Rubínový podzim Johnnyho Cashe

cashPosmrtně vydané album Johnnyho Cashe Ain’t No Grave znovu připomnělo, jak významnou kapitolou uzavřel knihu zpěvákova života jeho z nebe spadlý producent Rick Rubin. Od roku 1993 až do Cashova skonu o deset let později natáčela pohaslá countryová hvězda s podivínským spoluzakladatelem hiphopového labelu Def Jam Music písničky, které „muže v černém“ představily nové generaci, nadobro ho vymanily z countryové škatulky a příznivcům moderních stylů naopak naznačily, že existuje také cosi jako tradice a odkaz minulosti.
5_rubínový_podzim_1Rubin Cashovi zachránil kariéru, Cash z Rubina udělal celebritu a podle MTV nejvýznamnějšího producenta 20. století. Společně inspirovali comebacky dalších skvělých interpretů, kteří zabloudili ve zvráceném světě showbyznysu: Donovana, Solomona Burka, Neila Diamonda. Ve stejné době, kdy zažívalo renesanci ženské písničkářství, reprezentované kráskami s kytarou typu Sheryl Crow či Alanis Morissette, nabídli ještě jinou alternativu k vyprázdněnému střednímu proudu. Na kost oholené, neretušované snímky muzikantského nitra. Hanlivá charakteristika folku – „tři akordy a pravda“ – dostala rázem nový význam.Rubin umetl cestičku dalším producentům (spíš zvukovým kouzelníkům), kteří po jeho vzoru nutili umělce, aby se na svých nahrávkách totálně obnažili. Daniel Lanois vytřískal z Boba Dylana mimořádné album Time Out Of Mind a z Willieho Nelsona překvapivé Teatro. Joe Henry se postaral o zmrtvýchvstání soulového „krále Šalamouna“ Burka na desce Don’t Give Up On Me a vrátil do hry neprávem zapomenutou soulovou divu Bettye LaVette. Ry Cooder si vzal na starost albové zadostiučinění gospelové kněžky Mavis Staplesové a T -Bone Burnett přivedl Roberta Planta zpátky ke country -rockovým kořenům. Mladí si začali vážit starých – v populární hudbě věc nevídaná. Mít tak alespoň jednoho, třeba jen polovičního Ricka Rubina u nás, ve vyschlém a blátivém českém poprybníčku…

PŘEDEHRA

5_rubínový_podzim_2Přemýšlíme -li o tom, kdy se Johnny Cash stal mužem v černém nejen pro milovníky atmosféry Divokého západu, ale i pro sběratele mosazných křížů a smrtelně vážné žiletkáře stylu emo, vrátí nás vzpomínky nejspíš k albu skupiny U2 Zooropa z roku 1993. Brian Eno (další z toho spolku), který desku produkoval, chtěl, aby závěrečnou skladbu The Wanderer zpíval Bono. Ten však trval na tom, že v ní slyší Cashe. A tak došlo ke zdánlivě bizarnímu spojení irských post -rockerů s arkansaským vyznavačem rockabillyového rytmu ,boom -chicka -boom‘, který byl možná oblíbený v padesátých letech, ale k elektronickému bzučení Bonovy ,Mouchy‘ z turné ZOO TV se ani trochu nehodil.

Jenže U2 jako první pochopili, co už dneska vědí všichni: že v této legendě dávno zašlých časů dřímá přesně takový poutník, hledající Boha v éře po Apokalypse, o jakém se zpívá v jejich písničce. Rick Rubin vlastně přišel k hotovému; jen trochu zvýraznil temné kontury, které byly v Cashově projevu přítomné odjakživa, a přidělil mu roli v chytře vymyšleném dramatu o stárnutí a smrti, za jejíž ztvárnění pak herec dostával po každém představení plnou náruč pugétů. Proč ne. Kdo se prosí o realitu? Opona (na divadle, nikoli v životě) se sice mohla zatáhnout o pár dějství dřív, ale jinak to byl trhák.

Připomeňme si, v jaké situaci se Johnny Cash před příchodem Ricka Rubina nacházel. Po padesátých letech, definovaných zvukem slavných nahrávek pro firmu Sun, a letech šedesátých, kdy se stal průkopníkem koncepčních alb a vězeňských koncertů, si v další dekádě ublížil tlačením na pilu v otázkách patriotismu (alba America a Ragged Old Flag) a víry (dvojalbová reportáž ze Svaté země o životě Ježíše Krista s názvem Gospel Road). V roce 1979 přišel se zajímavým albem Silver, obohaceným o zvuk dvanáctistrunné kytary, mandocella a dulcimeru, ale toho si kromě věrných fandů všiml málokdo. O osmdesátých letech bývá módou hovořit jako o soumraku pop music. Při zpětném poslechu elpíček z té doby je však jasné, že s tímto názorem nevystačíme. Bob Dylan v ,osmdesátkách‘ natočil výjimečná alba Infi dels a Oh Mercy. Johnny Cash si zase zazpíval part Franka Jamese na výborném koncepčním albu Paula Kennerlyho o životě desperáta Jesseho Jamese (představovaného bubeníkem skupiny The Band Levonem Helmem), spolu s kamarády z řad countryových ,outlaws‘ Kristoffersonem, Nelsonem a Jenningsem založil superskupinu Highwayman a s někdejšími rivaly ze Sun Records Lewisem, Orbisonem a Perkinsem realizoval skvělý projekt Class Of ’55. Především však prožíval tzv. „Mercury years“, všeobecně podceňovanou, a přesto velmi sympatickou etapu své hudební dráhy.
Když Cashe v roce 1986 po vydání nepovedeného LP Rainbow a zcela promlčeného alba duetů s Waylonem Jenningsem odkopla jeho domovská společnost Columbia jako vyřízenou mrtvolu, ujala se čtyřiapadesátiletého veterána fi rma Mercury Records, u níž pak ještě pár let nahrával, aniž by dosáhl většího komerčního úspěchu. Tři desky z tohoto období (Johnny Cash Is Coming To Town, Boom Chicka Boom, The Mystery Of Life) zapadly, čtvrtá (Water From The Wells Of Home) se udržela v širším povědomí díky faktu, že jde o netradiční sbírku duetů, například s Paulem Mc- Cartneym.
Přestože tato alba jako celek nefungují, lze na nich najít mnohé z toho, co obdivujeme na podzimu Cashova uměleckého i lidského života. Zaprvé je s podivem, že mu Columbia vypověděla smlouvu v okamžiku, kdy byl pěvecky na absolutním vrcholu. Žádné nahrávky – včetně těch nejranějších – neoplývají takovou hlasovou magií jako skladby, které natočil v druhé polovině osmdesátých let pro společnost Mercury. Zadruhé se změnil k lepšímu hudební doprovod. Johnny Cash začal znít současněji, ubylo venkovského umca umca, přibylo bigbítu a interpret se pozvolna přehrál do role jakéhosi moderního šansoniéra, ovšem pevně zakořeněného v půdě amerického Jihu. Rovněž se rozšířil jeho repertoár; s překvapivými coververzemi, jež se staly hlavním magnetem rubinovské série, ve skutečnosti začal už o dobrých deset let dřív, jen si toho nikdo pořádně nevšiml.
Počínaje deskou Johnny 99 z roku 1983, na niž (ještě pod hlavičkou fi rmy Columbia) zařadil hned dvě písničky Bruce Springsteena z tehdy ještě čerstvého alba Nebraska, které Boss natočil poprvé bez svého E Street Bandu, se Muž v černém odhodlával k stále zajímavějším výletům mimo zavedený žánr. A tak postupně spatřily světlo světa parádní coververze písní jako Cat’s In The Craddle (Harry Chapin), Sixteen Tons (Merle Travis), The Night They Drove Old Dixie Down (The Band), Hidden Shame (Elvis Costello) a Goin’ Down The Book (Chet Atkins, Les Paul). Odbývat tyto prvotřídní kousky mávnutím ruky, jak se to bohužel zhusta děje, je nebetyčná ignorance.

PARALELY

5_rubínový_podzim_3Rick Rubin se s Johnnym poprvé setkal roku 1992 v zákulisí koncertu v Orange County. U společnosti Def Jam Records, kterou v polovině osmdesátých let založil s Russellem Simmonsem, se zabýval spíš kapelami typu Beastie Boys a Run D.M.C. a víc než oživovat minulost ho zajímalo, jak propojit hiphop s heavy metalem. Roku 1988 se však od Simmonse trhnul a rozhodl se to zkusit sám s fi rmou, jejíž jméno se časem ustálilo na American Recordings. Zde si k objevování nezávislých rockerů The Jesus And Mary Chain a The Black Crowes přibral ještě jeden záslužný úkol: najít stárnoucí hvězdu, jejíž záře slábne, a znovu ji jaksepatří rozsvítit. Johnny Cash se přímo nabízel, už proto, že navzdory tolika hubeným letům nebyl vůbec odepsaný; jen měl špatný management.
Člověk se neubrání povzdechu. Co všechno mohli se svým nadáním dokázat (a teď není řeč o prodejnosti) dříve narození čeští zpěváci, kdyby se jim dostalo takové producentské péče! Karel Hála, Václav Neckář, Karel Černoch, Karel Gott a muž, jehož jméno nás nutně napadne jako první: Waldemar Matuška. Bohužel, nikomu z nich žádný Rick Rubin ani Daniel Lanois do cesty nevstoupil, a tak zůstali zakleti do svých kruciálních omylů, které je nechaly tvořit na velmi krátkém vodítku. Právě na Matuškovi je ale jasně vidět rozdíl mezi pouhým talentem a talentem znásobeným odvahou, jakou se vyznačují osobnosti formátu Johnnyho Cashe. Protože o nic jiného než o statečnost, nebo ještě lépe chuť překonat sám sebe, vlastně nejde.
Nemysleme si, že Cashe nápad od základů překopat svůj styl, opustit staré zvyky (k nimž patřilo i protežování jeho méně významné muzikantské rodiny, zejména manželky June Carterové) a jít do společného projektu s jakýmsi zarostlým fandou hard rocku, okamžitě nadchl. Ani náhodou. Celý rok přemýšlel, zda se s tím divným individuem má spřáhnout. Naštěstí to byl Johnny Cash, muž v černém, světec i hříšník, chodící protiklad, jak zpívá Kris Kristofferson. Tak se tvářil v céčkových westernech, v nichž si čas od času vystřihl roličku, a tak se projevil i ve skutečném životě. Přestože šlo o vůdčí osobnost, pro jednou se nechal vést – pokora, která většině tuzemských hudebníků chybí. Vsadil svou reputaci na jedinou kartu, a to ve věku, kdy by každou chybu napravoval jen velice těžko.
V pomyslné síni slávy české populární hudby najdeme jen hrstku odhodlaných, kteří se mu v tomto alespoň trochu podobají. Především nelze zapomenout na snahu Jiřího Suchého dostat se s pomocí Ivana Krale do bezmála aznavourovské polohy na nevšedním albu Znám tolik písní… Z letitých klišé se na své poslední řadové desce Já ti zpívám už už vymaňoval Karel Zich. Jaké neštěstí, že mu v nastoupené cestě, která mohla být tak zajímavá, zabránila předčasná smrt. Rubinovu ideálu se však nejvíc přibližuje Pavel Bobek. Ne náhodou právě vydal album písniček Johnnyho Cashe, natočené v Nashvillu za asistence bývalých spolupracovníků jeho amerického vzoru. Jako interpret by Bobek ještě mohl překročit vlastní stín. Zůstává otázkou, kdo by ho k tomu mohl dovést (Luboš Malina to při vší úctě nebude).

AMERICKÁ KRÁSA

Rubin Cashovi řekl, aby si představil, že s ním posluchači sedí v setmělém pokoji. Jednoduchá finta zabrala a z písniček hvězdy zvyklé na vyprodané haly se rázem stala intimní vyznání. Pomocí rafinovaného zvuku, jemuž byla už za zlatých časů fi rmy Def Jam dána nálepka „reduced by Rick Rubin“, dosáhl producent efektu, který by se skoro dal považovat za citové vydírání, jen kdyby nebyl tak smutně krásný. Hned na prvním z jejich společných alb, nadepsaném jednoduše American Recordings, Rubin v roce 1994 pečlivě defi noval zpěvákovu novou image, skladbou Johnnyho bývalého zetě Nicka Lowea The Beast In Me (Zvíře ve mě) počínaje a ponurou fotografi í na obalu konče. Mimochodem, tento působivý snímek temné postavy na větrné pláni byl evidentně inspirován o rok mladším klipem k písni The Devil Comes Back To Georgia z desky bluegrassového houslisty Marka O’Connora, v němž zestárlý muž v černém, podoben šílenému kazateli z apokalyptického westernu, předčítá ve vichru z čehosi, co připomíná ďáblovu bibli.
Album American Recordings rovněž nastavilo pěkně vysoko autorskou laťku. Písničky, ne docela typické pro nejslavnějšího z countrymanů, na něj totiž poskytli Leonard Cohen, Tom Waits či výtečný ironik Loudon Wainwright III. Až bude další významný producent, Madonnin švagr Joe Henry, produkovat comebackové album vynálezce soulu Solomona Burkea, použije stejný postup a zahrne někdejšího krále neobvyklým repertoárem z pera Vana Morrisona, Toma Waitse, Elvise Costella a Boba Dylana. (Opět malé šťouchnutí do české scény: proč u nás Dan Landa zpívá Karla Kryla, zatímco pořádní zpěváci se zuby nehty drží křížovkářských přežitků ,ofi ciálních‘ textařů?)
Pokud bylo první ,rubínové‘ album Johnnyho Cashe překvapením, druhé jeho fanouškům vyrazilo dech. CD Unchained hýřilo barvami a energií. Spolehlivý základ skupiny Heartbreakers v čele s Tomem Pettym, na jehož sólové desce Wildfl owers prý Rubin dodnes testuje kvalitu zvukových zařízení, Cashe obklopil sytým folk -rockovým soundem, nečekaní hosté (Flea z Red Hot Chili Peppers v skladbě Spiritual a Lindsey Buckingham s Mickem Fleetwoodem z Fleetwood Mac v hitu Sea Of Heartbreak) zajistili, že kritici album nestrčí do žádné z předpokládaných škatulek. Autorem úvodní písně byl, světe div se, Beck, ale větší šok přišel v podobě coververze skladby Rusty Cage z repertoáru kapely Soundgarden. Cash si původně myslel, že se Rubin zbláznil, když po něm chce, aby se inspiroval ječákem Chrise Cornella. Pak se ale zabral do textu a po nějakém čase si vzal písničku za svou.
Totéž se mu podařilo na třetí ze série ,amerických nahrávek‘ – American III: Solitary Man – s megahitem skupiny U2 One (Bono má jeho verzi raději než tu svou) a především s Mercy Seat Nicka Cavea, která se v Cashově podání stala jakýmsi opožděným doslovem k Folsom Prison Blues. Po vrahounovi, co kdysi dávno zabil v Renu chlapa, aby viděl, jak umírá, teď zůstal jen pach spáleného masa. Zdálo se, že Mercy Seat je maximum, ale pak se objevilo album American IV: The Man Comes Around a s ním zdánlivě nepředstavitelná coververze skladby Hurt od skupiny Nine Inch Nails.
Trent Reznor se obával, že z úst countryového dědy bude jeho drogový lament působit směšně; když potom nahrávku slyšel, dojatě se Johnnymu omluvil. Zřejmě nevěděl, že Johnny Cash – navzdory sladkobolné a vhrdlolhoucí ódě na manželství s June Carterovou Walk The Line – zemřel jako závislák, který se sedmi křížky na hřbetě lezl u sebe doma v nashvillském House Of Cash po stropě, jen aby do sebe nemusel narvat další hrst prášků. Zdravotní problémy různého charakteru u něj trvaly řadu let, naplno se ale projevily právě při natáčení alba The Man Comes Around. Proto také deska končí jasnou rozlučkou We’ll Meet Again, která – jak potvrdil sám Rubin – měla ofi ciálně uzavřít i celou sérii American Recordings.
Kdyby se tak stalo, pamatovali bychom si Cashe jako umělce, jenž odešel v pravý čas, těsně předtím, než se z jeho natáčení stala smrt v přímém přenosu. Jenže tolik odvahy neměl ani on, zvláště když mu půl roku nato zemřela žena, na které tak moc lpěl. Přežil ji o čtyři měsíce, během nichž se snažil ze všech sil zabavit prací v domácím studiu, se zvukaři připravenými ve dne v noci splnit jeho přání. Pětialbový komplet raritních nahrávek, které se mu za těch deset let nastřádaly, si už neposlechl. CD -box Unearthed mu sice ležel na stole, on už byl ale v souladu s jeho titulem někde mezi nebem a zemí. A zřejmě nezaslechl ani materiál ze dvou řadových alb, které Rubin po jeho smrti s velkou pompou vydal.
Že se ponurá hra, v níž Johnny tak úspěšně a dlouho účinkoval, bez svého protagonisty brzo zhroutí, začalo být jasné, už když se v médiích objevil klip k spirituálu God’s Gonna Cut You Down, kde plejáda celebrit – od Keithe Richardse přes Johnnyho Deppa až po Sharon Stoneovou – dvě a půl minuty zdatně slzí. Kolotoč americké dojímavosti se rozjel na plné obrátky a navzdory povznášejícím řečem o symbolickém významu posledních nahrávání bychom neměli zapomínat na fakt, že jde v prvé řadě o velmi dobrý byznys. (Že je Rick Rubin spíš než meditující filantrop tvrdý obchodník, dokazuje nepovedený comeback skotského písničkáře Donovana z roku 1996, kterému Rubin po komerčním neúspěchu jím produkovaného alba Sutras neprodloužil smlouvu.)
Na CD American V: A Hundred Highways se slzavé údolí, odporující celé té pracně vytvořené image ,chodícího protikladu‘, ještě dalo omluvit zapomenutými klenoty Like The 309, Further Up On The Road a On The Evening Train. Ale pro právě vydané album American VI: Ain’t No Grave už žádná omluva není. V této souvislosti lze pochopit Boba Dylana, jenž o American Recordings řekl, že by si lidé jeho přítele měli pamatovat jinak než „z těch notoricky známých podprůměrných nahrávek“. Něco pravdy na tom bude, alespoň co se týče posmrtného rýžování. To už je lepší pustit si příjemně chlapácké jamování Johnnyho s kamarádem Williem Nelsonem, které proběhlo roku 1997 v rámci pořadu VH1 Storytellers a na desku se dostalo o rok později. A propos, znáte ten dva roky starý klip Nelsona k písničce Davea Matthewse Gravedigger? Indiánská babička se v něm nebezpečně stylizuje do nového muže v černém. Aneb, jak by řekli v Blesku: Pozor, Willie, takhle ne!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *