Katarína Máliková: Aby to bouchalo a třískalo…

Katarína Máliková: Aby to bouchalo a třískalo…

Cenu slovenských novinářů Album roku 2019 v rámci Radio_Head Awards (které vyhlašuje veřejnoprávní stanice Rádio_FM) letos obdržela Katarína Máliková za album Postalgia. Namísto toho, aby navázala na úspěch folklorně laděného debutu Pustvopol, se mladá autorka a zpěvačka rozhodla pracovat s úplně jiným hudebním jazykem. A opět trefila do černého.  Na albu Postalgia pracujete s elektronickou hudbou. Co vás na ní fascinuje? Melodie a plochy, které můžete vytvářet, barvy, které na akustické nástroje nezahrajete, nebo spíše technologie samotné?

Hlavním důvodem, proč jsem přešla na elektronické nástroje, myslím bylo, že jsem toužila po hutnějším, mohutnějším zvuku. Na koncertech jsem chtěla, aby to bouchalo a třískalo. A to se mi ani při nejpromyšlenější instrumentaci v rámci akustických nástrojů nepodařilo, a to ani s ansámblem, který měl nejprve tři členy, poté čtyři, a nakonec nás bylo sedm nebo osm. Kromě toho mě ale velmi baví technologie a některé elektronické nástroje vydávají takové zvuky, které na akustický nástroj vytvořit nedokážu. Také jsem měla víc prostoru ve svém domácím studiu. Neumím například hrát na housle ani na další smyčce ani na příčnou flétnu, což jsou akustické nástroje, které jsem předtím měla v kapele. Syntezátory a elektronické nástroje mi tedy pomohly v tom, že jsem si některé písně mohla vytvořit, zaranžovat a nahrát úplně sama, stačilo mi tlačítko on/off. Měla jsem tedy více času a méně stresu.

Od folklorních prvků, s nimiž jste pracovala na debutu Pustvopol, jste se odpoutala cíleně, nebo to vyplynulo až při práci na novém albu?

Odpoutání se od folkloru byla přirozená součást mého uměleckého hledání. Po vydání Pustvopolu jsem zaranžovala ještě lidovou píseň A vy hory, která vyšla na jedné kompilaci, ale už tehdy jsem cítila, že mě to až tak nebaví. Když cítím, že je pro mne nějaký zdroj vyčerpaný, nedokážu se dál přemáhat a musím jít za tím, co mě zrovna fascinuje. Byl to tedy přirozený vývoj, ale zároveň jsem naprosto cíleně chtěla udělat něco úplně jiného. Protože vytvářet nějakou kopii a snažit se jen posouvat laťku a stavět na nějakém velkém úspěchu „minifenoménu“, který se už nezopakuje, by podle mě byl kalkul a už by se to znovu nepodařilo. Snažím se tedy odosobnit a na všechno úplně zapomenout a jít novou cestou.

Co bylo na začátku nových skladeb? Hudební motivy, nebo příběh, který jste chtěla sdělit?

Na to je velmi složité odpovědět, protože album většinou skládám z drobných střípků, z nápadů na texty, z hudebních a vizuálních témat, inspiruje mě literatura, výtvarné umění, filmy, hudba, zvuky, příroda, každodenní život. Z toho všeho v pozdějších stádiích vyplyne příběh alba. Ale v případě Postalgie to asi ani nebyl příběh, spíše koncept, myšlenka, která to všechno spojila. Inspirovaly mě mimo jiné návraty do mých oblíbených vzpomínek na dětství. Koncept, který z toho všeho vyplynul, je možná ten, že se lidé prostřednictvím alba blíže podívají na to, jak mladý člověk těsně před třicítkou prožívá svou první velkou krizi a doopravdy dospívá. 

V písni De profundis odkazujete ke starozákonní knize Žalmů. Nedávno jsem si uvědomil, kolik hudebníků tato stará sbírka duchovní poezie stále inspiruje. Čím mohou podle vás tyto prastaré texty dnešního posluchače oslovit? 

Mám velmi ráda žalmy, latinu, odkazy na různá sakrální a antická témata. Velmi se mi to například líbí v tvorbě mé oblíbené zpěvačky Susanne Sundfør, která byla jednou z mých největších inspirací, když jsem se začala věnovat tvorbě písní a hudební produkci. Myslím, že tyto texty jsou univerzální a obsahují pro mě tak hlubokou pravdu, že jsou to konstanty, které platí i dnes a budou platit vždy. Budou mít obrovskou hodnotu a budou mít co říct posluchačům v kterékoli době. 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu