady už jsem však necítil takový kompatibilní náboj, ale spíš zajímavé pasáže či výstřelky.
Snad opravdu největší vrchol nadešel již v páteční odpoledne v katolickém kostele v podobě formace Uruk, již tvoří vokalistka a klarinetistka Isabelle Duthouit, hráč na čtvrttónovou trubku Franz Hautzinger a perkusisté Hamid Drake a Michael Zerang. Isabelle jsme měli možnost vidět na festivalu Alternativa v Praze před osmi lety v jejích relativních začatcích či spíše v době, kdy právě začala nacházet svůj svébytný výraz. Od té doby však urazila notný kus cesty a dokáže zúročit svou „zdánlivou“ křehkost s „božskou“ démoničností. To pochopitelně souvisí s její hudební i životní dráhou s Franzem Hautzingerem, jehož dokonalá hra vždy působí, jako by se vše dělo mimoděk a vyvěralo z jeho vyklidnění. Oba jsou do jisté míry určité antipody, které ovšem vzájemně tvoří dokonalou symbiózu. A perkusisté tu byli víc než sidemany, spíš magickou vibrační hmotou.
Večerní koncert začal skvadrou Life And Other Transient Storms, kde byla víceméně de iure protagonistkou mladá trumpetistka Susana Santos Silva, která má v sobě bezesporu určitý potenciál, ale osobně jsem si v tomto případě vychutnal zejména vyzrálý přístup saxofonistky Lotte Anker, která se nijak nedrala před své spoluhráče a nesnažila se na sebe strhnout pozornost, přesto na mne její hra udělala největší dojem a to nejen kvůli tomu, že její rozmanitou tvorbu znám, ale právě tím, že si v téhle partě opět našla své jasné místo. Radio Tweet je projekt trumpetistky Birgit Ulher a vokalistky Ute Wassermann. Ute se však nemohla tentokrát vystoupení zúčastnit, a tak ji nahradil její kolega z kapely Speak Easy a českému publiku dobře známý hlasový žonglér Phil Minton.  Třetím do kolegia byl hráč na modulární syntezátor a další elektroniku Richard Scott. Tahle v mnoha smyslech éterická záležitost byla skvělým zklidněním, ale zároveň vnitřními impulsy a vlnami nabitým vystoupením. Phil tentokrát své exhibice ztišil do mikroskopických dechových cvičení, Birgit byla jako vždy úsporná a přitom nápaditá a Richard vše mistrně zceloval. Headlinerem večera pak byli ICP Orchestra, kteří věnovali své vystoupení nedávno zesnulému zakládajícímu členovi tohoto souručenství Mishovi Mendelbergovi. Vidět tuhle kumpanii pohromadě je zážitek, protože jim přes relativní věkovitost zůstává neobyčejný smysl pro hravost, soudržnost a potřeba sdělit něco, s čímž se citlivý posluchač může naprosto ztotožnit. Tentokrát nešlo o žádnou nespoutanou instantní kompoziční plovárnu (abych přeložil zkratku názvu), ale spíše více koncipovanou věc, i když spontaneita tu rozhodně nechyběla. Mishu tu již po léta zastupuje neméně invenční pianista Guus Janssen, dechovou sekci tvoří saxofonisté a klarinetisté Michael Moore, Ab Baars a Tobias Delius, trumpetista Thomas Heberer a trombonista Wolter Wierbos, basu tvrdí Ernst Glerum, bicí roztlouká Han Bennink a smyčce obsluhují houslistka Mary Oliver a violoncellista Tristan Honsinger. Posledně jmenovaný se navíc ujal v jednu chvíli role křepčícího dirigenta. Středobodem byla kompozice Aba Baarse, v níž bylo přesně vidět, jak tu všichni hrají sice podle dané notace, ale mají i svou svobodu. Prostě radostná tryzna s neutuchajícím zápřahem a muzikantským entuziasmem a uvolněností. Asi polovinu těchto muzikantů už jsem viděl v různých jiných konstelacích. Vždycky to bylo skvělé, ale tohle nemá obdobu.
Sobotní odpoledne se odehrálo v takzvané aréně (de facto miniamfiteátru) v šest kilometrů vzdálené usedlosti Kleylehof, kde vystoupil Mats Gustafsson ve dvou spojených setech jednak s hráčem na dudy Erwanem Keravecem a poté s trumpetistou Joem McPheem. Tam jste mohli být u Matsových zákleků i riffů hodných metalového kytaristy opravdu zblízka krásně pod širým nebem v nádherném prostředí. Prostě seance, která skvěle nabudila na večerní program, který otevřela „dechovka“ Matagi Ili. Jejími opěrnými body jsou saxofonisté a klarinetisté Frank Gratkowski a Tobias Delius, trumpetista Thomas Berghammer a trombonista Sebi Tramontana. Posledně jmenovaný byl ovšem na poslední chvíli nahrazen Wolterem Wierbosem. Ráj pro milovníky nejrůznějších nuancí souznění i hravých kontradikcí dechových nástrojů od špičkových hráčů. Pochoutkou byl i následující „The B“ Quartet, tedy berlínské seskupení, v němž působí libanonský trumpetista Mazen Kerbaj a Australané Tony Buck (bicí), Mike Majkowski (kontrabas) a Magda Mayas (piano). Takže opět skvělá ukázka zcela kosmopolitního společenství (tady je vlastně nutno podotknout, že Magda je částečně Češka), které jednoznačně představuje tu sílu, kde neexistují národnosti, hranice, předpojatost, ale esenciální hudba s motorem, který vás vynese do nezvyklých orbitů. Mazen s trubkou preparovanou hadicí a perkusivním přístupem, Magda s preparační strunou uprostřed piana, Tony s jemným poklepem i výbuchy a Mike s melodicky rozjetou technikou. Magdu, Mazena i Tonyho (toho mnohokrát) jsem viděl (Mikea pouze slyšel) v různých konstelacích, ale jejich hudba nikdy nepůsobí jako klišé, vždycky ji něčím obohatí.
Ale ten den je stejně dokázal někdo překonat. Saxofonista Evan Parker s formací Trance Map +. To je věc, která člověka skutečně uvede do transu. Třiasedmdesátiletý Evan se stal guruem pro mnoho generací avantgardních muzikantů (mimo jiné právě Mazena Kerbaje) a budoval techniky, které změnily styl hry nejen na saxofon, ale právě třeba i trubku. Tentokrát se obklopil elektroniky a turntablisty, ale ne proto, aby dokázal, že mu v jeho věku pomohou k inovativnosti soudobé trendy a techniky, ale aby opět začal definovat další dimenzi. Jak dalece plánovaně nevím, ale zkrátka se to stalo. Žádné prvoplánové scratchingy nebo elektronické kejkle, ale halucinogenní abstraktní hudba, nad níž se vznáší sopránka s nadpozemským zvukem. Všechno ústrojně provedené s neuvěřitelným prstokladem a tahem DJe a mimozemským kontrabasem, který dotvářel lineární souhru. Další vrchol non plus ultra.
Nádherné zážitky ale přišly i poslední den. O první se postarala opět Isabelle Duthoit s triem Left, kde jí sekundovali pianistka Katharina Klement a kontrabasista Matija Schellander. Tady bylo možno si extenzi jejích vokálních technik vychutnat naplno. Od naprosto subtilních vzdechů přes naléhavé skřeky, zkrátka dokonalost toho, co chce ze svého hrdla právě vydat, aniž by musela kontrolovat vývoj své exprese. Její spoluhráči tomu dodávali zcela adekvátní kulisu, kde ovšem nechyběly osobní výpovědi a mistrné postupy. A hned pak přišla další bomba. Trio The Ames Room tvoří francouzský saxofonista Jean-Luc Guionnet a australská rytmická sekce ve složení Clayton Thomas a bubeník Will Guthrie. Všichni se několikrát při různých příležitostech představili v Praze a pokaždé předvedli něco jiného. Jean-Luc například souhru s velejemnými elektronickými předivy či niterným perkusistou, Clayton vždy opět novátorské trhy strun a Will občas filigránskou hru na perkuse. Tentokrát to ovšem byla divoká smršť s dechberoucím odpichem a přitom tolika finesami. Bigboš na pátou.
To pro mne bylo finále, i když se pak odehrály ještě dva koncerty, na nichž participovali moji oblíbenci. Ale nakonec jsem se rozhodl prozkoumat ještě jiný aspekt nickelsdorfské jazzgalerie – a to jejich vyhlášenou gastronomii. Jídelní lístek jsem studoval již od začátku a různě okukoval, co si kdo dává. Hitem byl zejména vídeňský řízek, který vypadal dobře, trochu mě lákal i salát z chobotnic, ale nakonec jsem se rozhodl pro jídlo, které bylo až úplně na konci menu. Pařížský pffefersteak se slaninovými fazolkami a bramborem. Doporučuji pro milovníky zeleného pepře neb těch kuliček v přelivu bylo opravdu nepočítaně a jemně růžové masíčko (opravdu velká porce) se na jazyku rozpadalo.
Takže místní kuchyni doporučuji, ale hudební zážitky, které se povětšinou už neopakují nikde na světě, mnohem víc. A celkové milieu možnosti diskutovat o hudbě a všem možném ve skutečně vstřícné atmosféře jsou opravdu k nezaplacení. Takže úplný závěr patřil diskusi s o deset let starším Wolfgangem ze Stuttgartu, kde jsme si to do pondělního rána pěkně zanalyzovali…

 

Jazzgalerie Nickelsdorf, Rakousko 20

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář